V jednom ze svých videí se doktorand Dolák, kterého na YouTube nepravidelně pozoruji, zmínil o přirozenosti lidské samoty. O tom, že není za každou cenu nutné pospíchat do náruče vzájemného porozumění a hledat ty pravé přátele, ty pravé partnery, ty pravé lidi okolo sebe. Taková snaha jen svědčí o naší iluzi, která se v nás dlouhodobě živila z dojmů, zprostředkovaných celou řadou jiných příběhů, než je ten náš vlastní. Příběhů filmových, televizních, knižních a lidových pohádek o tom, kterak Honza nakonec v zakleté princezně druhou polovičku sebe sama našel.
Teorie o tom, že není žádná “druhá polovička” je snadno přijímána těmi, kteří si v životě vyzkoušeli několik neúspěšných vztahů, aby nakonec zůstali sami, ale hůře akceptována těmi, kteří mají dojem, že toho ideálního partnera konečně našli. Důležité ale není, kdo je více či méně naivní ve své představě o partnerství, ale samotný pocit, který ze svého úsudku máme. Pokud někomu nevadí samota a je tak dlouhodobě šťastný, proč mu nutit někoho, kdo by jeho pocit spokojenosti kazil? A jestliže je někdo šťastně zadaný, proč se trápit obavami, že všechno je pomíjivé, včetně toho krásného a hebkého.
| AKTIVACE | PŘIHLÁŠENÍ |
