Po prvotních oprávněných šocích z toho, co nám naše vláda v těchto dnech připravila, se pomalu začínáme zklidňovat. Mohli bychom do nekonečna diskutovat o nesmyslnosti omezení, ve chvíli, kdy v celé republice žalostně chyběly respirátory a roušky, kdy nezodpovědní občané navrátivší se z rizikových oblastí se naprosto bez skrupulí pohybovali na veřejnosti. Ještě před čtyřmi dny se po terminálu na Letišti Václava Havla v Praze procházely české rodinky s malými dětmi. Rozhlas jako smyčka neustále varoval, že z nařízení vlády České republiky se vycestování Čechům zapovídá. Přesto si dvojice Čechů s golfovými holemi drze dovoluje myslet, že si v klidu odletí. Ne, nepředpokládám, že by měli trvalý pobyt v jiném státě než v ČR. Pevně doufám, že tyhle nabubřelé zbohatlíky ihned vykázali z check-inu.
Ke koronaviru jsem si vytvořila “vztah” a ten se vyvíjel. Na začátku jsem se mu smála, hysterie kolem něj mi připadala naprosto nesmyslná. Každopádně jsem vždycky zbystřila, když někdo v mé přítomnosti zakašlal. To už je tak člověk naučen, vede ho pud sebezáchovy. Nicméně reakce některých spoluobčanů mi připadaly naprosto nesmyslné a neadekvátní. Zásoby potravin jsem si nevytvořila. Pak přišly první restrikce, uzavření škol a kulturní akce do 100 lidí. Vláda nám ta omezení pěkně naporcovala a než jsme se stihli zorientovat, ihned se ještě zpřísnily. Až jsme se dostali do té fáze, v níž jsme teď.
Domnívala jsem se, že taková opatření jsou naprosto nepřiměřená a hloupá. A nebudu zastírat, že jsem byla naštvaná. Nouzový stav, to z nás nikdo nezažil. Zasáhl oba dva obory, ve kterých pracuji já a můj manžel. Jsme oba doma. Naše práce z domova ale dělat nelze. Od počátečního naštvání, přes paniku, z čeho budem žít, jsem se postupně propracovala k současnému stavu, klidu. Čím je situace horší a horší, já se začínám paradoxně zklidňovat. Stres a zloba nikomu rozhodně nepomůžou. Mám milion výhrad k naší vládě a k premiérovi především. Nebudu vůbec komentovat jejich přešlapy, lži etc, ale ve finále jsem za tento krizový stav ráda, dá-li se to tak říci. Můj pohled na tuhle nemoc změnil fakt, že onemocněl člověk, kterého reálně znám. Není to nikdo blízký, ale je to člověk, o němž vím, jak vypadá, jaký je. V té chvíli tahle abstraktní nemoc nabrala skutečně reálných rozměrů. Je smutné, že za onemocnění oné osoby mohl opět nezodpovědný milovník italského skialpinismu, který po návratu, pochopitelně, do karantény nešel a virus rozséval v práci. Tihle lyžníci, jak by je jistě Gustav Anděl nazval, nás opravdu ohrozili. Promenádovali se všude kolem nás. Na jejich sobectví a nezodpovědnost by fungovaly snad jedině tučné finanční sankce.
Pro ty, co se zapomněli v zahraničí teď budeme vypravovat letadla a autobusy. Patrně neumím objektivně posoudit, zda lidé někde uvízli ne vlastní vinou nebo z vlastního plezíru. Každopádně vše brali na lehkou váhu. Tu Hurghadu si prostě odpustit nemohli. Do této destinace bych dobrovolně neodletěla ani před koronavirem, ale je to prostě levné…..Fascinují mě lidé z mého okolí, ne přátele to nejsou, ale také jsou to zcela reálné osoby. Jedna odjede na rychlo do St. Tropez a vyfotí se u moře a dá na FB. Dceru nechá tady, ano už je plnoletá a určitě za ní přijede. Tak vám, holky, držím palce, ať je to brzy! Kamarádi jí to olajkují, může se žít dál. Další bandička nám na FB oznámí svou polohu na Mauriciu a ještě 14.3. nás nakrmí svými fotkami s popiskem Another boring day on the beach. Češi! Akorát ten úsměv nad sklenkou míchaného alkoholického nápoje je už tak nějak křečovitý. A miláčkové, pokud se tak strašně nudíte, začněte něco smysluplného dělat.
