“Na tomhle světě snad neexistuje nic tak úchvatného jako mít dítě, které je vaše, a přece je to záhadné a neznámé stvoření. ” Agatha Christie
Vysnila jsem si, že tenhle článek bude začínat tímhle citátem. I kdyby se vůbec k následujícímu textu nehodil. Ale snad se i hodí. Dnes budu psát o kapele Vičis neboli Witches. Patrně jste o ní ještě neslyšeli, ale určitě stojí za poslech, a to hlavně naživo. V téhle kapele jsem citově zainteresována, jelikož ji založila a hraje v ní na bicí moje jediné dítě, moje dcera.
Každá máma si přeje, aby její holčička v něčem vynikala, snad si tím ty matky plní své neuskutečněné sny. Nejraději vidí maminky své dívenky jako úspěšné baletky, modelky, tanečnice, cvičenky aerobicu, krasobruslařky. Ty rozumnější chtějí mít z dcer lékařky, právníky, vědkyně. No, a konečně matky romanticky bláznivé, chtějí, aby jejich dcery byly umělkyněmi. Do této kategorie asi spadám já, ale předesílám, že pokud by moji dcerku osud nezavál k hudbě, byla bych šťastná, kdyby dělala cokoli jiného.
Osud ji ALE k hudbě zavál…. Jenomže tomu osudu se musí trochu pomoci, popostrčit to dítě. Já bez hudebního vzdělání, byla jsem vždycky velkým obdivovatelem hudby. Hudba je ze všech umění nejvíce schopná vyjádřit i vyvolat emoce. Ačkoli jsem sama nikdy na žádný nástroj nehrála, muzika vždy byla pro mě důležitá. Mám ráda snad všechny její druhy od klasiky po metal, pokud je kvalitní. Jediné co opravdu nesnesu je dechovka a country.
Ráda bych se rozepsala o té mé ratolesti, abych na jejím příkladu demonstrovala, že cesta ke splnění snu, natož k úspěchu je lemovaná dřinou, pokusy leckdy nezdařilými, dále pak lidmi, kteří vám házejí klacky pod nohy. Tu pouť prokládá kritika lidí, kteří se nikdy o nic nepokusili a jediné, co dělají, je pomlouvání, pochlastávání a nesmyslné debaty v hospodách.
Zhruba před rokem, tj. v říjnu 2018, byla založena kapela Witches. Postupně se měnil nejen název kapely, ale hlavně její složení. Zakládajícím členy byla moje dcera Johana Pastorová – bicí, Františka Barochová – viola, zpěv, Dominika Lukešová – zpěv, basová kytara a jako host Veronika Jaklová- klávesy. Jenomže po prvním koncertě, který byl mimochodem absolutní bomba a odehrál se v hospodě U Tazmana v Makotřasech, se jaksi původní složení začalo rozpadat. Dominika, zpěvačka, kterou by leckterá dáma adoptovala za vlastní a nad níž slintali zejména pánové staršího data narození se rozhodla namísto hraní věnovat svému osobnímu životu. Po další dvojici koncertů odpadla klávesistka, jež se chce naplno věnovat jen klasickému klavíru. Každopádně se skupinou stále spolupracuje. Po všech těch turbulencích se seskupení ustálilo na následujících členech:
Johana Pastorová – bicí, kapelník
Františka Barochová – zpěv, viola
Jana Čurdová – basová kytara
Anna Pacvoňová – kytara
Klára Francová – klávesy, zpěv
Děvčata spojuje nejen láska k hudbě, ale také fakt, že všechny studují Pražskou státní konzervatoř, a proto mají nejlepší předpoklady, že z nich opravdu něco bude.
