Čtenáři mých blogů jsou pravděpodobně zvyklí, že se velmi často upínám k tématům jako je pomíjivost našeho života a smrt. V mých představách mi opět někteří spílají a doporučují návštěvu nějakého odborníka v oblasti psychiatrie. Ne, vážení imaginární odsuzovači, nebojím se svých představ a nemám sklony k sebevraždě. S výjimkou kouření a chlastu, ale s tím už je dočista ámen a také jsem se o tom nebál otevřeně mluvit na našich stránkách. Najděte si to, jestli nevěříte!
Proč se tolik věnuji odvrácené straně našich životů, kterou právě smrt a konec lidského bytí představuje? Protože mám velmi často pocit, jako bychom měli v plánu žít věčně nebo se tak alespoň chováme. Jako bychom si mysleli, že náš příběh zkrátka nemůže skončit. Jako by se nás to netýkalo, zejména tehdy, když se nám daří a věci kolem nás se odehrávají bezstarostně!
Nedávno jsem opět zaslechl slovní spojení, které by z podobných úvah velmi rychle probralo snad každého: vypůjčený život! Stoupenci Igora Chauna by to jistě nazvali jináč: „Promluvil k tobě Vesmír a dal ti znamení! Připomněl se ti plán tvého zrození a tvé duše.“ A pak by po mě určitě chtěli, abych se kál a smrti se rozhodně nebál! Spíš z toho, co vyvádím v přítomnosti bych měl mít obavy, protože můj život bývá někdy prostopášný! To bude ovlivňovat časy příští, Chaunovo velmi pozdní odpoledne to jistí! I když Chaun je taky pořád rebel a já ty jeho názory z YouTube kanálu Goscha vnímám radostně a bez skrupulí. Ukazuje mi totiž, jak se každý ve své vlastní nedokonalosti chceme přiblížit nějakému vyššímu poznání. A to ja sakra lákadlo!
„Vypůjčený život“ je ale opravdu něco mimořádně trefného a rozhodně není marné začít vnímat svoji existenci jako vypůjčený čas, prostor, tělo a vůbec všechno, co nám ve skutečnosti nepatří, přestože jsme skálopevně přesvědčeni, že nám musí patřit téměř všechno. Všechno! Ale co nám vlastně doopravdy náleží? Co je pouze naše?
Po mém dlouholetém zkoumání duchovní literatury a náboženských směrů mám pocit, že naše není absolutně nic. Neovlivnili jsme své zrození, neovlivníme ani úmrtí, nemáme šanci zabránit komukoliv, aby nám ukradl důležité hračky a přesto si myslíme, že nám patří a budeme si s nimi hrát donekonečna. No nebudeme si s nimi hrát donekonečna. Nebudeme. Náš život je přece vypůjčený. Hračky jsou vypůjčené. Tady přestává veškerá legrace!
Tak zvaně „vypůjčený život“ je pro mě realita. Realita, kterou je nesmírně důležité mít na paměti, zejména když se vztekáme, že jsou naše hračky rozbité, nebo kdykoliv nás přestane bavit si s nimi hrát. Ve školce mi Urbánek kopnul do stavebnice. Myslel jsem, že ho zabiju, ale vybrečel jsem se z toho. Kdybych si už tehdy dokázal uvědomit, že je to všechno vlastně jenom vypůjčené, byli bychom s kamarádem nejlepší Urbánkové! Já mu místo toho rozšlápl autíčko. Tohle byly naprosto zbytečné výlevy, které jen pokroutily vnímání našich blízkých na přátele a nepřátele.
Milí přátelé, právě jsem si vypůjčil váš čas, který jste věnovali čtení mého dalšího příspěvku a doufám, že toho příliš nelitujete. Tohle měla být inspirace, námět k zamyšlení a tak trochu provokace pro ty, kteří myslet na to důležité nechtějí. A věřte mi, nic důležitějšího, než chápat jedinečnost, ale zároveň pomíjivost našeho života, podle mě není. Zeptejte se Chauna, ten vám podá tak trochu jiné a zároveň nijak odlišné vysvětlení. Jen se u toho bude tetelit víc než já. Dobře mu tak!
Zdroj: vlastní Foto: pixabay.com
Na internetu publikuji od roku 1999, kdy jsem založil blog s názvem Prasklá moucha a společně s několika přáteli jsem se mu věnoval až do března 2019. Následně jsem se rozhodl s tvorbou pokračovat v internetovém deníku a vytvořil tak novou “značku” eListy.cz. Odmala svěřuji své emoce především klavíru a kromě hudby mám blízko také k filmu, literatuře nebo PC i deskovým hrám. Ať už jde o zážitky herní, filmové, nebo jakékoliv jiné, snad se mi je podaří smysluplně sdílet také na těchto stránkách.
Někdy se všichni chováme, jako by nám to tu patřilo… páni tvorstva, no páni, ale jsme tu jen na chvíli, takže panování je omezený! 😀
Je fakt, że se tohle téma všude přehlíží, přitom má svoji životní důležitost… asi bych o tom ale nechtěla číst pořád, nebo jo? 😀