Takže teď si nějakou dobu ještě tyhlety lidi budem navážet domů. Ta uzavřená hranice je tak nějak pomyslná. Zatím. A až se to sem všechno dostane, teprve se budeme divit, kolik lidí reálně nakažených bude.
Tak teď jich je něco kolem 450. Situace je dynamická a ve chvíli, kdy toto píšu, už je to úplně jinak. Stejně jako se mění mé myšlenky. Přelévají se z pozitivního jádra do negativního a naopak. Každý moment, idea je jedinečná a za malou chvíli bude úplně jiná.
Spousta inteligentních lidí přede mnou řekla, že je čas se zastavit, srovnat myšlenky, zvolnit životní tempo. Všichni to víme. Nikdo z nás však neví, jak dlouho tohle období bude trvat a jestli budeme schopni po tom žít tak nějak normálně. Obavy a úzkosti máme asi všichni. Stačí si přečíst pár článků na internetu a máte tu depku jako vystřiženou. Spousta moudrých hlav vám propočítá, kdy pandemie skončí nebo neskončí vůbec. Kdy bude vrchol a kdy se k nám vrátí. Je zvláštní, že ve většině těchto článcích se dozvíme jen “holá fakta”, která nejsou ničím podložena.
Co je ale jasné, že v této, říkejme tomu, mezní situaci, se zcela projeví lidské charaktery. Někteří si začnou hrabat jen na svém písečku. Aby nebyli sami s těmi svými sračkami, začnou vás obtěžovat, přeposílávat apokalyptické prognozy, negativní články. Ne žádnou pořádnou osvětu, jen negaci. Je to zpravidla tím, že jejich život ani před TÍM ani teď nemá žádný směr a nedokážou se se svou vlastní negativitou poprat, tak ji musí předat dál. Na druhou stranu jsou tu lidé, kteří opravdu nemají na rozdávání a začnou jednat. Svépomocí začnou šít roušky, ústenky a rozdávat je lidem. Dovedou ostatním vlít optimismus do žil, ač jim není v tu chvíli nikterak lehce.
Nepřestává mě udivovat lidská kreativita a obdivuji ty, kdo umí vytvořit vtípky na tuhle situaci. Ano, ten humor nám přece nikdo nevezme a je lepší bojovat smíchem než umrlčími zprávami.
Nepřestává mě udivovat lidská nenávist. Každý z nás se něčím živí. Ať se to někomu líbí nebo ne, herec a umělec obecně, to je také regulerní povolání. I herec má rodinu, hypotéku etc. Takže kydání hnoje na Jana Hrušínského opravdu nechápu. Jeho divadlo je jeho obživa. Nám ostatním se také nelíbí, že nemůžem své práce vykonávat jako normálně. Všichni ty přiblbé papírky, zvané peníze, bohužel, potřebujeme. Nebo ty abstraktní částky na účtech. Můžu být stokrát duchovně založená, ale i mně je jasné, že z nuly se neohřeju a nenajím. Lidi, co nadávají na umělce, asi nikdy nebyli v divadle, na koncertě, v kinech ? No, možná ani ne. Jelikož jejich výroky vypovídají o jejich nekulturnosti.
Nepřestává mě udivovat, kolik lidí nadává na učitele. Jsou prý líní, chtějí víc peněz, nic nedělají, pořád mají prázdniny… Ano, zakomplexovaní Češi to takhle vnímají. Jenomže být učitelem je pro společnost opravdu důležitější, než být manažerem, pracovníkem telemarketingových služeb, pojišťovákem nebo realitním makléřem. Fakt! Spousta rodičů narazila hned, když se zavřely školy. Nejdřív se začal řešit problém, kdo jim ty děti bude hlídat. Ten se vyřešil “ošetřovákem”. Další problém nastal ve chvíli, kdy učitelé začali dětem rozesílat úkoly. Ono se totiž začíná zjišťovat, že dospělá populace vlastně nic neumí a nezná, a tak je pro leckoho problém udělat úkol s dítětem, který navštěvuje první stupeň ZŠ.
