Nedávno jsem byl tak moc bez zájmu o cokoliv, že jsem se jen posadil do křesla a čuměl do zdi. Seděl jsem takhle asi deset minut a pak mi došlo, co vlastně dělám. Já tu jen tak sedím a čekám na smrt. Přesně takový je můj vztah k čumění do zdi. Přesně takhle se totiž cítím, když nemám do čeho píchnout a naprosto nic mě nebaví. To si člověk teprve naplno uvědomí, že život je technicky vzato jen čekání na jeho konec.
Jestli si však během toho čekání rozehrajeme příběhy veselé nebo smutné zřejmě jedno není, protože zemřít šťastný je bezesporu přijatelnější finále, než z tohoto světa odcházet s nafouklou hubou a nasraností. Buddhisté a jim podobní tohle pečlivě zkoumali a zjistili, že umírat by se opravdu mělo spokojeně. Nikdy ne pateticky a už vůbec ne s nějakými výčitkami a zlou náladou! Jenomže jakou má asi člověk náladu, když ho přejede autobus? Nebo klidně něco menšího, třeba taková motorka? To vám náladu okamžitě zkazí, moji drazí!
Zase jsem se rozhodl uvažovat o konci, ale tentokrát o veselém konci. K němu bychom měli všichni směřovat. Alespoň podle buddhistů, kterým jsem svého času až příliš podléhal a dělal před čajovou svíčkou: “ÓÓÓÓMM!” To mi bylo o dvacet míň a občas jsem nosil takové ty santalové korále s třásní od záclon. To mi bylo hej, když jsem si myslel, že reinkarnace všechno vyřeší a Dalajláma mi každé ráno mával z obrázku na nočním stolku. Kecám, tam jsem ho neměl, abych nevyplašil tehdejší vážné známosti. Asi to nebylo moc vážné, když jsem schoval Dalajlámu a hrál si na ateistu. “K čemu máš tyhle korále?” ptala se jedna. “To není moje,” odpověděl jsem bez mrknutí oka. “A čí to teda je?” Byla to zvědavá kráva. “Nevím.” A já byl upřímnej vůl.
Konec by vážně neměl být tak vážný! Ani ve vztahu, ani v životě. Prostě nikde. Jenomže ono dost dobře nejde, radovat se z konce. To umí málokdo. Možná Dalajláma, ale obyčejný smrtelník zřejmě ne. Když něco končí, je to jako v té písni: “Nesnáším loučení…” Loučení dá totiž zabrat. Alespoň já byl z loučení pokaždé vyřízenej! “COŽE? UŽ?! JEŠTĚ NE!” byla jeho poslední věta.
Zvykli jsme si nemyslet na konec toho, co je nám příjemné. Proč bychom měli chtít, aby něco skončilo, když je nám dobře?! U posledního dílu Teorie velkého třesku jsem také litoval, že je konec! Ale tak jako náš oblíbený seriál má své nevyhnutelné finále a jeho herci se musí vzdát svých rolí, také naše role v tomto životě nejsou nekonečné. Chvíli hrajeme v sitcomu, chvíli v romantickém filmu, někdo prožije dokonce kriminálku! Náš život je plný nejrůznějších žánrů a každý jsme v tom svém klíčovou postavou, hlavním hrdinou. Jiným pomáháme vedlejšími rolemi a často si některé scény schválně, nebo jen tak omylem, zopakujeme. Jaká však bude ta role poslední? Sitcom nebo drama? Jsem přesvědčený, že my jsme výhradními autory svého vlastního scénáře a nikdo jiný nemůže rozhodnout o posledním dějství. Ten poslední záběr by měl být alespoň trochu veselý. A nemyslím teď rozhodně veselý tím, co se nám stane, ale jak statečně to přijmeme. Ano, statečně. Být na konci života veselý totiž vyžaduje velkou statečnost a také odvahu přijmout realitu svého finále bez naivní představy, že ještě něco musíme stihnout nebo změnit.
Bez lítosti se odebrat do věčnosti je do značné míry ovlivněno naším okolím, které by nemělo v klíčovém okamžiku našeho odchodu zoufale křičet: “Néééé, ještě to nevzdávej!” Je to samozřejmě přirozenost každého z nás a málokdo v takové chvíli řekne: “Neboj se, všechno bude v pořádku a my to tu bez tebe zvládneme!” A přestože tahle věta už vážně smrdí nihilismem, cynismem a někdo by mohl říct, že i lhostejností, je to ta nejlaskavější věc, kterou by měl nastávající nebožtík slyšet.
Často jsem uvažoval nad tím, jak zvláštní je, že na svět nás přivedou rodiče, ale odcházíme z něj většinou ve společnosti našich dětí, nebo dokonce sami. Naši ruku by ale někdo měl v tomto okamžiku držet a i když to není maminka, měl by to být někdo, kdo je nám velmi blízký. A pokud někoho takového máme, náš konec přece nemůže být smutný!
Veselý konec je z pohledu běžného chápání smrti a konečnost života zřejmě absurdní myšlenka. Nevíme, co bude pak a naopak víme, co končí. Ale přesto navrhuji, abychom to neřešili, protože to žádné řešení stejně nemá a jediné, o co se můžeme pokusit je, nedělat z toho příliš velké drama a pokusit se o veselý konec. Tím rozhodně nechci říct, abychom se radovali, nebo snad předstírali radost! To opravdu ne. “Zvesela, děti, zvesela!” Paní učitelka tehdy věděla, že i zdánlivě nepřekonatelné a obtížné chvíle můžeme snadněji zvládnout zvesela. A navíc, nikdo se nechce dívat na nebožtíkův kyselý ksicht! No tak, teď měl přijít smích, tak se nežinýruj!
A příští článek bude o Onom světě. Kde je, jak vypadá, kde se tam chodí na záchod a všechno to důležité, co nám ve škole neřekli. V žádném případě proto nepodléhejme panice a dejme šanci veselých koncům. Konec konců jednou si to třeba povíme, jak dobře jsme to všechno zvládli. Držím palce nám všem, protože jak já často a s oblibou opakuji: ode dneška za sto let, tady nikdo z nás nebude. Tak se zvesela nadechněme, zvesela vydechněme a žijme svůj příběh naplno, dokud můžeme.
Zdroj: vlastní Foto: pixabay.com
Na internetu publikuji od roku 1999, kdy jsem založil blog s názvem Prasklá moucha a společně s několika přáteli jsem se mu věnoval až do března 2019. Následně jsem se rozhodl s tvorbou pokračovat v internetovém deníku a vytvořil tak novou “značku” eListy.cz. Odmala svěřuji své emoce především klavíru a kromě hudby mám blízko také k filmu, literatuře nebo PC i deskovým hrám. Ať už jde o zážitky herní, filmové, nebo jakékoliv jiné, snad se mi je podaří smysluplně sdílet také na těchto stránkách.
