„…a ať se ti splní všechna tvá přání a sny!“ tak to už je moje standardní douška, když někomu přeji k narozeninám či svátku. Jasně, přát zdraví je nejdůležitější, ale sny jsou stejně tak potřebné. Na věku nezáleží. Sny byste měli mít pořád, aby měl život nějakou šťávu a také pro vás jistý hybný motor a pozitivní motivaci navrch. Na druhou stranu by člověk o konkrétních přáních neměl moc hovořit a měl by si je ponechat pro sebe. Někdy jsou ale tak markantní, že vám je stejně ostatní vyčtou i z tváře.
Takovou prosbu k vesmíru je ale si třeba pojistit na magickém místě. Tím myslím, že je záhodno své přání pro sebe vyslovit , formulovat někde, kde jsou příhodné podmínky k tomu, aby se v budoucnosti stalo skutečností. Snad každý z nás takovéhle svoje místo má, ačkoli spousta racionálních lidí bude tvrdit, že nic podobného v jejich životě nenajdete.
Nejlepším příkladem onoho magického místa je Karlův most, konkrétně socha Svatého Jana Nepomuckého. Tato socha je vůbec nejvýznamnější a stala se tak právem jedním z hlavních ohnisek kultu Jana Nepomuckého . Tady si vždy vzpomenu na epigram K. H. Borovského, který si jako jediný pamatuji nazpaměť a jenž zní:
Svatý Jane z Nepomuku,
drž nad námi svoji ruku.
Ať nám Bůh dá, co dal tobě,
by náš jazyk neshnil v hrobě!
Existuje spousta osvědčených receptů, jak si u Nepomuka přát a kde se při tom dotýkat. Já mám své místo (na jedné z plaket), na které kladu levou ruku, zavřu oči a v duchu pronesu své přání. Přesné umístění neprozradím. Kdysi mi ho sdělila moje učitelka češtiny a angličtiny z gymplu. Jiní lidé sahají na jiné části. Každý průvodce, který tam přivede zahraniční návštěvníky Prahy, asi prezentuje tu pravou polohu jinde, soudě dle toho, kam všude lidé pokládají své ruce. Poznáte to podle ohmatanosti desek. Kromě těchto plaket, ale můžete prosit o štěstí nebo splnění přání u nedalekého kříže s mříží. Ta je zdobená pěti hvězdami. Tam ovšem zaručený návod existuje: dotknout se každé hvězdy zvlášť, pak položit levou dlaň na kříž a ještě šlápnout pravou nohou na mosazný váleček vpravo na zemi. Na to si ale skoro musíte nakreslit schéma, nebo celý postup zapsat, abyste si ho zapamatovali a správně aplikovali. Ať už použijete jakoukoli strategii, přání by se mělo splnit. Já tomu věřím. Pokud se náhodou nestane skutečností, mám na to své vysvětlení. Uskutečnění by vám nepřineslo žádný užitek. Ne náhodou je socha Svatého Jana Nepomuckého na některých cestovatelských serverech prezentována jako jedno z nejšťastnějších míst světa a je neustále obklopena lidmi, takže si leckdy musím vystát pěknou frontu, než se k ní dostanu. Ale vyplatí se to!
Praha je vůbec celá kouzelná, magická a mystická. Těch míst, kde si můžete posvětit svá přání je tam nekonečně mnoho. Třeba takový židovský hřbitov, nebo chrám Panny Marie Vítězné a Antonína Paduánského na Malé Straně, v němž je uložena soška Pražského Jezulátka, pak Vyšehrad. U Karlova mostu je další zázračné místo- balkónek domu U Obrázku Panny Marie, který zažil nejeden zázrak. Tenhle dům mě fascinoval od útlého mládí a před několika lety se mi splnil můj sen-vstoupit na jeho ikonický balkón. Od té doby dvakrát do roka mám to privilegium na něm stát a pozorovat z něj Českou mši vánoční Jana Jakuba Ryby, buď ve vánoční nebo letní verzi. A je to nádhera!
