Rozhovor Bohdana Slámy s Milošem Formanem nazvaný Povolání režisér, je velmi příjemné čtení, které potěší nejen příznivce obou filmařů, ale každého, kdo má rád povídánky ze světa filmu. Dotýká se totiž podstaty práce režiséra a scenáristy a Forman v něm odkrývá cesty, které ho přivedly až na samotný vrchol toho, co lze v tomto oboru dosáhnout. Díky citlivému tazateli neopomíjí žádnou z filmových disciplín.
V zaujaté debatě se čtenář dozví o hledání námětů, psaní scénáře, kritériích používaných při výběru herců, zákulisí jednání s producenty, ale i odborná fakta týkající se používání kamer, svícení, sestavování dialogů i detailní popisy provedení jednotlivých scén. Text se svým zaměřením výrazně odlišuje od dosud vydaných rozhovorů či biografií Miloše Formana, je určen pro zájemce o filmové umění, může však oslovit i širší veřejnost.
Možná je na můj vkus Bohdan Sláma až příliš upovídaný a většina pasáží se hemží jeho teoretickými úvahami, jakoby chtěl svého filmového bůžka oslnit vlastním poznáním. Jeden dlouhý Slámův odstavec je následován krátkou větičkou Formana jako odpověď – tak přesně tohle se v knížce objevuje velmi často. Nejde tedy ani tak o rozhovor jako volné povídání dvou režisérů, ze kterého nakonec vyjde celkem zajímavý pohled na filmografii, režii a natáčení filmů.
Někde jste zmínil, že jak pro režiséra, tak potom pro diváka v kině je u hereckého výkonu podstatná spontánnost. Je to vlastně taková ta přidaná hodnota, která není ničím postižitelná, měřitelná.
Spočívá v tom, že divák nevnímá, jakými prostředky herec ztvárňuje postavu. Vidí figuru, osobnost, kterou herec představuje. Důležité je, aby divák nevnímal, že hraje dobře.
Kouzlo každého člověka spočívá v jeho jedinečnosti.
Proto je důležité, aby herci režisér nesebral jeho osobnost.
To je jediné, co herec má, s čím může pracovat. A spontánnost nelze uměle dodat, je to chemie, kouzlo osobnosti a okamžiku.
Dodržuju jedno pravidlo: Co nejmíň hercům vysvětlovat. Čím víc režisér herci něco radí, tím víc mu mate hlavu. Já vlastně už předehráváním dávám herci najevo, jakou mám o roli představu, ale vyjadřovat to slovy je ošemetné, má pak mých slov plnou hlavu, přebírá si je, hledá za nimi něco hlubšího, než v nich ve skutečnosti je, snaží se té hloubky dobrat, a jeho výkon začíná být vyumělkovaný.
Prostě tam převáží nějaký myšlenkový proces, a právě to brání spontánnosti.
Jaké procesy se odehrávají v hlavě, tomu se ani nesnažím porozumět.
Když člověk přistupuje k věcem moc rozumově, je moment spontánnosti ohrožený.
Zbude tam jenom kostra. Mně se ohromně líbí, co říkal Noël Coward o podstatě herectví: Just say the lines. Jenom ty věty říkej.
Točil jste také filmy, ve kterých řeší postavy běžné lidské problémy, nešlo o vyjádření nějaké filozofie.
Nejde o nic jiného než člověku na plátně jeho chování věřit. Je to strašně jednoduché.
Když jste v českých filmech pracoval s neherci, také jste jim předehrával?
Předehrával. Víš, jaký je rozdíl mezi profesionálním hercem a nehercem, který nikdy před kamerou nestál? Zásadní rozdíl spočívá v tom, že neherec se před kamerou vůbec nestydí. Pro něj je to kus nábytku, neví, že na tom, jak bude vypadat na plátně, závisí jeho kariéra. Ale na druhé straně má určitou trému před obecenstvem, což je při filmování štáb za kamerou, před ním se stydí a ostýchá. U profesionálních herců je tomu naopak. Ti obecenstvo vítají, ale zase mají určitou trému před kamerou.
Doslov napsal profesor Jan Bernard. Kniha obsahuje též filmografii Miloše Formana i Bohdana Slámy, dále jmenný rejstřík stejně jako rejstřík filmů a filmových postav. Publikace je vybavena bohatým fotografickým materiálem – jednak archivními fotografiemi z natáčení Formanových filmů, jednak aktuálními snímky obou režisérů během jejich setkání a rozhovoru v domě Miloše Formana v americkém Connecticutu.
Zdroj: vlastní, oficiální anotace a ukázka z knihy Foto: vlastní
Na internetu publikuji od roku 1999, kdy jsem založil blog s názvem Prasklá moucha a společně s několika přáteli jsem se mu věnoval až do března 2019. Následně jsem se rozhodl s tvorbou pokračovat v internetovém deníku a vytvořil tak novou “značku” eListy.cz. Odmala svěřuji své emoce především klavíru a kromě hudby mám blízko také k filmu, literatuře nebo PC i deskovým hrám. Ať už jde o zážitky herní, filmové, nebo jakékoliv jiné, snad se mi je podaří smysluplně sdílet také na těchto stránkách.
