Chtěla bych poděkovat mému bývalému kolegovi, jehož nedávný komentář k fotografii na mém facebookovém profilu dal titulek tomuto článku. Dlouho jsem přemýšlela, jak bych to dnes nazvala a toto mi připadá asi tak nejvýstižnější. Bude vysvětleno níže.
Letošní prázdniny se pro mě staly takovou reminiscencí do mládí. Po letech, kdy pro mě léto znamenalo pracovně nejvytíženější část roku, jsem mohla konečně vydechnout. A to dokonce téměř na celé dva měsíce. Pro kritiky učitelského povolání bych jen ráda podotkla, že ta letní řádná dovolená (opravdu to nejsou prázdniny), je zcela zasloužená a rozhodně to nejsou plné dva měsíce. O tom možná někdy příště, jelikož je to téma na obsáhlejší zpracování.
Minule jsem psala o návštěvě Českého ráje a návratu do let teenagerovských, dnes se v minulosti posuneme ještě dále, jelikož chci pojednat o Peci pod Sněžkou, kam jsem jezdila od útlého mládí a letos se tam vrátila po více než 30 letech.
Místa k dovolené si vybírám skutečně operativně a na poslední chvíli. Jelikož mě tanečky kolem covidu už opravdu nebaví a unavují, rozhodla jsem se, že ani letos zahraničí nebudu pokoušet. V pravou chvíli jsem si vzpomněla na bezstarostná léta strávená v Krkonoších, tu na Chatě ČSA, (nepamatuji se zda obecné podstatné jméno bylo součástí oficiálního názvu nebo ne, a tak mám možná název napsaný gramaticky nesprávně), kam se jezdilo od máminé práce; tu na chatě Slovanka, kam se jezdilo od tátova STE RZ Kladno. Tady je možná dobré se pozastavit nad tím, jaké kdysi měly firmy majetky ve formě rekreačních budov. ČSA téměř ve všech horách, na nejrůznějších místech v Československu i v zahraničí, včetně vily na kubánském Varaderu. O to je smutnější, kam to tato firma “dotáhla”, resp. kam byla dotažena. Ale to je také na podrobnější zpracování, do kterého se raději nikdy nepustím.
Ke konečnému rozhodnutí putovat právě do Pece přispěl velkou měrou i fakt, že jsem si do google vyhledavače zadala heslo Chata ČSA, načež mi vyjelo několik odkazů s dobovými fotografiemi, údaji o kapacitě 144 lůžek a také obrázek pohlednice z 80.let minulého století, kde byly nafoceny ikonické horské chaty včetně ČSA, Slovanky, Kolínské a Pražské boudy. Ona pohlednice byla vydražena v dubnu letošního roku za cenu 2 Kč. Škoda že jsem o akci nevěděla. Byla bych ochotna zaplatit klidně 10 🙂
Jelikož patřím mezi ty, kteří se rádi patlají ve své minulosti, ačkoli pochopitelně i já vím, že to nikam nevede, vykanula mi na mysli Chata ČSA v Peci, její provozní pan Souček, ježdění po zadku na dřevěných schodech a také mnoho historek z té doby. Asi nejhezčí je ta, jak malá Laděnka zhruba ve 4 letech naházela v sušárně sušící se vložky do přezkáčů na jednu hromadu, čímž vznikla změť naprosto neidentifikovatelná. Jako dítě jsem byla absolutně fascinovaná botami a ráda jsem si s nimi hrála. Tehdejší katastrofu objevil právě pan Souček a patřičným způsobem onu skutečnost sdělil mé matce: ” Jdi se podívat do sušárny, co tam udělal ten tvůj sráč.” Myslím, že mámě tenkrát trvalo více než dvě hodiny, než přezkáče spárovala. Ovšem nebojte se, vášeň k botám se patrně dědí z generace na generaci, neboť podobnou věc udělala moje dcera v prodejně obuvi. V nestřežený okamžik, kdy jsem si zkoušela tenisky, nanosila desítky bot na jednu hromadu.
Chatu Logla ( mimochodem, jednotlivá písmena jsou iniciálami současných majitelů) znají všichni místní ještě pod původním názvem. Popravdě přiznávám, že když jsem se letos po více než 30 letech v Peci pod Sněžkou ocitla, nebylo mi nic povědomé, ovšem kromě hotelu Horizont. Jde o klasickou komunistickou moderní stavbu, která se tyčí skoro až do nebes. Tenkrát podobné skvosty rostly na všech místech Československa. V mládí mi to asi připadalo ultramoderní. Dnes je to spíše k smíchu, ale na druhou stranu musím připustit, že něco do sebe to prostě má. V oněch hotelech se pak mohly natáčet dobové filmy typu Já to tedy beru, šéfe! Do jisté míry to má svoji poetiku, a navíc taková stavba působí jako významný orientační bod. Když mi paní domácí popisovala, jakou nejlepší cestou se můžeme dostat na Sněžku, při pohledu z okna penzionu mi řekla: “Vidíte hotel Horizont? To je ta nejvyšší budova…” Tak klidně mohla vypustit ten dodatek o nejvyšší budově, jelikož tento význam už ve slově horizont je jaksi obsažen. Mimochodem, nejlepší cestu kolem hotelu Horizont jsme s mojí dcerou nenašly, a to ona je dosti schopná v orientaci, na rozdíl ode mne. Šly jsme tak cestou nejhorší, ale za to nás večer hřál příjemný pocit, že jsme obě cesty ušly pěšky.