Kromě členů kapely se za jediný rok také změnil název z anglického Witches (česky Čarodějky, pokud by snad někdo nevěděl) na počeštělé Vičis a hlavně se naprosto změnil repertoár kapely. Z původních coververzí písní např. od Pink Floyd, Davida Bowieho, Queen se holky posunuly k vlastní tvorbě, která je vskutku originální. Od anglických textů začaly také pomalu upouštět a začínají psát texty v češtině. A to je, myslím, u mladé začínající kapely dosti sympatické. Styl jejich hudby bych nazvala jako melancholický rock, ale určitě by mě holky opravily.
Jako matka bubenice mám jedno velké privilegium- zajišťovat kapele cateringové a ubytovávací služby, jelikož bubny se docela špatně transportují, a tak zkoušky kapely a soustředění probíhají vesměs u nás doma. Jsem tak svědkem plánování, hádek a polemik. Jsem přítomna tomu uměleckému pnutí a zrodu díla i jeho realizaci, jelikož písně se také nahrávají v našem nahrávacím studiu 13_steps. A tyhle dýchánky jsou leckdy velice vtipné. Na umělcích se mi líbí, že kromě toho, že jsou kreativní, tak jsou i inteligentní a chápou například ironii, což vysoké procento české populace nezvládá.
Houževnatost a chuť hrát dokopala Vičis k tomu, že přes nízký věk, byly schopné si domluvit koncerty na prosinec 2019. První se uskuteční 15.12. v legendárním klubu 007 na Strahové, druhý 20.12. v buštěhradském klubu Bokoffka a 21.12. v kladenské Poldofce. Na těchto akcích s nimi vystoupí ještě kapela Hey Red. Obě skupiny určitě stojí za zhlédnutí a hlavně poslech.
Tak toto je žhavá současnost, ale cesta do této fáze nebyla vůbec jednoduchá. Bylo třeba obrovské píle, sebezapření a hlavně času. Nejen hlavních protagonistek, ale i jejich rodičů a prarodičů. Spousty hodin strávených v lidových školách umění etc. Jak říká Johanka -pot a krev! 🙂
Hudbu jsem svojí Johance pouštěla už když jsem byla těhotná, aby už ji vnímala a učila se ji mít ráda. Po narození jsem jí taky dost často zpívala, ačkoli tady se o zpěvu moc hovořit nedalo. Hudbu jsme doma poslouchali pořád. Když byly holčičce asi 4, začala jsem s ní chodit na “kroužek” První krůčky k hudbě. Tam se zpívalo, tancovalo, hrálo na nástroje. Do Lidové školy umění nastoupila už jako předškolák v 5 letech. Koncepci hudebního vzdělávání jsem nepochopila, začínalo se hudební teorií. První půlrok se nesl v duchu psaní houslových klíčů. Paní učitelka tehdy chtěla po 5-7letých dětech, z nichž některé ještě nechodily ani do ZŠ, aby krasopisně vystřihly do notového sešitu houslové klíče. Celou hodinu na ně řvala, klíče škrtala a napsala k nim hrůza! a dala těm “miminům” bez skrupulí za 5. Byla to prostě bába Pelcová. Protivná a zakomplexovaná dáma, kterou naštěstí nakonec vyhodili.
Kupodivu tato paní moje dítě od hudby neodradila. V pololetí si dětičky mohly vybrat, na jaký nástroj v tom druhém budou hrát. Naše Johanka bábu Pelcovou tehdy šokovala, když si vybrala bubny. Bohužel tenkrát v Kladně nebyl učitel na bicí nástroje, takže se holčička musela spokojit s kytarou. Pan učitel Koberstein byl moc fajn. Bazíroval na tom, aby děti začaly co nejdříve vystupovat na třídních přehrávkách a koncertech ZUŠ, aby se otrkaly. Mezitím začal hudební nauku učit skvělý pan učitel Tomáško. Asi v 7 letech jsme získali první sadu bicích a také “domácího” učitele. Posléze se i v ZUŠ objevil první učitel Radek Břicháč. Měl moderní přístup k výuce a chtěl, aby se rodiče hodin zúčastňovali. Jelikož jsme ale pak téměř celou rodinu řešili věci typu, kam pojedete na dovolenou, raději jsem se participace na lekcích vzdala.
