Načítám ...

Stařeny na chmelu (1. část)

Chceš-li poznat sám sebe, chceš-li se o sobě něco dozvědět, vyraz si na chmelovou brigádu! Po počátečních šocích, kdy začneš pochybovat o tom, že to můžeš fyzicky i psychicky zvládnout, přijde smíření a nakonec si začneš vážit sám sebe. Posuneš své schopnosti a možnosti až za hranice, o nichž se ti nikdy nezdálo. Možná i změníš svůj dosavadní pohled na zemědělce, pivo i na samotný život. Mně se to totiž stalo.

Je zajímavé, kam až nemožnost vykonávat své originální zaměstnání člověka zavede. Šest týdnů v karanténě a nulová naděje na to, že by se člověk mohl v blízké době vrátit do práce zamává s psychikou člověka vcelku slušně. Finanční polštáře se nekonají, a tak je třeba začít dělat cokoli. Když se mi kamarádka zmínila, že by nám naše bývalá kolegyně mohla zařídit brigádu na chmelu, brala jsem to s rezervou. Jedním uchem jsem tu informaci pustila dovnitř, druhým ven. Takových nápadů už tady bylo….Na chmel přeci jezdívali středoškoláci a ne matky od rodin, kterým táhne na 5.křížek….

Jenomže tahle absurdita nabrala vcelku reálných obrysů ve chvíli, kdy mi po necelém týdnu napsala další kamarádka, jestli má se mnou počítat. Tak určitě, řekla jsem, aniž bych věděla, do čeho jdu. Na ten záchvat smíchu, který můj záměr vyvolal u mé dcery a mého muže, nikdy nezapomenu. Takže Laděna pojede na chmel. Dcera mi to vlastně záviděla a chtěla jet se mnou, přeci jen by byl její věk přiměřenější. S dnešním odstupem se ale domnívám, že by to nemohla fyzicky zvládnout. I když finanční motivace je někdy silná.

Takže za týden jedeme na chmel. Na skupinovém chatu jsme si s přítelkyněmi vyměnily několik zpráv. Přeci jen jsme nikdy nic podobného neabsolvovaly. Ač patřím ke generaci, která na chmel ještě jezdila, u nás na gymplu se prostě nejezdilo. Výhodou bylo, že jedna z nás vyjela na chmel o týden dříve, a tak nás informovala o tom, jak akce probíhá a co je třeba si vzít s sebou. Takže staré oblečení, aby se z něho dalo vytvořit několik vrstev, pokrývka hlavy, holínky, něco na krk, roušky, pláštěnka, opalovací krém, ibalgin, kosmetické prostředky… Napadla mě i kniha, ale nakonec jsem ji nechala doma. Akorát by zabírala místo v kufru. Nicméně slaměný klobouček jako nezbytný módní doplněk jsem raději přibalila.

Můj pracovní kufr se cítil být poctěn, že bude po více než šesti týdnech opět vyvezen do terénu. Mně už se po něm také stýskalo. Pečlivě jsem si věci do něj naskládala a jedním dechem jsem se těšila i obávala toho, co mě ve skutečnosti čeká. A to jsem netušila, že mi ten můj milý kufr ještě připraví jedno překvapení.

Den D přichází a my tři kamarádky vyrážíme směr Hořesedly, v oblasti chmelařství, prý, legendární teritorium. Dobrá nálada nechybí. Při příjezdu k budově firmy Chmelex jsme mile překvapeny zmodernizovanou a zrekonstruovanou budovou sídla společnosti, která se stane na další týden naším domovem. Při výstupu z auta nás ochromí věkový průměr ostatních brigádníků, kteří by mohli být našimi dětmi. Abych nevypadala jako stará bába, pozdravím je přátelským Ahój, které opětují. Ufff! Když chci po schodech vynést ukrutně těžký kufr, přispěchá mi na pomoc ten nejmladší a jak se později ukáže také velice milý člen osazenstva, který na mě ale zprvu působil jako hochštapler a hejsek. Uvnitř se seznamujeme se zbytkem týmu, tentokrát už mému věku přiměřeným. Ve společném holčičím pokoji jsou palandy a já navyklá od dětství si vybírám postel horní ( V dětském pokoji jsem vždycky chtěla spát nahoře, protože jsem si bláhově myslela, že kdyby přišel vrah, tak nejdřív zabije toho, co spí dole. Vlastně ani nevím proč).

