S ofrňováním jsem začal již ve stádiu mimina, kdy jsem v porodnici odmítal miminkovské speciality, poněvadž máma nemohla kojit. „Nebojte, von si řekne, až bude mít hlad,“ utěšovala moji maminku jistá postarší zdravotnice. Jenomže nás odmítali pustit domů, dokud trochu nepřiberu na váze a bylo jasné, že nikde jinde, než doma, se tahle situace nemá šanci zlepšit. Babička totiž uměla bezkonkurenční řízek! Ten mi byl nakonec stejně ještě řadu let odepírán, ale doma jsem si opravdu o hamů papů říci dokázal. Stačilo jen trochu zabrečet a už se kolem začalo odehrávat láskyplné opečovávání, jehož součástí byla naštěstí i poněkud chutnější strava.
Když jsem byl starší, začal jsem se ofrňovat nad květákem. Tahle plodina mi na talíři vyloženě vadila! Ať už byl květák obalovaný, nebo čistě přírodní, jíst se to rozhodně nedalo a podobně jsem to měl ještě se špenátem. Holt jsme tu neměli Pepka námořníka, který by mi přes televizní obrazovku vysvětlil, že je to super na svaly! Ať už byl špenát obalovaný, nebo čistě přírodní, nikdo mě nedonutil, abych to pozřel. A pak ten rýžový nákyp! To musel vymyslet jedině ďábel, protože taková gastronomická tyranie patří už jen do pekla, přestože můj děda nákyp miloval.
Moje ofrňování se ovšem netýkalo pouze jídla, to bych byl opravdu povrchní. Ofrňoval jsem se nad vším, co mi přišlo nepřijatelné. Tak třeba kamarádův účes, který šel tehdy s dobou a nevím, jestli si to někdo z vás bude pamatovat, ale kdysi dávno byla zvláštní móda, že z krátce ostříhaných vlasů trčel vzadu takový cancour. To ani nebyl copánek, prostě jen delší pramínek vlasů, který sahal přes krk až na záda. To se dělá?! Kluka vystříhat pomalu do hola a pak mu tam nechat tuhle věc?! Tak jsem mu to jednoho krásného dne ustřihl. Dobrá, neustřihl, ale moc jsem chtěl! Moc!
Na střední škole jsem se ofrňoval nad množstvím učiva, které se mi údajně mělo vejít do hlavy. Proč to tam mám dávat, když to stejně zapomenu? Proč se mám něco učit jako básničku, když je to jen pro jedno představení u tabule? A proč mají, zatraceně, holky radši mého spolužáka, než mě? Ofrňoval jsem se nad křivdou, že byl atraktivnější a přitažlivější a pak měl určitě s Lindou sex dřív než já, přestože mi to Linda nikdy nepotvrdila. Ani na třídním srazu po dvaceti letech, kde jsem to z ní opět, po celou dobu našeho setkání, páčil.
V práci jsem se zase ofrňoval nad kolegou, který měl příliš hlučné projevy a vysloveně mi lezl na zbytky nervů, které mi po tom všem ofrňování ještě zbyly. Jeho pronikavý hlas jsem tak slyšel i po pracovní době a to včetně víkendů! Za co byl tenhle trest? Nevím. Věděl jsem ale, že jenom kvůli němu zcela jistě práci nezměním. Snažil jsem se mu tedy obloukem vyhýbat. A když jsem jeho halekání občas odněkud zaslechl, věděl jsem, že tímhle směrem určitě ne!
Ofrňování jsem vždycky považoval za důležitá varování, abych si na něco dával pozor, s něčím si příliš nezahrával, nebo se jenom choval preventivně obezřetně. Duchovní mudrcové a jiní mistři by mi možná vysvětlili, že jsou předměty ofrňování do mého života přitahovány záměrně, abych se díky nim naučil jíst květák se špenátem, neodsuzoval účesy s cancoury, lépe se učil a netrval na předčasném sexu s Lindou, stejně tak jako pochopil, že někteří kolegové zkrátka řvou, aniž by to bylo osobní, nebo snad přímo naschvál.
Jenomže těžko se taková teorie přijímá, když se pak najde někdo, kdo se dokáže ofrňovat s vámi. Tohle my lidé běžní, duchovně nepříliš vyvinutí, velmi rádi děláváme! Společně se ofrňujeme a utvrzujeme ve svých pravdách a úhlech pohledu, což nám dává pocit sounáležitosti a především vítězství nad tím, co nám tolik vadí a co nás pohoršuje. Je snad potřeba něco tak krásného a užitečného měnit?!
Na to už si musí odpovědět každý sám, podle toho, jak vyvinutý má smysl pro osobní pointu a na jaké duchovní úrovni se momentálně nachází. A pokud si nevíte rady, jak s tímto článkem vlastně naložit, zkuste se nad ním začít alespoň trochu ofrňovat a nebojte se přizvat také další ofrňovače! Sdílejte tento text na svých sociálních sítích a nešetřete kritikou! Ofrňování nešiďte a vězte, že jedině tak bude na světě lépe!
Zdroj: vlastní Foto: DALL-E 3.0
Na internetu publikuji od roku 1999, kdy jsem založil blog s názvem Prasklá moucha a společně s několika přáteli jsem se mu věnoval až do března 2019. Následně jsem se rozhodl s tvorbou pokračovat v internetovém deníku a vytvořil tak novou “značku” eListy.cz. Odmala svěřuji své emoce především klavíru a kromě hudby mám blízko také k filmu, literatuře nebo PC i deskovým hrám. Ať už jde o zážitky herní, filmové, nebo jakékoliv jiné, snad se mi je podaří smysluplně sdílet také na těchto stránkách.
