Jakou mám šanci na lásku, když mi táhne na čtyřicet tři? Kam se podělo to nadšení pro postupné sbližování? Kde jsou ty emoce, které člověk prožíval ve dvaceti? Jsou nenávratně pryč, protože je naše vnímání v každém věku zkrátka jiné a zbránit se tomu v podstatě ani nedá? Ale neměla by snad láska v každém věku, jak se říká, kvést? Nebo se to už neříká? Ať tak či onak, mám pocit, že já rozhodně nekvetu, přestože jsem byl často označován jako výkvět!
Nemyslím si však, že by za mými dojmy byl můj současný vztah, protože jistý druh náklonnosti ke své partnerce bezesporu mám. Jen jsem opatrný nazývat to přímo láskou, navzdory všem těm aktivitám, lásku připomínající. Zamilovanost je stejně pouze krátkou etapou, která se časem transformuje v něco hlubšího, silnějšího a v tom lepším případě i trvalejšího. Takže nač se za každou cenu zamilovanosti dožadovat? Třeba se vztah může vyvinout do funkční podoby i bez toho, aby člověk přehnaně toužil po kdovíjakých citech. A kdovíjak to nakonec všechno bude, když to náhodou nebude hlubší, silnější a v tom lepším případě i trvalejší?
| AKTIVACE | PŘIHLÁŠENÍ |
