Další dočtená kniha. Další pocit. Kupodivu se ve mně nerozhostil smutek a prázdnota, kterou běžně zažívám po dočtení knihy. K tomu mívám povětšinou dva důvody. Tím prvním je, že skončilo něco, co se stalo dočasně součástí mého života, že nadále nebudu prožívat osudy hrdinů knihy. Druhým důvodem žalu bývá fakt, že kniha neskončila tak, jak bych si já sama představovala. V tomto konkrétním případě nemůžeme říci, zda dopadla dobře nebo špatně. Není to tak ani tak. Skončilo to přesně tak, jak jsem od samého počátku předpokládala a k čemu to celou dobu spělo. Tímto tvrzením, ale nechci naznačovat, že je snad kniha napsaná tak, že bychom mohli dění v ní předjímat.
Naopak, kniha je komponovaná naprosto dokonale. Ostatně stejně jako všechny od spisovatele Kazua Ishigura. Jeho jazyk i styl jsou vytříbené, vypravěčské mistrovství dokonalé. Nic nechybí ani nepřebývá. Tematický záběr autora je bezbřehý, zpracování je vždy originální, ale v jeho díle můžeme vystopovat neviditelnou stříbrnou nit, která se jím táhne a spojuje veškerou jeho úchvatnou produkci v jeden harmonický celek. V každém jeho díle můžeme najít obměňující se téma- dnešní společnost. Vykresluje ji bez příkras – kastování společnosti, v níž na nejvyšším bodě stojí elity, které určují, jak se svět bude otáčet a kdo u toho bude ohýbat hřbet. Dovoluji si myslet, že to Ishiguro nepředkládá jako nějaké varování či memento, ale jako fakt. Jako protipól toho „nepříjemného“ staví lásku. Bezpodmínečnou, ryzí, uzdravující, nesobeckou. Tedy lásku takovou, která se v dnešním světě vyskytuje jen sporadicky, protože pro mnohé z nás se stala pouhou ozdobou, která doplňuje skládačku dokonalosti sestávající se z kariéry, moci a majetku.
Nemám ráda generalizace a škatulkování knih a ani se nechci pouštět do polemiky o tom, co tím vším autor chtěl říct. Každé umělecké dílo, tedy i literární, nás má nabádat k nekonečnému množství interpretací. Co chtěl autor sdělit, ví jen on sám, dovoluji si tvrdit. Mě zajímá hlavně pocit, který ve mně dílo vyvolá a k čemu mě vybízí. To samé očekávám od svých žáků, protože cokoliv se řekne, nemůže být nikdy špatně. A každý postřeh je dobrý postřeh. I přesto, co jsem právě napsala, si ale dílo zevrubně zařadíme. Klára a Slunce je sci-fi nebo chcete-li, dystopický román. Osobně tento žánr nikterak nevyhledávám. Já ale knihu úplně jako sci-fi nevnímám. Popisovaná realita mi nepřipadá nikterak vzdálená té dnešní. Ve své podstatě ji už dávno žijeme. Dnes, kdy se každý může rozhodnout, jestli se cítí jako žena nebo muž bez ohledu na to, čím se narodil, může si vybrat, zda se mu líbí muži, ženy, obojí, může oscilovat mezi x typy nejrůznějších pohlaví a nechat se přeoperovat k obrazu svému, nebo se dokonce může rozhodnout být utrženým sluchátkem archaického typu telefonu ; je možné úplně vše. I to nejúchylnější. A možná i proto si pochybující vynucuje respekt celé společnosti. Té společností, ve které ti nejvyšší rozhodují o budoucnosti a existenci, neexistenci bytí a žití. Bohužel zvrácenost se stává stále normálnější, a tak ve vyspělém světě pořád nacházejí své místo válka a bezpráví. Každý z nás je nahraditelný, a dokonce nahraditelný robotem, umělou inteligencí. Naše dokonalá společnost k tomu navíc vydá pečlivě zpracované tabulky, kdy v které profesi budou lidé vyměněni za stroje. Abyste se mohli připravit a zařídit se podle toho.
Jakkoli nereálné se nám toto může nyní zdát, jsme k tomu každým dnem blíž a blíž. Nová realita. Společnost, ve které se beztrestně lže a nikdo se nad tím nepozastaví, natož aby to řešil. Možná si ani nezasloužíme nic jiného, než být zastoupeni společností robotů. Když jsem v roce 1993 pracovala na check-inu a pas mi podal robot, kterého ovládal vysílačkou jeho majitel, připadalo mi to roztomilé a hrůzostrašné zároveň. V té době ale robot vypadal opravdu jako robot. Dnešní doba je rafinovanější, jelikož robot připomíná člověka nejen schopnostmi, ale i vzhledem. A v těch schopnostech člověka navíc předčí.
A jsme u jádra. Klára a Slunce je román o robotce. O robotce, „úpéčku“ Kláře, který sice není nejnovějším typem, ale oproti vyspělejší „bé trojce“ má něco navíc. Obrovský pozorovatelský talent a neomezenou schopnost nápodoby. Kniha je vyprávěna v ich-formě právě úpéčkem Klárou. Ishiguro tak podává zajímavý úhel pohledu, optiku robotčina vnímání okolního světa, který sice nehodnotí, ale ani ho nechápe a neztotožňuje se s ním. Klářino vnímání je do jisté míry omezené, přesto je schopna citu, v rámci svých možností, a také oběti. Percepce okolního světa se nemění ani poté, co si Kláru v obchodě vyhlídne její dívka Josie. Klářiným úkolem je tak dělat společnici a přítelkyni dívence, která je zvláštní nejen tím, že je vážně nemocná. Pod povrchem zdvořilostních frází a uhlazeného chování se ale skrývá Klářino citlivé jádro, ano snad ho můžeme i v případě robota nazvat duší. Přestože přislíbí, že se bude připravovat na „svůj úkol“, rozhodne se osud zvrátit a zapojí veškeré své síly na záchranu Josiina uhasínajícího života. Že to má smysl, o tom ji přesvědčí čistá a průzračná láska, kterou k Josii chová chlapec jménem Rick. Společným úsilím docílí toho, že do Josiina pokoje přivedou Slunce, tu blahodárnou výživu, která dívku znovu postaví na nohy.
