Ranní vstávání. Neznám větší peklo. Když se řekne sůva, jsem to já.
Inu, možná v Austrálii, byl bych klokan. V Čechách jsem sůva.
Víte, tuhle stať začínám psát v šest ráno. Jako písničku na dobrou noc. Jakmile se rozední, padnou mi víka, a odeberu se do říše snů, ačkoli sny se mi zásadně nezdají, slovy pana Suchého popsáno.
Anebo to byl pan Šlitr?? Asi je to egál, přemýšlet o tom, kdo, kde, s kým, a jak. Od toho máme dneska web a mobilní telefony.
Heh. Chvíle k zamyšlení. Po webu a telefonech jsem rozeslal tuny záležitostí, které ne, že by byly zákonem nepřípustné, či s ním ‘pouze’ hraničily. Stačilo jen, psát o sobě, o svých pocitech, tužbách, láskách, představách, cílech…
Je 7. 12. 2016. 6:33 ráno. Ani jsem si nemyslel, že se toho dožiju. Víte, resp., nevíte, mám několik zdravotních komplikací. Ale začínám mít pocit, že ustupujou. Těžko se to vysvětluje. V rámci pudu sebezáchovy, snažím se v sobě vypěstovat sobectví. Naučit se na ty okolo $rát. Nechci bejt prach a oni vysavač.
Anebo to tak nebylo??
Víte, miluju A. d’Seint Exupéry, jeho Malého prince. Přiznám se, je to jediná záležitost, kterou jsem od něho četl. Asi jako song od skupiny Opus Life is life.
S tou knížkou jsem spával. Čet’ jsem si ji stále. Dokola. Nazpaměť ji neznám. Protože mám dost chabou paměť. Mimochodem, víte, že schopností, pamatovat si, se hodnotí i inteligence?? Zvláštní. Znám spousty prostoduchých spoluobčanů, kteří profitují ze schopnosti, zapamatovat si cokoli, a udržet to v obvodech. Já své obvody používám k něčemu jinému.
Já se snažím, aby si ti druzí zapamatovali to, co vnímám já. O čem tady plkám.
Sobectví.
Éroplán d’Exupéryho prý našli. Loni, či předloni, odkaz Vám nepošlu, je to pramálo důležité. Gůglete.
Anebo nechte gůglit Vaše děcka.
Gůglit. Já měl za Husáka olbřímí štěstí, že moje šílená matka dělala v knihovně. To byl můj Gůgl. Přiběh’ jsem ze školy, a pokud jsem nemusel do houslí /který nenávidím kvůli systému výuky v lidušce/, hned jsem metelil do knihovny. Přiznám se, nebylo to až tak, že za maminkou.
Bylo to kvůli informacím.
Gůgl za Husáka.
Měl jsem štěstí, o tom žádná.
Heh. Štěstí. Spousta lidí tvrdí, že štěstí tkví v penězích a úspěchu. Ano. Penězi si úspěch zajistíš. Hmmm. Já tvrdím, že štěstí spočívá ve štěstí. Proto si ho vážím.
Už jsem měl bejt minimálně třikrát mrtvej, naposledy před půl rokem, na jaře, když jsem poslal na střechu svoje vlastní auto. Když tak našinec visí hlavou dolů na bezpečáku, čuchá smrad z pálícího se oleje a odhaduje, kdy ten 1,9 diesel bafne, spousta věcí mu projede hlavou.
Wow. Stáhněte si animáč ‘V hlavě’. Link nepošlu, máte Gůgl.
Je 7:10. Svítá. Rozmyslím si, jestli půjdu spát. Víte, pro mě je dopoledne něco jako párty. Odpoledne už je áftrpárty, a to už jsem vypískanej.
Čtyři roky na gymplu. Před dvaceti lety. Každý ráno. Vstávačka. Martýrium. Nedokážete si představit, co to je, celou noc se nutit k spánku, a ráno se, vymačkanej jak citrón, belhat na ten podělanej autobus.
Sůva.
Hů, hů.
Brou…
Zdroj: vlastní Foto: pixabay.com
Narodil se v roce 1979 ve Středních Čechách. František je muzikant tělem i duší a svého času šmidlal také na housle, teď již válí pouze na kejtru. S Michalem Cosmosem navštěvoval hudební školu a kdysi dávno si spolu zabrnkali několik nestydatých písní. Občas se věnuje také literární tůře. Věří, že vždycky může být hůře.
