Mám rád filmy, které nabízejí přesah do nitra lidské duše, bez ohledu na jejich uměleckou hodnotu. Moře stromů z roku 2015 možná není po umělecké stránce tím nejdokonalejším dílem, ale přesto ve mě zanechal velmi silný dojem. Pokud máte chuť na lehce depresivní filmový večer, doporučuji tento snímek, aktuálně dostupný na HBO Max, vyzkoušet.
Moře stromů je bezesporu postaveno na vynikajícím hereckém výkonu Matthew McConaugheyho, kterého můžete znát např. ze skvělého Interstellaru. Zde se objevil v roli amerického profesora Arthura Brennana, který se díky osobní krizí rozhodne odjet do Japonska, na severozápadní úpatí hory Fudži. Tam se totiž nachází les Aokigahara, který má historickou spojitost s démony z japonské mytologie a je velmi oblíbeným cílem sebevrahů.
Celé Arthurovo putování nekonečným zeleným porostem je doplněno retrospektivou z jeho života a zejména pak ne příliš šťastného, ale přesto svým způsobem láskyplného vztahu s manželkou Joan (Naomi Watts). Kdy se z partnerského života stane stereotyp plný vzájemných výčitek a nepochopení? Může být za těchto okolností v našem srdci ještě nějaká láska a pokud ano, jak ji probudit a využít ke znovu nalezení štěstí? Kdy má smysl ještě o vztah usilovat a kdy je mu definitivně konec?
Moře dojmů v moři stromů doplňuje postava tajemného cizince Takumiho, který se v lese přímo zatoulal a Arthur se mu rozhodne pomoci. Kudy tudy ven? Tohle dobrodružství s bludištěm a velmi temnými myšlenkami je poctivé drama, ve kterém se snoubí marnost a zoufalství s touhou po životě i smrti. Společně se tak vydávají na zvláštní duchovní pouť za sebepoznáním a odhodláním ještě nějaký ten čas žít.
Krize bytí může potkat každého z nás a snímek Moře stromů nás velmi hezky vrací k podstatě mezilidských a především partnerských vztahů. Emotivně, na můj vkus někdy až příliš, připomíná, že láska má mnoho podob a měli bychom o ni pečovat, chránit ji a hlavně si jí dostatečně vážit. Moře stromů otevírá moje oblíbené téma – pomíjivost života a proto jsem vděčný, že takové filmy stále ještě existují a mají co nabídnout.
Zdroj: vlastní Foto: imdb.com
Na internetu publikuji od roku 1999, kdy jsem založil blog s názvem Prasklá moucha a společně s několika přáteli jsem se mu věnoval až do března 2019. Následně jsem se rozhodl s tvorbou pokračovat v internetovém deníku a vytvořil tak novou “značku” eListy.cz. Odmala svěřuji své emoce především klavíru a kromě hudby mám blízko také k filmu, literatuře nebo PC i deskovým hrám. Ať už jde o zážitky herní, filmové, nebo jakékoliv jiné, snad se mi je podaří smysluplně sdílet také na těchto stránkách.