Bylo by fajn si uvědomit, že každá práce má svůj smysl, opodstatnění a svoji váhu. Važme si každého. Prodavačky, uklízečky byly podceňované a teď jsou to lidi v tzv. první linii. Nemusím snad zdůrazňovat, že náš největší dík patří poprávu všem lékařům, zdravotním sestrám, lékárníkům a zdravotnickému personálu obecně. Jsou to skuteční hrdinové!
Kdysi na VŠ jsem na předmět Úvod do studia literatury napsala báseň o čase. Bohužel jsem ji vyhodila, ztratila, je to spousta let. Tenkrát bylo zadání Připodobněte sami sebe k nějaké věci a napište o sobě báseň. Všechny seminární práce mi náš profesor téměř neoprávněně chválil, ač to byly kraviny. Tahle báseň, se mi, myslím, dost povedla a dostala jsem za ni neskutečně vynadáno. Proč se připodobňujete k něčemu abstraktnímu? To nemyslíte snad vážně, nazvat se časem! Největší úspěch měla tenkrát spolužačka Alena, která se přirovnala ke shnilé mandarince. Ano, k naprosto konkrétní, hmatatelné shnilé mandarince. Nevím proč, ale poslední dobou si na tuto příhodu často vzpomenu. Tenkrát jsem byla naštvaná, že mi profesor mou báseň strhal. I dnes si trvám na tom, že nejsem konkrétní věc. Nazvat se časem je asi nadnesené, ale každý z nás je tak trochu abstraktní entita ve smyslu nedefinovatelnosti, nepředvídatelnosti.
Čas tu mimochodem hraje důležitou roli. Když se něco strašlivého stane, moudří řeknou, že to chce čas. Vždycky mi to připadalo jako klišé, ale s přibývajícím věkem to beru jako jasnou věc. Všechno chce čas a ten teprve ukáže, jaká bude budoucnost. Zkusme ji nepředbíhat a vydržet. Prostě být tady a teď. Když se trochu zklidníme, vytyčíme si úkoly a cíle, kterých chceme v tomhle nám přiděleném čase stihnout. Konečně si doma uklidit a tím si nepřímo uklidit sami v sobě. Vyzkoušet si fyzickou práci. Pomáhá. Naučit se konečně hrát na hudební nástroj, naučit se nový cizí jazyk, číst, psát, malovat, zpívat a já nevím, co všechno ještě.
Já jsem v reálu “rozlítaná” v tom pravém i přeneseném slova smyslu. Mám ráda pohyb a je skutečně pro mě omezující být na jednom místě. Když chvíli stojím, už očima těkám, kam bych utekla. Minulý rok jsem neustále pendlovala někde po Evropě i mimo ní. Pořád jsem balila kufr a někdy si posteskla, že bych chtěla být doma. Teď doma můžu být. Je to zkouška nás samých. Zkouška, zda umíme být s našimi blízkými i sami se sebou. S hrůzou jsem však zjistila, že teď když ten čas mám, tak paradoxně letí mnohem rychleji, než když ho nemám. Třeba je to tím, že teď nemusím vstávat ve 4 ráno, tak si klidně přispím do půl desáté. To se mi naposled stalo tak před 25 lety. Zatím jsem v tom volnu nic moc neudělala, ale přísahala jsem si, že na sebe nebudu naštvaná. Nesmíme být na sebe pořád jenom tak tvrdí. Je jasné, že teď je čas na přemýšlení a sebereflexe. Každý z nás už si prožívá svůj vlastní příběh a třeba i vnitřní boj. Nikdo druhému do hlavy nevidí, a tak by bylo krásné se nějak pozitivně povzbuzovat, ne ostatní srážet negativními vibracemi. Přeji všem hodně energie, lásky a hlavně pevné zdraví!
Zdroj: vlastní Foto: vlastní
Poletuju si v práci i v životě. Vytvářím si vlastní světy, ve kterých se žije líp, než v tom reálném. Miluju zvířata, staré české filmy, Čapka, hudbu nejrůznějších žánrů, jógu a běh, levanduli, knihy a spoustu dalších věcí. Nemám ráda pokrytectví, rajčata, pravidelný režim, nátlak a moc lidí na jednom místě.
Ještě, že už je covid tak nějak za námi a ta “doba temna” se snad nikdy nevrátí! 🙂
Opět moc pěkné čtení! Snad tuhle zkoušku všichni ve zdraví překonáme! 🙂