Lidi na světě můžeme mimo jiné rozdělit na skupiny dle jejich vztahu ke kultuře a umění. Takže první skupinu tvoří umělci a druhou skupinu tvoří lidé kteří by sice umělci být chtěli, ale nemají žádný talent, takže se jimi nikdy nestanou. Já, mimochodem, patřím do té druhé skupiny. Ač to nerada přiznávám. Přesto jsou pro mě hudba, divadlo, kultura a umění nezbytnými a velice důležitými součástmi života, bez kterých si tu životní pouť nedokážu a ani nechci představit.
Domnívala jsem se, že většina národa má stejné smýšlení jako já. Vždyť ne nadarmo se říká Co Čech – to muzikant. Myslela jsem si, že každý Čech pravidelně navštěvuje koncerty, divadelní představení, výstavy. Ale to jsem se moc mýlila. Spoustě lidí se kultura jakoby líbí, ale nevnímá ji jako svébytnou a plnohodnotnou sféru, kterou by se snad dokonce někdo mohl živit, že by to mohlo být jeho povolání. Nezřídka se setkáváme s názorem, že hudbu by měl člověk dělat jako koníček, pro zábavu, bez nároku na honorář. Že by ta holota měla táhnout dělat něco pořádnýho, něco seriózního.
Když někde zmíním, že můj muž je zvukař, pro mnoho lidí je to synonymem marťana spadlého z vesmíru. Často slyším otázky typu To je jako povolání? Tím se dá vydělávat? To dělá jenom tohle? Ano, zvukař je povolání jako každé jiné. Za normálních okolností se tím dá živit. Za normálních okolností nemusí zvukař jezdit pro Rohlík. Je to povolání velmi specifické, je třeba se toho hodně naučit, do aparatury a všeho kolem toho je třeba investovat hodně peněz, energie a času. Například v Německu si zvukařů velmi váží, protože lidem je jasné, že na něm záleží výsledná podoba koncertu, představení. Že svojí činností spoluvytváří celkově dílo prezentované. Ale to je Německo.
Když začala ta kauza zvaná COVID 19, jako první se restrikce dotkly právě kultury a umění. Ty se stoply ještě před uzavřením škol a před zavřením hranic. Při tom počet pracovníků v této sféře je okolo 130 000 lidí, což je cifra srovnatelná s počtem lidí zaměstnaných v automobilovém průmyslu. Nejde jen o zpěváky, hudebníky, ale právě také technické profese a celé týmy kolem kapel a umělců. Jde o lidi, kteří stejně jako všichni ostatní musí jíst, mají rodiny, platí hypotéky. Jak už jsem zmínila, v branži se pohybují lidé, jejichž povolání jsou velmi specifická a patří mezi ta, které doprovází celoživotní vzdělávání.
Nesmírně mě mrzí, že značná část české společnosti na umělce nahlíží jako na bohémy, darmošlapy a darmožrouty, netáhla. Ve chvílích, kdy kultura jede na 15 %, dokáže správný Čech umělci poradit, jak by se měl zachovat. Nejradši by je poslal do továrny, do hypermarketu, k lopatě a možná také do patřičných míst. Jedné muzikálové zpěvačce, jejíž jméno si nepamatuji a nikdy jsem o ní neslyšela, se podařilo terno. Hned na začátku koronakrize získala lukrativní místo za pokladnou v Lidlu. U lidí čtoucích bulvár si tak rázem vysloužila obdiv a byla povýšena na hrdinku národa. Jedné se to povedlo, tak ať si z ní ostatní vezmou příklad a jdou pracovat jinam. Jenomže pro všechny není místo za kasou, ve stavebnictví, do zdravotnictví jim chybí zase vzdělání.
Vládní restrikce se destruktivně dotkly nejen kultury, ale také cestovního ruchu, letecké dopravy. Na nejrůznějších diskusních fórech česká populace radí pilotům, letuškám, zpěvákům a hercům, co by měli dělat. Mozky diskutérů, kteří sedí u počítačů s lahváčem a utopencem, nejsou schopny pojmout fungování světa ve své komplexitě. O věcech, ke kterým se vyjadřují, nevědí vůbec nic a vše si představují jako děti v mateřské školce. A to jsem se dětí teď patrně dotkla. Z příspěvků čiší jediné -závist. Závistivci buď nevidí, nebo nechtějí vidět fakt, že někdo se opravdu třeba učil lépe, nebo má na něco talent. Nikdo nevidí ty hodiny dřiny, učení. Práce v nestandardních časech. Ve chvíli, kdy všichni mají padla a začínají grilovat na zahrádkách, letuška, pilot, umělec odcházejí do práce, aby probděli noc, bezpečně dopravili lidi z bodu A do bodu B, popřípadě je kulturně pobavili.