Nevadí ani to, že v budoucnosti budou věci jinak, než by měly podle plánu záchrany být, jelikož v každém momentu života se my všichni rozhodujeme na základě toho, co už známe a také momentální stavem či ad hoc pohnutkami. A vlastně nikdo z nás nemůže vědět, jak by ve skutečnosti ty věci měly správně být. Kláře nikdo za její čin nepoděkuje, v podstatě ani nevědí, že zázrak je její zásluha a ač z něho mají všichni radost, postupem času už jej berou jako automatickou věc. Zájem o robotku Kláru upadá, zdravé dítě s mnoha plány, do kterých už ani nezapadá v minulosti milovaný Rick, ji nadále vlastně nepotřebuje. A tak je Klára už jen pasivním pozorovatelem věcí současných i budoucích, jejichž největší metou je studium na prestižní univerzitě. Klára není zklamaná ani smutná, nové skutečnosti nehodnotí, nikoho neodsuzuje a jen přijímá. Splnila svoji misi a bez emocí čeká na smetišti na své pomalé vyhasnutí.
Možná tristní, nespravedlivé rozuzlení příběhu, které nás bude vybízet k mnohým úvahám. Můžeme v textu vyhledat spoustu metafor, alegorií, symbolů, paralel… Ale má to cenu? Několikrát omílané využít, použít a nechat jít, zapomenout. Klára svůj úděl bere statečně a ničeho nelituje. Však je také jen věcí, něco jako třeba vysavač. Záměrně nebudu nic vysvětlovat a dále prozrazovat, aby si potencionální čtenář mohl utvořit svůj vlastní úsudek.
Co je ale důležité zmínit – symboliku Slunce jako výživy. Slunce je něco, co přináší kromě jasu a tepla také obrovskou naději, že i předem prohraná bitva se může pořád změnit, pokud my sami budeme aspoň trochu chtít a budeme tomu celým svým srdcem věřit. Sami nejlépe víme, jak zářící slunce prosvětluje naše dny a myšlenky a zejména po mnoha zamračených dnech přináší do našeho vnímání života pozitivní úhly pohledu. Důležitá je také láska, která sama o sobě má léčivý až katarzní účinek, hlavně tehdy když není jednostranná.
Tento román nás také nabádá k přirovnáním a odkazuje na jiná díla. Pokud hovoříme o robotech, je tu jednoznačná aluze až na Čapkovo RUR, odkazuje k společnému motivu lásky a naděje, že ani ta „nová“ generace není ztracená. Další asociace je spíše úsměvná a napadla mě pouze na začátku četby, a to podobnost s filmem Babičky dobíjejte přesně. Ovšem v porovnání s mnohovrstevnatostí románu Kazua Ishigura toto srovnání budí spíše úsměv na tváři. A pak také odkazování na nejslavnější milence všech dob – Romea a Julii. Na rozdíl od nich Josie a Rick nezemřou, ale také, aspoň prozatím, spolu nezůstanou. Ovšem je tu dovětek a naděje, že možná někdy v budoucnu se jejich cesty zase střetnou. Při čtení mě napadla ještě jedna paralela. Styl Klářina vyprávění je sice specifický, vždyť je to věc a má omezené vnímání, vytváří si své vlastní pojmy i pravidla pravopisu velkých písmen. Přes to všechno mi připomněla způsob vyprávění majordoma Stevense, hrdiny dalšího Ishigurova excelentního románu – Soumrak dne. Ten, ač člověk, také popisoval věci bez emocí, bez vnášení něčeho „svého“ do příběhu. V tom mu totiž bránila jeho důstojnost, škrobenost a bezmezná loajalita ke svému pánovi. I v Kláře vidíme onu důstojnost a možná malinko i pýchu, která jí nedovolí ani v nejmenším naštvat se na lidskou rasu, která ji opustí ve chvíli, kdy už ji nepotřebuje.
Je toho moc, o čem nyní přemýšlím a ještě toho hodně do mojí mysli přijde. Uvědomila jsem si, že nejdůležitější je to, co kniha v nás rozehraje a co následuje po přečtení, k čemu nás vybízí. Uvědomila jsem si, že tak málo čtu. Každopádně Klára a Slunce bude jednou z knih, které ovlivnily můj život, bez nadsázky. Jedno vím jistě, od teď už neřeknu mobilu jinak než obdélník. Možná budu ve společnosti pozvednutých i nepozvednutých působit jako blázen, ale zasvěcení pochopí.
Zdroj: vlastní Foto: Argo, pixabay.com
Poletuju si v práci i v životě. Vytvářím si vlastní světy, ve kterých se žije líp, než v tom reálném. Miluju zvířata, staré české filmy, Čapka, hudbu nejrůznějších žánrů, jógu a běh, levanduli, knihy a spoustu dalších věcí. Nemám ráda pokrytectví, rajčata, pravidelný režim, nátlak a moc lidí na jednom místě.
Knížku jsem nečetla, ale možná je čas to změnit!!! 🙂
Autor je můj oblíbený a tento titul rovněž! Skvělý a inspirativní článek pro nové čtenáře. 🙂