Ale vraťme se k Logle. Neměla jsem ponětí, kde by mohla být původní Chata ČSA situována. Centrum Pece mi vůbec nepřipadalo povědomé. Pamatovala jsem si jen, že cesta k chatě vedla do kopce 🙂 Což je tedy na horách vcelku normální. Neostýchala jsem se tedy optat v informačním středisku, přičemž jsem pracovnici ukázala retro fotografii. Paní se usmála, jako by i ona byla nějak citově zainteresována k našemu cíli. Výchozí bod, ačkoli nesouvisel s Horizontem, byl naprosto jasný. Od něj už bych došla i poslepu. Bylo to místo, kde nás každoročně vyhazoval řidič autobusu a my podnikali strastiplnou ” několikahodinovou” cestu. Tak jsem to jako dítě aspoň vnímala. Cesta je ve skutečnosti dlouhá zhruba 500 m. Chata zachovala svůj ráz, ač je zrekonstruovaná, je na první pohled jednoduše identifikovatelná. Vchod je už z jiné strany, okolí je krásně upravené a patří k oněm místům, o kterých tak ráda říkám – tady by se skvěle válely sudy. Chatu jsem si nafotila ze všech stran, ale dovnitř jsem nešla. To je challenge level 2, který ovšem splní moje maminka, která se na základě mého vyprávění rozhodla v září v chatě ubytovat a nafotit interiéry. Člověk si v sobě vždycky nechává to krásné a na zlé rád zapomene. Vzpomínám na to místo s melancholií a láskou, ale vlastně pro mě naše mikulášské pobyty, nezaměňovat s těmi lyžařskými, znamenaly trauma. Každý rok kolem Mikuláše se jezdilo na víkend do Pece. Sobotní večer byl vyvrcholením, kdy děti musely hrát různé hry, předvádět se a ještě vyhrát, aby jim pak Mikuláš něco nadělil. Pro mě to znamenalo trapné trauma, které se jednoho roku završilo tím, že někoho napadlo, aby mi Ondra Kostík v masce čerta předal pytlík s uhlím. Jen tak, ze srandy. Někoho pobavilo, mě ne. Do teď mám z toho husí kůži. Ondra Kostík – to byl nějakej čert. Všichni se ho báli. Ale jinak to tam byla téměř idylka.
Jelikož výlet na Chatu ČSA oproti očekávání zabral jen málo času, hned první den jsem se rozhodla navštívit i tu druhou chatu – Slovanku a s ní i Pražskou a Kolínskou boudu. V tomto případě jsme se rozhodly jít směr Kolínská s vizí, že zbytek bude někde kolem. Tentokrát to docela výšlap byl, nějaké převýšení tam prostě je. Cestou ke Kolínské jsem na přilehlých stráních zahlédla hned dvě! chaty Slovanky, které jsem bezpečně poznala podle přístavby, jenž byla kdysi lyžárnou. Jaké bylo ale mé překvapení, když se Slovanka zjevila přímo na naší cestě. Ještě zvláštnější bylo umístění Pražské boudy, kam jsme pravidelně chodili během týdenního pobytu po večeři aspoň jednou na pohár jako odměnu za celodenní lyžování. Pamatovala jsem si, že jsme se vždycky strašně dlouho oblékali a strašně dlouho šli na Pražskou. Děti mají opravdu zkreslené vnímání prostoru a času, jelikož obě chaty jsou od sebe vzdáleny nanejvýš 100 m. Ovšem vzpomínky na pohár a bonbony Ledovky, které se za mého mládí daly pořídit za 2 Kč na recepci Pražské boudy, (mimochodem stejná cena jako cena vydražené pohlednice) tuto mýlku setřely. A pak už to bylo jen pár set metrů ke Kolínské boudě, která je také pořád pěkná. Je u ní hezké hřiště, včetně slackliny a výběhu s roztomilými kozami.
Svoji návštěvu restaurace jsme korunovaly neotřelou objednávkou dvou aperolů, domácí klobásy a krmením pro kozy. Nejprve nám přišlo žinantní něco tak absurdního pospolu objednat, ale obsluha snad musí být cvičena i na objednávky tohoto typu. Číšník zachoval dekórum a ani se nezasmál, ač mu nesourodost částí objednávky musela připomínat repliku Darka Vrány – Ruce vzhůru!, Broučci.
Hned první den pobytu jsem se vrátila na stará známá a mně tolik milá místa. Popisovala jsem mé dceři zapamatované momenty. Mimo jiné i to, že ta rovinka pod Slovankou byla pro mě tenkrát kopec. První den s několika kilometry v nohách a s dobrým pocitem, že se do těch kopců ani nezadýchávám jsem se propadala do spánku a z dálky ke mně doléhala slova mé dcery: ” Mami, jako, mně se Krkonoše líběj, ale hory to teda nejsou!”
Zdroj: vlastní Foto: vlastní
Poletuju si v práci i v životě. Vytvářím si vlastní světy, ve kterých se žije líp, než v tom reálném. Miluju zvířata, staré české filmy, Čapka, hudbu nejrůznějších žánrů, jógu a běh, levanduli, knihy a spoustu dalších věcí. Nemám ráda pokrytectví, rajčata, pravidelný režim, nátlak a moc lidí na jednom místě.
