V průběhu uplynulého týdne poctil celou naši rodinu svoji návštěvou Epidém. Nikdo neměl v úmyslu s ním navázat přímý oční kontakt, protože bylo jasné, že jakmile se tak stane, budeme postupně uléhávat do svých lůžek a z našeho obydlí stane se rázem lazaret.
První, kdo si nedal pozor a kontakt navázal, jsem byl já. Epidém je totiž entita velmi zákeřná a když jsem začal minulý čtvrtek přicházet o hlas, našeptával mi, že je to jen dočasný problém hlasivek, který vznikl v důsledku mého přehnaného mluvení v práci, a že ON s tím tedy rozhodně nemá nic společného! Jeho argumentace byla natolik přesvědčivá, že jsem si ještě tentýž den dopřál odpolední dávku zmrzliny. Ano, i teď v zimě. Jenomže další den už se přidala horečka a svůj páteční odpolední program jsem musel zrušit, abych se co nejdříve dostal pod peřinu.
„Ty hajzle jeden,“ křičel jsem na Epidéma, nejen ze spaní. A to jsem neměl dělat, protože jak známo, Epidém přímo nesnáší, když se na něj zvýší hlas, natož pak vyloženě křičí. O několik dní později se proto začal mstít na ostatních členech naší domácnosti, hajzl jeden! Máma i táta, oba po sedmdesátce, toho času spokojeně zrající v patře našeho rodinného lazaretu, ovšem útoky Epidéma nezvládali tak statečně jako já a bylo velké štěstí, že jsem měl s Epidémem trochu náskok. Mohl jsem se tak, alespoň částečně a v rámci svých možností, postarat o přísun jejich léků i tekutin, aby se nemuseli tak často belhat mezi ložnicí a kuchyní. Úplně totiž stačilo, že již absolvovali řadu bolestivých výletů ve směru ložnice – koupelna.
Naše zdravotnictví udělalo velký pokrok, když před několika lety konečně zavedlo elektronické neschopenky. Mám upřímně velkou radost z toho, že když je člověku nejhůře, kroutí se v horečce a sotva si dojde na toaletu, nemusí ještě řešit odevzdání neschopenky zaměstnavateli ve chvíli, kdy skončí na nemocenské. Před touhle vymožeností jsem většinou zasílal neschopenku poštou, což pro mě bylo v danou chvíli nejen rychlejší, ale také jednodušší, než se ještě v oslabení trmácet do práce.
Během roku musím průběžně bojovat s různým typem drobných viróz – někdy jen rýma bez kašle, jindy pouze kašel, občas s bolestí hlavy, občas s bolestí v krku, ale naštěstí většinou jen s mírně zvýšenou teplotou. Je zajímavé, že téměř pravidelně, na přelomu ledna a února, dorazí Epidém, který představuje mnohem závažnější problém a obvykle mi dopřeje několik dnů s vysokou horečkou a tradiční chřipkovou nevolností. Letošní novinkou byla ovšem ztráta hlasu, která se nedá léčit jinak, než odpovídající medikací a klidem nejen na lůžku, nýbrž i na hlasivkách.
Epidém mě doslova vyřadil z provozu a já nebyl schopen několik dnů vůbec ničeho. Zachránily mě audioknihy, které jsem ještě mohl na půl ucha vnímat a upnout svoji pozornost někam jinam. Šikmý kostel v podání Vilmy Cibulkové bylo učiněnou radostí poslouchat! Mám v plánu na naše stránky brzy přinést porovnání dvou nejznámějších audioknižních služeb – Audiolibrix a Audiotéka. Pokud nemáte s výběrem jasno, snad vám pomůže moje vlastní zkušenost a porovnání zásadních rozdílů mezi oběma platformami. Takže nakonec i z toho nudného a bolavého polehávání vzejde něco užitečného!
Epidém se ještě definitivně nerozloučil a zdaleka neřekl své poslední slovo, ale jeho původní síla se již naštěstí vytrácí. Brzy určitě pochopí, že zůstávat v našem rodinném lazaretu už nemá význam a může se vrátit zase až koncem ledna příštího roku. Dřív ne, pěkně prosím! Dřív ne!
Zdroj: vlastní Foto: DALL-E 3.0, pixabay.com
Na internetu publikuji od roku 1999, kdy jsem založil blog s názvem Prasklá moucha a společně s několika přáteli jsem se mu věnoval až do března 2019. Následně jsem se rozhodl s tvorbou pokračovat v internetovém deníku a vytvořil tak novou “značku” eListy.cz. Odmala svěřuji své emoce především klavíru a kromě hudby mám blízko také k filmu, literatuře nebo PC i deskovým hrám. Ať už jde o zážitky herní, filmové, nebo jakékoliv jiné, snad se mi je podaří smysluplně sdílet také na těchto stránkách.
