Když se řekne role-play, většina lidí si vybaví hry na hrdiny, nebo přinejmenším pochopení vaší role v konkrétním světě, ať už jde o fantasy video hru, nebo jiný dobrodružný zážitek. Já vnímám role-play styl hraní jako něco, co k žánru RPG zkrátka neodmyslitelně patří a bez čeho si hraní takových her ani neumím představit, natož si to všechno maximálně užít. Jak tedy vypadá můj RP styl hraní a proč ho mám tolik rád? Dozvíte se v dnešním článku!
Už v počátcích série The Elder Scrolls jsem věděl, že příběhová RPG hra si zaslouží zcela jiný přístup, než jakékoliv jiné herní světy. Jde totiž o to, že se potřebuji, pokud možno, co nejlépe vcítit nejen do samotné postavy hlavního hrdiny, za kterého hraji, ale také do celého prostředí, kde se hra odehrává. Vnímání herního světa, který mi vývojáři připravili, je klíčem k pochopení jeho fungování a následného pobytu mojí postavy v něm tak, jako kdyby byl skutečný.
Nejde o to, předstírat, že je virtuální prostředí skutečné, ale interagovat s ním jako by skutečné bylo. A to se všemi souvisejícími aspekty. Například: pokud hra umožňuje rychlé cestování po mapě tím, že vyvoláte nabídku s mapou, kde označíte místo, kam se chcete rychle přesunout a následně se tam po chvilce teleportujete, nechováte se vůči hernímu světu přirozeně, pokud není hlavní hrdina čarodějem či mágém, který teleportaci pravděpodobně ovládá a tento způsob přesunu lze považovat za relevantní. Jinak to přeci z hlediska charakteru fantasy světa nedává smysl.
Přestože jsem tedy ve spoustě RPG her měl k dispozici tzv. rychlé cestování, vždy jsem upřednostnil pohyb v rámci dostupných dopravních prostředků, které se ve hře daly získat a cestoval „po svých“. Jen zcela vyjímečně jsem použil rychlé cestování, například ve chvíli, kdy se mi po zabití mé postavy nechtělo načítat starší uloženou pozici a absolvovat delší náročnou cestu na místo posledního souboje, kde jsem chtěl pokračovat. Takže ano, když si dobrovolně vyřadíte rychlé cestování, v rámci vašeho RP stylu hraní, je to pokaždé časově podstatně náročnější zábava a chápu, že někteří by to zábavou snad ani nenazývali. Pro mě to však znamená umocnění herního zážitku, navzdory delšímu průchodu hrou.
Ignorováním rychlého cestování ovšem můj RP styl hraní nekončí! Pokud je možné na postavě měnit oblečení, vždycky se snažím, aby outfit, který mám aktuálně na sobě, odpovídal místu, kde se nacházím. Velmi jsem proto u Kingdom Come Deliverance 2 ocenil možnost volby až tří uložených pozic pro různé styly oblečení a když můj Jindra vyráží do lesa na lov, určitě na sobě nemá kompletní brnění, nebo městský outfit. V jiných hrách je změna oblečení náročnější, ale i tak přidává důležitý pocit, že je atmosféra a herní zážitek komplexnější.
Vždy se snažím praktikovat takový typ hraní, kdy postava není jen „avatar“, ale živý člověk v živém světě a často jdu opravdu do hloubky:
- Morální zásady – zachovávám styl rozhodování (např. rytíř nikdy nezradí, zloděj nikdy neplní rozkazy bez zisku)
- Spánek a jídlo – nestavím tábor uprostřed lesa „jen kvůli uložení“. Dělám z toho rituál: rozdělání ohně, jídlo, hlídka…
- Zpomalení – občas se jen tak projdu, nesprintuji. Sleduji krajinu, zastavím se v hospodě jen tak, bez cíle.
- Dialogový styl – odpovídám tak, jak by odpověděla moje postava, ne já. I kdyby to znamenalo přijít o nějakou výhodu.
- Omezení UI / mapy – tam, kde to jde, skrývám značky či navigaci, abych se musel orientovat podle terénu.
RP styl hraní pro mě není o omezeních, ale o svobodě. O svobodě prožít svět tak, jak by ho vnímal někdo skutečný – s chybami, pochybami i malými radostmi všedního dne. Když hraju tímto způsobem, nejde jen o dokončení úkolu nebo dosažení cíle, ale o cestu samotnou. Každý západ slunce, rozhovor s pocestným či obyčejné rozdělané ohniště má pak mnohem větší smysl. V tu chvíli hra přestává být jen hrou a stává se zážitkem, který ve mně zůstává ještě dlouho poté, co ji dokončím.
Zdroj: vlastní Foto: Bethesda
Na internetu publikuji od roku 1999, kdy jsem založil blog s názvem Prasklá moucha a společně s několika přáteli jsem se mu věnoval až do března 2019. Následně jsem se rozhodl s tvorbou pokračovat v internetovém deníku a vytvořil tak novou “značku” eListy.cz. Odmala svěřuji své emoce především klavíru a kromě hudby mám blízko také k filmu, literatuře nebo PC i deskovým hrám. Ať už jde o zážitky herní, filmové, nebo jakékoliv jiné, snad se mi je podaří smysluplně sdílet také na těchto stránkách.
