Distanční výuka z pohledu učitele IKT

Byl začátek školního roku, září. Se studenty prvního ročníku jsem se seznamoval výčtem mých nejoblíbenějších herních titulů a krátkým monologem na téma “hry jako druh umění”. Tohle na úvod  vždycky zabere a tak se budoucí tesaři i truhláři rozpovídali o vlastních herních zážitcích. Vzájemně se předháněli v tom, která hra je “rakovina” a kterou je potřeba pařit neustále. Díky tomu jsem nabyl dojmu, že většina třídy má doma PC. A jestli se jeden nesmělý hošík zdržel dialogu, mělo to spíše ten důvod, že ještě hraje Minecraft a nechce to před spolužáky přiznat. 

Když přišel koronavirus, realita ukázala svoji pravou tvář: PC nemá nikdo ze třídy a jestli se jeden nesmělý hošík zapojil do distanční výuky, mělo to spíše ten důvod, že mu to umožnili rodiče, kteří na poslední chvíli stihli koupit domácí notebook. Stejný osud pak potkal téměř celou školu, až na některé výjimky. 

V žádném případě nechci zlehčovat otázku vybavenosti českých domácností výpočetní technikou a už vůbec se nechci pouštět do zbytečných úvah o tom, jakou roli v tom může sehrát samotný vzdělávací ústav, který by mohl sociálně slabší studenty podpořit nějakým repasovaným vybavením, aby se s počítačem nesetkávali jen o hodinu Informačních a komunikačních technologií (IKT). Žijeme přeci v jednadvacátém století, kde online prostředí už je samozřejmostí a škola by na to měla více myslet. I zapůjčení staršího notebooku nebo PC by nemuselo být nereálné, vezmu-li v potaz, že se ve skladu musí ještě deset let po vyřazení evidovat starší technika. Alespoň u nás. 

Nutnost distančního vzdělávání tak vyřadila ze hry skupinu dětí, kterým osud ani škola nedopřály odpovídající vybavení nejen pro videokonferenci, ale pro další činnost související s běžným používáním emailu a online materiálů. A co je nejhorší, ještě dlouho po spuštění výuky na dálku neměla naše škola žádné konkrétní metodické podklady nebo jasné pokyny, jak v určitých případech jednat. Učitelé se po celou dobu této krize dozvídali většinu informací výhradně z médií a vedení naší školy bylo často na pokraji zoufalství, až mi ředitelky i zástupkyně bylo upřímně líto. 

Většina škol si tak musela vytvořit vlastní systém a organizaci distančního vzdělávání a bezpochyby se velmi rychle zorientovala v nabídce online možností. Asi nejsilnějším nástrojem se v této době stal klasický email, ale odvážnější pedagog se nebál motivovat studenty i k aktivní účasti na videokonferenci. Pro náš ústav byly nejdůležitější hlavní předměty jako český jazyk, matematika a cizí jazyky. Z ostatních předmětů jsme měli svěřence obtěžovat minimálně. A tak jsem se, se svým IKT, držel zkrátka a nevymýšlel žádné složitosti, navzdory tomu, že na některých základních školách prováděli distanční vzdělávání i z hudebky nebo tělocviku. To už se kolegyni, která netušíce, že jednou přijde COVID-19, přivedla na svět tři děti, zdálo opravdu moc! 

Na svém školním webu, který používám jako pomůcku v hodinách, aby zde studenti našli vše, co se mnou a mým předmětem souvisí, jsem zřídil novou rubriku “Samostudium”. Průběžně jsem začal připravovat nejen zadání a úkoly, ale také video návody, včetně ukázky instalace programů, které slouží jako bezplatná alternativa k tomu, co jsme používali ve škole. Rozjel jsem svoji VOIP telefonní linku, protože samozřejmě nemám pracovní mobil a také na svých stránkách spustil online chat, který se mi osvědčil asi nejvíce. Byl jsem zkrátka připraven poskytnout ten nejlepší servis, který mi moje omezené znalosti tvorby webu a práce s multimédii umožňují a očekával jsem, že se zapojí přinejmenším každý, kdo se chlubil herními pokroky. Byl jsem naivní a drze to přiznávám. 

Pravda je, že jsem se od některých dočkal alespoň omluvy a většinou šlo o rozbité zařízení. To byste nevěřili, kolika žákům najednou odešla základní deska nebo zdroj. Někteří si ještě vzpomněli, že jsme v kapitole hardware probírali něco jako grafickou kartu, takže ji nezapomněli zmínit v seznamu porouchaných komponentů. Jako by souběžně poletoval v prostoru ještě COVID-IT, likvidující vražedným tempem veškeré IT vybavení, které by náhodou mohlo sloužit pro potřeby výuky. Nejvíce jsem však ocenil stručnou omluvu: “Já to dělat nebudu, mě to nebaví!” Vážně jsem měl z téhle upřímnosti mnohem lepší pocit. Alespoň někdo umí jednat na rovinu. 

Flákačům a lemplům, kteří neměli potřebu něco dělat ve škole, natož doma, bohužel nahrávalo Ministerstvo školství tím, že školám nařídilo studenty nehodnotit jen ve výjimečných případech a pokud to jde, vycházet ze známky v prvním pololetí. V případě, že ještě někdo stihl nachytat klasifikaci začátkem pololetí druhého, měly se tyto známky zohlednit prioritně a tzv. neklásko by nikoho trápit nemělo. Některé informace se ke studentům dostávají až zázračně rychle a tak se ti, kteří by možná ještě byli ochotni vyvinout alespoň nepatrnou aktivitu, hodili do klidu. 

A vůbec nejhorší pak byla situace u končících ročníků, kde jsme museli výtečníky, kteří byli v prvním pololetí neklasifikováni a ve škole je nikdo neviděl ani v dalším období, hodnotit slovem prospěl či prospěla. Nevím, jak může být něco takového prospěšné zejména těm, kteří do školy poctivě chodili a známkám neunikli. Možná, že hodně, protože škola je naučila, že život není fér a je potřeba se na to připravit už teď. 

Krize v době pandemie nám ukázala, jak málo bylo české školství připraveno na formu distančního vzdělávání a to nejen po stránce technické! Kvílení kolegů, kteří jsou zároveň také rodiči, mi zní v uších ještě při psaní tohoto článku. A když si vybavím stížnosti vedení školy na pomalé a nedůsledné řešení mimořádného stavu ze strany ministerstva, divím se, že si pana Plagu nepodávala média podstatně víc!    

Zdroj: vlastní Foto: vlastní

Jak se Vám líbil tento článek?

Průměrné hodnocení: 4.7 / 5. Celkem hlasů: 6

Zatím nikdo nehodnotil.

1 reakce na “Distanční výuka z pohledu učitele IKT

Napsat komentář