V dobách zlých se umějí lidi semknout, a tak vznikla iniciativa Za živou hudbu. Sdružuje muzikanty a další lidi z hudební branže. Tato iniciativa v pondělí 27.7. pořádala na Staroměstském náměstí v Praze protestní akci, která měla vyjádřit nesouhlas se současnými kroky vlády směrem k živé hudbě a kulturním akcím. Zástupci iniciativy po vládě požadují stanovení jasných pravidel, rozvolňování restrikcí a dotažení finanční podpory živé kultuře. Demonstrace Za živou hudbu aneb Nechte živou hudbu hrát jsem se zúčastnila, jelikož tuto aktivitu podporuji. Plocha před pódiem měla nestandardně podobu backstage, ve které bylo mnoho casů na převoz techniky, na kterých účastníci mohli sedět.
Protestní akce se zúčastnili lidé, které současné restrikce ohrozily nejvíce. Dalším spouštěčem demonstrace bylo mimo jiné zrušení Nefestivalu Colours of Ostrava a dalších festivalů v Moravskoslezském kraji dne 17.7., kde prakticky z minuty na minutu Krajská hygienická stanice tyto akce zrušila. Bez jakékoliv předešlé komunikace. Vysvětlením byly patrně tři nové případy nakažených COVD. Mnozí budou jistě argumentovat, že životy lidí jsou důležitější než producírování šumařů. Obhájci postupů patrně už rezignovali na normální život a stali se loutkami v rukou politiků a manipulativních médií.
Je dobře, že žijeme v demokratickém státě a můžeme vyjádřit náš názor a nesouhlas. Smutný je fakt, že o aktivitách a děních budou novináři jako vždy referovat poplatně a zkresleně. Ačkoli organizátoři několikrát zdůraznili, že akce není protestem proti vládě, ale vyjádření nesouhlasu s postupem a snahou dojít ke smysluplnému konsensu a nastavení bezpečnostních pravidel pro kulturní akce a požádali novináře, aby nedezinformovali, nestalo se tak. Hned první článek na Novinkách na seznamu, ovšem nesl titulek Muzikanti protestovali proti vládě…
Mezi těmi, kdo na Staromáku vystoupili, byli nejen interpreti, ale i pořadatelé festivalů, kulturních akcí, majitelé a provozovatelé klubů, technici a další dotčené profese. Všichni, kdo vystoupili, obešli se bez vulgarismů snažili se argumentačně vysvětlit, co jim vadí. Jediným zástupcem “protistrany”, která by však ze svého postu měla kulturu podporovat a rozvíjet, byl ministr kultury Lubomír Zaorálek. I on odsoudil postup v Moravskoslezském kraji, ale tady veškerá shoda skončila. Jako správný prostředník české vlády nezapomněl lidi covidem postrašit. Dokonce vysvětlil, jak se koronavirus šíří. Kromě dotyku také společným zpěvem! Sdělil demonstrantům, že v Berlíně je společný zpěv zakázán. Ano, my Češi se máme, že zatím nemusíme běhat zpívat do Země krále Miroslava. Zaorálkovy argumenty byly slabé a téměř vyvolávaly pousmání. Bohužel se domnívá, že lidi nakrmí obecnými frázemi. To se mu ale bohužel nedaří ani u “dětí”, což ukázal i při návštěvě Pražské státní konzervatoře, kdy na začátku školního roku poutavě vyprávěl o tom, jak bude podporovat kulturu a investovat do ní. Na otázku patnáctileté studentky, jaké konkrétní kroky bude podnikat, nebyl s to doložit ani jeden příklad.
Nebudu se rozepisovat o tom, co kdo a jak řekl. Zajímavé je opět doznívání pondělní akce na diskusních fórech. Většina diskutérů opět kydá hnůj na umělce. Jako by úmrtím Vladimíra Menšíka a Karla Gotta nebyla kultura už tou kulturou, kterou si člověk žádá. Většina lidí uznává jen práci, kterou dělá ona sama. Odvolávají se na to, že dělníci, samoživitelky etc jsou na tom hůře. To jim nikdo nevyvrací. Pokud by se zmíněné skupiny daly dohromady a vytvořily společný program, jistě bych i je ráda podpořila. Bohužel v některých odvětvích se tato pospolitost nevytvoří a je to škoda.
Chtěla bych apelovat na ty kritiky a odborníky na všechna témata, aby si uvědomili, že každý z nás je jiný, má jiné předpoklady pro to, co bude v životě dělat. Vždyť ani ty jejich nekonečné seriály by bez těch umělců neexistovaly. Je prostě divné koukat se na Pražské jaro na internetu, nesedět v Rudolfinu. Lidi by se měli snažit pochopit, že úplně každá práce je důležitá a zaslouží si náš obdiv. Tak buďme, prosím, tolerantní.
Zdroj: vlastní Foto: vlastní
Poletuju si v práci i v životě. Vytvářím si vlastní světy, ve kterých se žije líp, než v tom reálném. Miluju zvířata, staré české filmy, Čapka, hudbu nejrůznějších žánrů, jógu a běh, levanduli, knihy a spoustu dalších věcí. Nemám ráda pokrytectví, rajčata, pravidelný režim, nátlak a moc lidí na jednom místě.