Zkamenělý pastýř u Klobuk- to je další čarovné místo. Je to 3,5 metru vysoký menhir z rezavě hnědého železitého pískovce. Je to největší menhir v Čechách. Kámen vyzařuje pozitivní energii, je meditativní sám o sobě a jeho pozitivem navíc je, že k němu neproudí davy turistů. Můžete si na něj sáhnout a v klidu u něj rozjímat. Pro mě je například mnohem kouzelnější než tolik oblíbený nedokončený chrám v Panenském Týnci. Patrně to bude tím, že tam naopak je přelidněno a na nějaký klid není ani pomyšlení. O klobuckém menhiru zcela pochopitelně existuje mnoho pověstí. Jedna z nich vypráví, že kámen byl původně skutečný pastýř, jemuž se zatoulaly ovečky a on tam tak dlouho stál, až zkameněl. Proč je spíše nešel hledat, to nevíme. Novodobí Keltové považují toto místo za opravdu magické, o letním slunovratu u něj nocují a pořádají různé obřady.
Přesuneme se ale do světa. Naprosto neopakovatelnou atmosféru jsem zažila u Zdi nářků v Jeruzalémě. Bylo to dechberoucí a ten „hukot“, který slyším ve své hlavě dodnes, nejde snad ani slovy popsat. To se zkrátka musí zažít. Navíc jsem se na tom místě ocitla během šabatu. Z toho důvodu nemám žádnou fotografii, jelikož od pátečního západu slunce do sobotního západu slunce je zapovězeno zde pořizovat obrázky. Žádný snímek by ale stejně tamní genius loci nikdy nedokázal vystihnout. Zeď nářků, nebo také Západní zeď, je posvátným místem židovských věřících, kteří se k ní po staletí chodí modlit. Je vysoká 17 metrů a dlouhá 57 metrů. Ortodoxní Židé jsou schopni se zde modlit hodiny, zpívat, a tak celé místo „hučí“. Mnozí z nich věří tomu, že modlitba nebo přání nabývá na intenzitě, když ho napíšete na papír. Takovéto lístečky pak vkládají do spárů zdi. K té mají ale přístup i lidé jiného vyznání, nebo dokonce lidé bez vyznání. I oni si mohou sepsat své tužby, které do útrob zdi vloží. Návštěva tohoto místa patří k mým největším zážitkům v životě. Pustili nás tam jen se šátkem na hlavě. Ve chvíli, kdy jsem se blížila, intenzita pozitivního prožitku se stupňovala. Své přání jsem do zdi vložila a do roka se splnilo. Jeruzalém byl ostatně obrovským zážitkem. Také Boží hrob, poblíž popraviště na Golgotě, nacházející se v bazilice Božího hrobu v křesťanské čtvrti města. A pak Via Dolorosa, Cesta utrpení, která prochází starým Jeruzalémem, z muslimské čtvrti do křesťanské. Tudy kráčel Ježíš a nesl svůj kříž a vy to na místě zcela určitě pocítíte.
Těch magických, kouzelných míst je na naší planetě mnohem víc. Měli byste na nich cítit klid a mír. Poslední místo, které ale ještě zmínit musím, je hřbitov, kde odpočívá můj táta. Ne, tam si nechodím nic přát. Chodím si tam jen pro radu, nebo potvrzení a odsouhlasení toho, co si myslím nebo pro schválení mých záměrů. Odpovědi na všechny otázky si nosíme sami v sobě a vlastně taky potenciál pro uskutečnění našich snů. Akorát naše lenost nebo pohodlí nám někdy neumožní to všechno zrealizovat. Ale není nic jednoduššího, než si jít na „přací“ místo přát nebýt tak líný!
Zdroj: vlastní Foto: vlastní
Poletuju si v práci i v životě. Vytvářím si vlastní světy, ve kterých se žije líp, než v tom reálném. Miluju zvířata, staré české filmy, Čapka, hudbu nejrůznějších žánrů, jógu a běh, levanduli, knihy a spoustu dalších věcí. Nemám ráda pokrytectví, rajčata, pravidelný režim, nátlak a moc lidí na jednom místě.
