Člověk někdy dostatečně nevnímá varovné signály svého těla a snadno tak přehlédne, že ve svém životě pomalu ztrácí půdu pod nohama a začíná doutnat problém, kterému se říká vyhoření. Já byl doutnajícím zřejmě několik měsíců, až jsem po nějaké divné chřipkorýmě na přelomu září a října zjistil, že nemám sílu znovu naskočit do vlaku svých běžných aktivit a povinností. Byl jsem doslova paralyzován něčím, co vám nepřivodí pouze mozkovou mlhu, ale přímo zatmění.
Nemohl jsem se na nic soustředit, běžné činnosti jsem zvládal jen s vypětím všech sil a na tvorbu našeho webu mi další bohužel již nezbývaly. Za normálních okolností bych se, alespoň na minimální aktualizaci, přeci jen zmohl, ale tentokrát jsem byl schopen tak akorát zalézt do postele a přát si prospat zbytek života. Usnout a už se neprobudit. Nevnímat nic. A pokud snad něco, tak pouze tmu a ticho.
Peklo není oheň, skřípění zubů, křik a sténání. Ani okovy, řetězy, klece a čpavý zápach síry. Peklo je, když postrádáte smysl života a nevidíte jediný záblesk naděje. Uvnitř jste jako bezbarvý prostor, kde nic nedává smysl a cítíte absenci všeho, co hřeje. Svět kolem vypadá normálně, ale vy v něm zkrátka necítíte život — jenom kulisy. Je to čekání, ve kterém se nic neděje, ale unavuje vás to víc než boj. Tohle možná není peklo samotné, ale jen jeho záblesk, protože si moc dobře uvědomuji, že přijít mohou ještě daleko horší věci, se kterými se budu muset nějak vypořádat. Takže se slovem „peklo“ bych měl zacházet nanejvýš opatrně!
A pak jsem si vzpomněl, jak loni začátkem července zemřel můj kamarád – taky Michal. V ten moment jsem si uvědomil něco zásadního – jednou to všechno pomine. Jednou to všechno vlastně skončí! Tyhle pekelné záblesky můžou přicházet i odcházet, ale nakonec bude po všem a se zánikem mého těla zaniknou také ony. A právě v tomhle poznání se pro mě začalo něco měnit. Myšlenka, že všechno jednou skončí, mě paradoxně nezděsila, ale uklidnila. Uvědomil jsem si, že svůj konec má i bezmoc a vyhoření, ať už je na přelomu října či listopadu. Že všechno, co teď cítím, je jen dočasný stav, nikoliv věčnost.
Z té představy se pomalu začal rodit klid. Nebylo to žádné velké prozření, spíš tichý okamžik, kdy se mi poprvé po dlouhé době chtělo dýchat. Přestal jsem bojovat s tím, že bych měl být v pořádku, a jen jsem přijal, že teď nejsem. A že i to patří k životu, dokud se pomalu nezačnu vracet zpátky. Do sebe. Do života. Do playlistů eRádia i našich článků, protože právě to jsou takové malé záchytné body, díky kterým chápu, že návrat z pekla není o běhu, ale o chůzi. Pomalu, krok za krokem – dokud se znovu neobjeví nějaké barvy…
Zdroj: vlastní Foto: DALL-E 3.0, vlastní
Na internetu publikuji od roku 1999, kdy jsem založil blog s názvem Prasklá moucha a společně s několika přáteli jsem se mu věnoval až do března 2019. Následně jsem se rozhodl s tvorbou pokračovat v internetovém deníku a vytvořil tak novou “značku” eListy.cz. Odmala svěřuji své emoce především klavíru a kromě hudby mám blízko také k filmu, literatuře nebo PC i deskovým hrám. Ať už jde o zážitky herní, filmové, nebo jakékoliv jiné, snad se mi je podaří smysluplně sdílet také na těchto stránkách.
