Prťavé, vokaté Fíbí se spoustu věcí líbí, ale ze všeho nejvíce příběh Alenky v říši divů. Aby také ne, vždyť je to úžasná pohádka, plná úžasných postav, které se v naší představivosti mění dle libosti. Dětská fantazie však bývá mnohem rozmanitější, než u většiny dospělých, kteří tak spoustu věcí nevidí a snad si tím ani hlavu nelámou. A proč by měli? Mají přece starostí víc než dost!
Snímek Phoebe v říši divů mě neuvěřitelně silně vtáhl do jiného vnímání světa a je okouzlující ukázka toho, jak filmovou tvorbou přiblížit křehkost i zranitelnost lidské duše, když je ještě malá a neumí si sama se sebou příliš poradit. Svět dospělých vnímá jako vážný, plný pokynů a nařízení, úkolů, kterým bychom měli rozumět a proto je také zvládnout. Svět plný očekávání a zvyků, na které je nezbytné si zvyknout.
Myslím, že každý v sobě, alespoň malý kousek dětské duše stále máme a tak se během sledování filmu může stát, že tento malý kousek o sobě dá více vědět. Způsob, jakým jsou jednotlivé scény natočeny, vám snad ani jinou možnost nedává. Tak skvěle totiž zvládl příběh prťavé, vokaté Fíbí uchopit režisér Daniel Barnz, nepochybně také díky mimořádnému hereckému výkonu malé Elle Fanning, která již od natáčení filmu (2008) trochu povyrostla.
Snímek rozhodně není žádná roztomilá pohádka a výlet za Kloboučníkem či Paželvou. Z mého pohledu jde o vážný rozhovor filmu s divákem, odehrávající se na pozadí sledovaných událostí, a jehož hlavním tématem je vnímání odlišností. Ty jsou často dramatické, dojemné, ale zároveň vyvolávající nadměrnou dávku přirozeného pochopení a jakési silné vnitřní zúčastněnosti s problémy, které Phoebe má.
Své dojmy přičítám skutečnosti, že někdy bývám smutný z toho, jak lidé v mém okolí reagují na odlišné chování, názory a odlišnou míru fantazie, která často nekoresponduje s jejich životní konvencí. Člověk – pazgřivec jde však ještě dále a často nenávidí druhé jen pro jejich odlišné zkušenosti, se kterými přistupují ke společnému úkolu – pochopit náš život dřív, než skončí. Sám jsem taktéž pazgřivec, protože mám pocit, že to všichni chápou lépe než já a snadno začnu osvíceným bytostem neosvíceně závidět.
Phoebe v říši divů naštěstí dokáže odvést pozornost od podobného druhu pochybností a s lehkostí dětského snění nás zavede na cestu porozumění nesdělitelným náladám, které často schováváme před ostatními. Někdy je totiž hra na schovávanou tím jediným řešením, kterým jsme schopni bránit naši svobodnou mysl.
Phoebe se svým jedinečným způsobem schovává před tím, čemu nerozumí, ale chápe, jaké to má důsledky. Najde si prostředí, ve kterém se cítí sama sebou a nepotřebuje znát příčinu, proč tomu tak je? Zkrátka jen žije a těší se, alespoň chvilku, z toho, co dělá. V prostředí školní divadelní skupiny najde jinou roli, než je ta životní, a to je najednou tolik osvobozující!
Téma filmu se mi velmi líbí, stejně jako jeho různorodý vliv na samotného diváka. Díky spojení se známou pohádkou Lewise Carrolla lze totiž snadno připustit, že říše divů je všude kolem nás a neexistuje nic jako tzv. normální svět. Jedinečnost a rozdílnost našich osobností nás přímo předurčuje k toleranci a pochopení, že nikdo nemůže mít stejné snění, chtění, přesvědčení, jako my. A Phoebe to umí, ve svém vlastním příběhu, vyjádřit citlivě a neopakovatelně.
Pokud tě tato pozvánka, nikoliv recenze, na film zaujala, rozhodně si jej zkus některý večer dopřát. Určitě nebudeš litovat…
Zdroj: Prasklá moucha Foto: Pinterest, distributor filmu
Na internetu publikuji od roku 1999, kdy jsem založil blog s názvem Prasklá moucha a společně s několika přáteli jsem se mu věnoval až do března 2019. Následně jsem se rozhodl s tvorbou pokračovat v internetovém deníku a vytvořil tak novou “značku” eListy.cz. Odmala svěřuji své emoce především klavíru a kromě hudby mám blízko také k filmu, literatuře nebo PC i deskovým hrám. Ať už jde o zážitky herní, filmové, nebo jakékoliv jiné, snad se mi je podaří smysluplně sdílet také na těchto stránkách.
