Už když jsem v sedmnácti letech louskal Tibetskou knihu o životě a smrti, líbila se mi základní buddhistická myšlenka, která by se dala volně formulovat stejně jako titulek mého dnešního blogu: Za své pocity si můžeme sami. V téhle jednoduché pravdě je totiž řečeno všechno podstatné. Naše realita je utvářena pouze tím, jak ji skrze naše zkušenosti, dojmy a pocity vnímáme a interpretujeme. Zmínil jsem se o tom už v článku Subjektivní interpretace reality a znovu se k tomu mám potřebu vrátit. V Čiré radosti, kterou momentálně s radostí dočítám, popisuje Antony De Mello v podstatě totéž. Nikdo jiný není zodpovědný za naše pocity, než my sami!
My přece rozhodujeme o tom, jestli necháme působit okolní události negativně či pozitivně. Jsme svrchovaní tvůrci svých vlastních pocitů a není důvod svádět vinu za nepříjemné stavy našeho vědomí na ostatní, kteří nám tak zvaně ublížili. My přece určujeme, co nás rozčílí a co nikoliv. A jistě k tomu máme své vysvětlení! Takže první krok ke šťastnějšímu životu znamená zbavit se vysvětlení. Nebo spíše vysvětlování, obhajování, zdůvodnění, řešení, zkoumání toho, jak moc nám někdo ublížil – slovem, větou, pohledem, úsměvem, úšklebem, nebo jen obyčejnou přítomností v naší blízkosti. I takové věci se dějí. Nesnášenlivost rozhodně nemusí mít žádnou příčinu. Prostě jen existuje a je to jev, za který je zřejmě zodpovědná jenom matka příroda.
Ale zbavit se můžeme i zkoumání toho, jak moc nás někdo potěšil – slovem, větou, pohledem, úsměvem, úšklebem, nebo jen obyčejnou přítomností v naší blízkosti. I takové věci se dějí. Snášenlivost také nepotřebuje ke své existenci příčinu. K někomu zkrátka chováme větší náklonnost, ačkoliv netušíme proč. Nepátrejme, neřešme a nehledejme ke všemu důvody, protože nejsou důležité a v zásadě ani pravdivé. To jen my si neustále potřebujeme myslet, že máme v něčem pravdu a že díky tomu nám automaticky vzniká nárok na lepší pochopení, ospravedlnění, hodnocení… větší sympatie u těch, kteří mají tu stejnou pravdu a chceme je proto mít, pokud možno, neustále nablízku.
O našem štěstí tedy výhradně rozhoduje náš vnitřní svět, skrze který interagujeme s okolím. A ve vnitřním světě je všechno, co jsme se do této chvíle naučili znát o životě. A co nás společnost vlastně naučila znát o životě? Posuzovat! Posuzovat a také se neustále porovnávat s nějakým společensky přijatelným ideálem, ať už jde o ideál nadprůměrnosti, průměrnosti, či úplné společenské vyvrženosti. Základní škola nás vyvrhla do života s pocitem, že bychom měli něco dokázat, něčím se stát. Střední škola nás posunula ještě dál a ten kdo měl štěstí na ty správné rodiče (sláva Rimmerovi) a ještě k tomu buňky dokončit vysokou, ten se mohl dostat úplně nejdál a stát se občanem, kterého stát potřebuje ke svému fungování.
Čím jsme se tedy v životě vlastně stali? Umíme si na všechno udělat vlastní názor? Umíme rozlišit dobré a špatné? Umíme si najít ty správné kamarády, odpovídající zaměstnání? Odpovídající – to je to slovo! My většinou vždycky hledáme to “odpovídající” naší úrovni – společenské, intelektuální, spirituální apod. Toužíme, aby náš vnitřní svět co nejvíce korespondoval se světem vnějším a děláme pro to často maximum, i když je to někdy nad naše síly a pak se, zdánlivě oprávněně, cítíme zrazeni, ublíženi, poníženi a tohle jistě nikomu příjemné není! Jenomže kdo v takové chvíli vlastně rozhoduje o našem pocitu ublížení a ponížení? Kde vlastně vzniká tento druh nespokojenosti? V našich pocitech! Není to nic jiného, než pocit, který se může ve vteřině změnit! Pocit je jen nestálé emocionální vzplanutí, kterému přikládáme takový význam, že nás bolí, nebo nás naopak velmi těší. Ale za tento pocit rozhodně nevděčíme ostatním. Je to jen naše vlastní uspořádání vnitřního světa, které určuje jeho povahu. Nic víc, nic míň! My sami neustále rozhodujeme o tom, co nám udělá radost a co nás zklame.
