V dobách, kdy moji starost o to, jestli jsem se nenarodil zbytečně, začala konejšit východní filozofie, pronikalo do mé mysli přesvědčení, že kamenem úrazu je lpění. V životě se totiž naučíme lpět na mnoha věcech, osobách i místech a konečně nejvíce lpíme na svém vlastním životě. A je to pochopitelné, protože pud sebezáchovy nám neumožní vnímat naše bytí jinak.
Buddha radil, abychom se oprostili od jakéhokoliv lpění a když se nám to podaří, budeme konečně svobodní. Uvnitř i navenek. Snažím se tuhle radu vnímat s odhodláním, že to není nemožné a pokud mi v tom pomohou nějaké konkrétní meditační techniky a vhodný směr mého každodenního fungování a uvažování, tak se to nakonec přeci jen povede.
Tušil jsem, že to bude nesmírně náročná cesta, ze které se budu zcela jistě vzdalovat a zase vracet zpátky, ale tím nejdůležitějším je vytrvalost. Tak, jak na mě působí nejrůznější vlivy, ať už v práci, nebo v osobním životě – přibývají překážky. Naštěstí jsem zjistil, že na samotné odhodlání to nikdy nemá fatální vliv. Jistěže jsou nepříjemné výkyvy, kdy se např. pod hrozbou jaderné války v Evropě znovu ozývá strach z utrpení a smrti, ale copak tenhle strach stejně jednou nepřijde, až bude člověk starý a nemocný?
Je to strach, který vyplývá z přirozeného lpění na životě a patrně se ho nelze úplně zbavit. Je to strach, za který může příroda a má kořeny hluboko v nás a v instinktu přežití. Určitá míra strachu je pravděpodobně v pořádku, ale ve chvíli, kdy jsme paralyzováni a nezvládáme se soustředit na běžné věci, bychom měli situaci neprodleně řešit.
Pravidelně proto zkouším jednoduché cvičení – představuji si, že mi nevadí umřít a snažím se, aby se z této představy stalo uvědomění a skutečnost, která mi umožní přestat lpět na životě. Nechápejte mě špatně, v tomto případě rozhodně nejde o morbidní lhostejnost vůči vlastnímu bytí, nebo snad rezignování na touhu žít co nejdéle. Vždyť je tu tak krásně, když se člověk dívá do západu slunce, nebo do noční oblohy plné hvězd! Snad právě proto se nám nikomu nechce odcházet, protože lpíme i na těchto zážitcích, stejně jako na blízkých lidech, se kterými je můžeme sdílet. Snažím se “jen” přijmout myšlenku, že všechno tohle je pomíjivé, nestálé a je nevyhnutelné, že to jednou skončí a my se toho budeme muset vzdát.
To, co mě vždycky děsilo nejvíce, byly okolnosti, za kterých k tomu dojde a také pocit, že jsem toho ve svém životě zatím “stihl” tak málo. Dalším mým úkolem je proto přestat lpět na hodnotících obavách, které jsou důsledkem strachu, že jsem neprožil dostatečně naplněný život. Vždycky ale bude existovat něco, co můžeme označit za nedosaženou metu, chybějící zkušenost, prožitek, část života. Řešením je snaha, abych každý den prožil naplno a s vědomím, že to klidně může být můj den poslední. Jakoukoliv činnost, do které se pustím, tak vnímám mnohem intenzivněji a snažím se k ní přistupovat s pokorou, zodpovědností i radostí a především odevzdaností myšlence, že to, co se právě teď děje je jedinečné, neopakovatelné a z tohoto přítomného okamžiku bych měl vytěžit maximum.
Čím méně lpím na životě, tím méně starostí o jeho konec mám a dokážu se více soustředit na momentální dění. Méně věcí odkládám na jindy, důležité řeším okamžitě a těším se z každé události, která mi přináší radost. Najednou mnohem lépe cítím vítr, jak mě hladí po tváři, když si užívám procházku v lese. Najednou mnohem lépe překonávám pohodlnost a lenost, se kterou jsem se vždy potýkal a mám více trpělivosti se vším, čemu tak úplně nerozumím, ale porozumět chci. Buddha zřejmě věděl, co říká a tak se snažím připomínat si a žít jeho pravdu každý den. Každý den přestávám lpět na životě a vidím, jak mě to postupně mění. K lepšímu, tolerantnějšímu, méně hektickému a více zúčastněnému Michalovi.
A kdybych se už zítra náhodou neprobudil, je skvělé, že jsem ještě stihl napsat tento článek a vy jste si ho mohli přečíst. Třeba vám rovněž připomene, že přítomnost je důležitější, než obava z budoucnosti a k minulosti je zbytečné se vracet. Třeba vás inspiruje k tomu, abyste neztráceli čas s malichernostmi a začali skutečně poznávat sami sebe. Věřte mi, tenhle život za to rozhodně stojí!
Zdroj: vlastní Foto: DALL-E
Na internetu publikuji od roku 1999, kdy jsem založil blog s názvem Prasklá moucha a společně s několika přáteli jsem se mu věnoval až do března 2019. Následně jsem se rozhodl s tvorbou pokračovat v internetovém deníku a vytvořil tak novou “značku” eListy.cz. Odmala svěřuji své emoce především klavíru a kromě hudby mám blízko také k filmu, literatuře nebo PC i deskovým hrám. Ať už jde o zážitky herní, filmové, nebo jakékoliv jiné, snad se mi je podaří smysluplně sdílet také na těchto stránkách.