Ve 20:00 se koná společný brífink. Navyklé z práce, usedáme do společné místnosti s dostatečným předstihem a za tento krok jsme ihned pochválené. Tak takhle by to šlo. Vedoucí týmu Míra nám podrobně vysvětluje, co nás druhý den na chmelnici čeká. Měření drátů, zapichování, pojem babka, hlavně dráty do véčka, ať to kombajn nestrhne…. Mám sice vysokou školu, ale zpočátku vůbec nevím, o čem je řeč a propadám panice, zda to vůbec můžu zvládnout. Druhý den nás čeká odměřování a zapichování drátů. Většinou tuto dvojici úkonů vykonává žena a muž. Nás je ale více děvčat, tak se s kamarádkou domlouváme, že spolu budeme ve dvojici. Malinko mě vystraší fakt, že i chlapi mají se zapichováním drátů problém, jelikož půda je suchá a je třeba vynaložit obrovské síly. Ve chvíli, kdy nám Míra ukáže modřiny na vnitřní straně stehen, začnu se bát ještě víc. Následují informace o společném užívání lednice a wc a sprch, to už poměrně veselá záležitost a nejlepší je pasáž o stravě během dne.

První noc skoro vůbec nespím. Jsem napjatá, jak to bude všechno probíhat. Kolem sedmé odcházíme z Hradu (tak se říká budově, kde bydlíme) směrem na autobus. Ten nás odváží do vesnice, jejíž název si, pochopitelně, nepamatuji. Přestupujeme do tzv. babosedu neboli babáku, který je napojen za traktorem. To je opravdu jízda, kterou jsem nikdy před tím nezažila. Na celý den mě navnazuje veselá nálada, která vládne a hned první den mě bolí břicho od smíchu. Na poli nám dává počáteční instruktáž místní zemědělec. Ukazuje nám, jak správně naměřit délku drátu, jak z něj vytvořit osmičku a jak zabodnout na správné místo. Vypadá to sice jednoduše, ale zase taková legrace to není. Zvláště když hned na začátku chmelnice musíte bojovat se změtí několika drátů, které do sebe zamotal vítr. Rozmotávání drátů neskutečně zdržuje. Snažíme se makat, jak nejlíp umíme. Ale moc to tedy nejde. Naštěstí nás po 2 hodinách od práce na chvíli osvobozuje příjezd polévky. Polévka se každý den podává v 10h a většinou je to nejlepší jídlo dne. Hlavní jídlo probíhá mezi 12.-13.hodinou, večeře kolem půl šesté.

Tady mi dovolte podrobněji o jídle pojednat. Tolik bílých rohlíků jsem v životě neviděla, jako na chmelu během jediného týdne. K snídani bílý rohlík s paštikou, později se začal upřednostňovat chléb. Ze začátku jsem ještě měla tendence kupovat si u místního Vietnamce jogurty a aspoň trošku zdravější varianty, ale to mě brzy přešlo. Nejlepší snídaně byla škvarková pomazánka. Ta byla tak populární, že jsme si ji vyžádali ještě jednou. Marně! Bohužel už nebyla na skladě. Při ranním příjezdu na pole jsme se vždycky těšívali na polévku, např. byla rajská, zelňačka, písmenková, nudličková, čočková etc. K obědu hned první den prejt, neskutečně mastný. Ten mě moc nezaujal. Dále pak těstoviny, omáčky neznámého původu, rizoto… A k večeři párky, lunchmeat, sekaná či tlačenka 🙂 Žádný ze zmíněných pokrmů běžně nejím, ale pod tíhou těžké fyzické práce na čerstvém vzduchu jsem se na jídlo moc těšila a chutnalo mi, včetně hrachové kaše a uzeného masa, což nesnáším již od ZŠ…

POKRAČOVÁNÍ: Stařeny na chmelu (2. část) (vychází v sobotu 30.5.2020)

Zdroj: vlastní Foto: vlastní

2 x komentář u “Stařeny na chmelu (1. část)

Napsat komentář

YouTube player