Za své pocity si opravdu můžeme sami. Opakujme si tuhle skutečnost pokaždé, když se dostaví zklamání z toho, že nám někdo v něčem nevyhověl, nevyšel vstříc. Opakujme si tuhle skutečnost pokaždé, když vidíme příčinu našeho neštěstí v něčem MIMO NÁS. Není to nakonec osvobozující zjištění? Nikdo pak nemůže reálně ovlivnit náš život více, než my sami! Ale přestože jsme tvůrci svých pocitů, naučili jsme se tvořit špatně – na základě falešných představ o tom, co je správné, vhodné, dobré, ideální, nejlepší… Vidíme svět tak, jak nás někdo naučil ho vidět, ale to ještě neznamená, že takový skutečně je.
Zbavit se emocí, nebo ještě lépe, skoro buddhisticky řečeno: neulpívat na nich – to je klíč ke štěstí! Buddha to věděl, ale víme to i my všichni, když si to připustíme a především vyzkoušíme. Neustále totiž zkouším pozorovat své pocity a vnímat jejich příčinu. Těch dobrých pocitů se člověk zbavit nechce, protože jsou zkrátka příjemné a dělají nám tuze dobře. Ale na jakém základě vlastně stojí? Díky čemu se tak můžeme cítit? Všechno je pečlivě naprogramováno životními událostmi v naší mysli. Žádná situace, předmět ani člověk nemá ve skutečnosti dobrý nebo špatný význam. Ten význam je však pouhým výsledkem našeho vědomí, uvažování, mysli a pocitů. Ten význam proto vypovídá především o nás, nikoliv o významu samotném.
Základem filozofie buddhismu je jednoduchá rada: pokud se chceme zbavit utrpení (myšleno veškerého, včetně psychického strádání a klamu), musíme se zbavit touhy a lpění. Náš život se totiž velmi často točí okolo toho, že po něčem usilovně toužíme a pak na tom lpíme. Když se však naše touha nenaplní, přichází utrpení! Tak jednoduché to je. Daleko složitější je samozřejmě cesta ven a každému vyhovuje trochu jiný způsob osvobozování se. Věřím, že se naše úsilí nakonec vyplatí a můžeme být výrazně svobodnější a šťastnější.
Jsem v poslední době vyloženě nadšený z toho, jak užitečné může být obyčejné pozorování vznikajících emocí a jak se myšlenky v hlavě někdy předhánějí, která bude vlastně dominantní? Osobně mě tedy nejvíce osvobozuje vědomé pozorování myšlenek a pocitů, se záměrem nepřikládat jim, pokud možno, jakýkoliv význam, přestože i samotný záměr je vlastně myšlenkou a druhem pocitu. Eduard Tomáš to pěkně nazval: odosobněním se, což rozhodně neznamená začít být lhostejný. Já to chápu pouze jako odpoutání se od starých zvyklostí a zažitého způsobu reakcí na okolní podněty. Odpoutat se od vlivu pocitů je něco jiného, než je ignorovat. Zjišťuji, že postupné odpoutávání je klíčové pro naše vnitřní i vnější štěstí, navzdory náročnosti tohoto úkolu. Pokud se rozhodnete to zjistit také, přeji vám hodně trpělivosti, odhodlání a větší radosti z přítomnosti!
Zdroj: vlastní Foto: pixabay.com
Na internetu publikuji od roku 1999, kdy jsem založil blog s názvem Prasklá moucha a společně s několika přáteli jsem se mu věnoval až do března 2019. Následně jsem se rozhodl s tvorbou pokračovat v internetovém deníku a vytvořil tak novou “značku” eListy.cz. Odmala svěřuji své emoce především klavíru a kromě hudby mám blízko také k filmu, literatuře nebo PC i deskovým hrám. Ať už jde o zážitky herní, filmové, nebo jakékoliv jiné, snad se mi je podaří smysluplně sdílet také na těchto stránkách.
