„Hadi! Plemeno zmijí! Jak byste mohli uniknout pekelnému trestu?“ (Matouš 23:33 B21) Tolik Bible k plemenu zmijí a teď já. Všichni patříme k plemenu zmijí, protože všichni zlobíme! Ať už vědomě či nevědomě. Ať už s radostí či bez radosti. Ať už sami, nebo s pomocí druhých. Všichni děláme problémy, protože tenhle život se bez problémů zkrátka neobejde.
My sami jsme velkým problémem tohoto světa a v zájmu svých cílů ničíme vše, co nám přijde do cesty. Kácíme stromy, vybíjíme zvířata, včetně našeho vlastního druhu a udržujeme se v představě, že jsme schopni rozlišovat, co je a co není pro život a naši budoucnost prospěšné. Máme o tom vlastní bizarní teorie, které uplatňujeme v politice, filozofii, náboženství, podnikání, umění a samozřejmě také přímo mezi sebou, u stolu v hospodě, nebo třeba na pracovištích, veřejných záchodcích a dalších místech.
Každý máme nějaký vyhraněný názor na jakýkoliv názor. Všechny problémy si umíme hezky rozebrat a zase složit dle vlastního manuálu a když nejsme ve shodě s většinovým myšlením, býváme v lepším případě podezřelí, v horším pak terčem nejrůznější škály útoků. Dnešní společnost je sama pro sebe toxická a patrně taková byla vždycky, více či méně – periodicky.
Média bývají většinou odrazem toho, co lidé chtějí vidět, co přitahuje jejich pozornost. Od určité doby už nemám odvahu na sledování večerního zpravodajství, natož pak kontinuálního zpravodajského vysílání během dne. Je to totiž jeden problém za druhým a čím větší katastrofa, tím větší sledovanost. Rádi na sebe necháváme působit drama, protože pak vypadají naše běžené problémy podstatně menší, skoro titěrné. Naši pozornost přitahuje neštěstí druhých a když jsme osobně svědky nějaké vážné události, raději vytáhneme mobil a začneme nahrávat, než abychom se pokusili pomoci. To je výsadou pouze té dnešní – online doby, ve které nás ovlivňují sociální sítě a prostor, jehož nedílnou součástí se cítíme být.
Devalvujeme přítomný okamžik na pouhý záznam na zdi našeho profilu a najednou jej více vnímáme skrze lajky a komentáře ostatních. Máme radost z toho, když nás pak druzí vyzdvihují a chválí publikovaný příspěvek, protože si myslíme, že tím vlastně hodnotí náš život. Jsem přesvědčený, že přesně takhle to má většina uživatelů sociálních platforem a nemám z toho ani trochu dobrý pocit. Snad právě proto jsem nikdy neměl potřebu být na Facebooku kdovíjak aktivní a bezprostředně sdílet každý zážitek ze svého soukromí.
Na druhou stranu si umím představit, že něco takového může mít i silný terapeutický účinek, především pro osamělé lidi, kteří pak získávají dojem, že tímhle zvláštním digitálním životem jsou naživu i v životě reálném. Ale digitální život přece není reálný, ať už nám to tak může, svým podivným způsobem, připadat. Osobní kontakt s druhými nám nemůže vynahradit žádná sociální interakce v online rovině a čím více tuhle iluzi podporujeme, tím osamělejšími se nakonec stáváme. A to je bohužel velmi smutná realita.
Ano, sociální sítě nás bezesporu spojily, ale současně izolovaly. A já se ptám: „Takhle sis to, evoluční záměre, člověče lidský, skutečně přál?“ Je zřejmé, že jsme všichni součástí pekelného trestu, jen si to neuvědomujeme a proto se ani nesnažíme uniknout. Peklo považujeme za ráj a ráj za peklo. Hlavně, aby nám něco podstatného neuteklo! Slyšíte? Neuteklo! Jsem opravdu rád, že Vám neutekl ani tento článek, protože jsem ho dlouho nosil v hlavě, ale bál jsem se na tohle zmijí téma rozepsat. Plemenem zmijí bychom klidně mohli označit naše zrádné povahy individuálního a zároveň společného vývoje. Zradili jsme plán vesmírných lidí, kteří nás tu vysadili, abychom si mohli láskyplně hrát, protože i tohle nám naše fantazie dovolí tvrdit a šířit po internetu. „Amen, pravím vám, to vše padne na toto pokolení.“ (Matouš 23:36 B21)
Zdroj: vlastní Foto: DALL-E 3
Na internetu publikuji od roku 1999, kdy jsem založil blog s názvem Prasklá moucha a společně s několika přáteli jsem se mu věnoval až do března 2019. Následně jsem se rozhodl s tvorbou pokračovat v internetovém deníku a vytvořil tak novou “značku” eListy.cz. Odmala svěřuji své emoce především klavíru a kromě hudby mám blízko také k filmu, literatuře nebo PC i deskovým hrám. Ať už jde o zážitky herní, filmové, nebo jakékoliv jiné, snad se mi je podaří smysluplně sdílet také na těchto stránkách.