Takže tady už Johanka regulérně hrála na bubny a v mezičase navštěvovala folklorní soubor Ládi Sčurka. Láďa byl nejskvělejší učitel v ZUŠ Kladno, absolutní nadšenec, neustále pozitivně naladěný, prostě srdcař. Děti učil nejen hudební nauku, ale svým pozitivním příkladem je vedl k lásce k hudbě a nadšení pro věc.
Postupem času se učitelé začali měnit, měnila se i naše holka a nejdřív odpadla kytara. Pan učitel totiž téměř celou hodinu strávil telefonováním a nakupováním kávy v automatu na chodbě školy. Jednou o prázdninách nám dcera oznámila, že skončí i s bubny. Byly to prázdniny, po nichž měla nastoupit do 8. třídy. Nepatřím k rodičům, kteří své ratolesti k něčemu nutí, ale tehdy jsem nemohla jinak a řekla jí, že na bubny prostě hrát bude. Že je škoda zahodit ten talent a jednoho dne mohla svého rozhodnutí litovat. Následovaly slzičky. Pak přišel jeden zásadní koncert v životě celé naší rodiny a holka se nám do toho hraní zakousla a začala se neuvěřitelně vyvíjet. Někdy v dubnu se rozhodla, že se pokusí v 9. ročníku o talentové zkoušky na Pražskou státní konzervatoř.
Naše dítě mělo vždycky obrovskou podporu psychickou, finanční i časovou celé rodiny, co se hudby týče. Mně osobně se ta myšlenka zamlouvala velice, ale jisté pochybnosti tu byly. Na konzervatoř je neskutečný nával a i ty největší talenty se na ni dostanou až na x-tý pokus. Navíc bylo na přípravu opravdu málo času. Poprosili jsem o konzultaci pana prof. Výborného. Ten nám sdělil, že dcera má nesporný talent, ale navíc vysokou inteligenci, a tak doporučuje vystudovat gymnázium a až poté konzervatoř. Johanka mu ovšem sdělila, že prostě chce hned na konzervatoř. Ukázal ji skladbu, dal asi 5 vteřin na prostudování a holka zahraj. Zahrála to bez chyby a pan Výborný nám oznámil, že se má přihlásit.
Přes podceňování učitele bicích v ZUŠ se nám tam holka dostala na první pokus a byla dokonce absolutně první v talentových zkouškách. Nyní je v těch nejlepších rukou učitelů Razíma, Krampla a Holuba. A navíc hraje ve Wiches… 🙂
Prorazit v naší republice jako hudebník, nebo umělec obecně je velice složité. Musíte být buď prostitutem politiků a vlivných lidí, nebo musíte být prostě v branži naprosto nejlepší. Jinak si vás nikdo nevšimne. Navíc živit se notama je téměř nemožné. České publikum promine, ale nemá vůbec žádný vkus, a tak se spokojí s plytkými texty Richarda Krajča a jednoduchými hudebními motivy. Přitom existuje spousta kapel, o kterých nemáme ani ponětí. Je třeba je protlačovat. A já protlačuju Vičis, protože jsou fakt dobrý. A já budu na všech jejich koncertech jako největší fanoušek vždycky v první brázdě. A pokud se nebudu moci zúčastnit, duchem vždycky budu tam. Dcera se mě nedávno optala, kterou z jejich písniček si tam s chutí zazpívám a já odpovídám : ” Všechny, Johanko. Úplně všechny!”
Zdroj: vlastní Foto: vlastní
Poletuju si v práci i v životě. Vytvářím si vlastní světy, ve kterých se žije líp, než v tom reálném. Miluju zvířata, staré české filmy, Čapka, hudbu nejrůznějších žánrů, jógu a běh, levanduli, knihy a spoustu dalších věcí. Nemám ráda pokrytectví, rajčata, pravidelný režim, nátlak a moc lidí na jednom místě.
