Dění ve společnosti nemusí být vždy jednoduché sledovat a čím více zpráv o koráči, tím více přesvědčení, že politika je opravdu něco, co na stránky našeho deníku nepatří. Protože je to špinavý kalkul s veřejným míněním a manipulace s lidmi, kteří jsou v o čích politiků jenom voliči. Nic víc, nic míň. Ať už se jakákoliv partaj tváří sebepřívětivěji, sebeprospěšněji, je vždy přívětivá a prospěšná jen sama pro sebe, ale téměř nikdy pro nás.
Kdybychom totiž byli na prvním místě, rozhodně by některé věci probíhaly jinak. Všichni jsme už stačili pochopit, jakou prioritu měly např. nedávné senátní volby před zaváděním včasných opatření, která by nepřivedla zdravotníky na hranice jejich sil i kapacit. Vždyť bez ohledu na politická rozhodnutí a míru dezinformací ve veřejném prostoru, o nemocné se zkrátka někdo postarat musí. Nemůžete je nechat na ulici, nebo je poslat domů s tím, že je třeba počkat, než se situace trochu zlepší.
Nedávno si k nám domů přišel omrknout svoji budoucí práci řemeslník, který se už v minulosti netajil nabídkou, že bez faktury to bude levnější. A nebyl jediný, kdo takhle uvažuje a mám s ním podobnou zkušenost. Nepřítel EET a vlády, který se mi tentokrát snažil dělat přednášku o tom, že koráč je pouze zbraň ekonomické války. Chtěl mi vysvětlit, jak to doopravdy je, protože si to zřejmě nedokážu, z běžných sdělovacích prostředků, správně vyložit, nebo číst mezi řádky. Nechal jsem ho, ať mluví a pak jsem byl ze sebe docela zklamaný, že mi nálada ani chuť nedovolily to začít řešit. A proč taky? Neplatím ho za názory, ale za práci. Navíc bylo zřejmé, že je to ten typ zarputilce, kterého od jeho přesvědčení, k němuž došel vítězoslavně sám, nikdo neodradí.
Pak mi psal bývalý žák, že koráč je jenom blamáž a jestli už také patřím do skupiny bláznů s rouškou na ksichtě. “Jasně, roušku si beru i na spaní,” reagoval jsem v nadsázce. Blamáž? Takže další popírač, kterého zprávy o postupném zahlcování nemocnic nechávají klidným, protože média lžou. Blamáž? Měl by to říci nejen těm, kteří se v náročných podmínkách starají o vážně nemocné, ale i pozůstalým, jejichž blízký člověk by tu mohl ještě nějaký čas být, nebýt toho sráče koráče. Blamáž? Absolutní neúcta k obětem pandemie, ať už zemřeli “s” nebo “na” COVID, vždyť tohle rozlišování je samo o sobě irelevantní. Ti lidé tu mohli ještě být a je nepřijatelné, aby to někdo zlehčoval, nebo dokonce popíral.
Také se mi nelíbí, že se vůbec nic neděje. Vůbec nic, jak psala Laďka v nedávném blogu. Ale ještě víc se mi nelíbí to, co se děje. Jak se část lidí rozhodla schovat svoji zodpovědnost za tzv. nedůvěru vládě, protože jsou její opatření velmi nepříjemná a bolavá. K tomu, abych pochopil vážnost situace snad ale nepotřebuji vládu, nebo její přesvědčování. K tomu mi přeci stačí můj vlastní zdravý rozum a dostupné informace. A jestli mám stále pochybnosti, můžu osobně navštívit nejbližší zdravotnické zařízení a zjistit na vlastní oči, jestli je to jenom mediální lež, nebo realita. Vládu, natož důvěru v ní, k tomu rozhodně nepotřebuji. A pokud někdo z odborníků doporučí, že roušky mají za určitých okolností význam, budu to raději respektovat, než abych podcenil něco, co by ohrozilo mé okolí nebo mě samotného.
Něco strašného se děje, něco strašného. Jsme obklopeni obrovským množstvím rozporuplných informací a ztrácíme schopnost je racionálně třídit. Propadáme dezinformacím, lžím a polopravdám, aniž bychom si uvědomili, jaký to může mít dopad na naše zdraví. V ohrožení je především náš zdravý rozum. Velká skupina lidí zatím stále nechápe, nebo vědomě odmítá, jednoduchou rovnici, že čím větší bude míra ignorování zaváděných opatření, tím delší a komplikovanější nakonec mohou být. A kdo se ohání omezováním osobní svobody, ten není hloupý, jen se stal obětí strašného trendu, který používá boj s koráčem jako nástroj občanské neposlušnosti a vzdoru proti politice a vládním představitelům. Copak nestačí ověřené statistiky o tom, jak se epidemie vyvíjí a jaké jsou její důsledky? Copak jsme tak lhostejní, že jsme schopni tyto informace ignorovat?
Doba je pro všechny nesmírně obtížná a já se moc přimlouvám za to, abychom nepodléhali panice, ani iluzím o tom, že všechno bude zase brzy tak jako dřív. Nic už nebude tak jako dřív, ale můžeme se přinejmenším pokusit mírnit následky a povzbuzovat okolí k zodpovědnosti, ať už věří čemukoliv. Život totiž nikomu nevrátíme. A úctu bychom měli mít ke každému životu, nejenom k tomu našemu. Mám-li tedy něčemu věřit, mám-li se poctivě rozhodnout, která doporučení odborníků dávají větší smysl, přikloním se pokaždé na stranu takových, která se snaží život a zdraví chránit, na rozdíl od těch, která mohou znamenat sebemenší riziko. Tohle přeci není těžké vyhodnotit ani pochopit.
Odmysleme si politiky, kteří si naši důvěru nezasloužili před koráčem a nezaslouží si ji ani po něm. Nedovolme těmhle osobám, abychom díky nim ztratili smysl pro zodpovědnost vůči ostatním a rezignovali na náš lidský postoj. Nedovolme jim, abychom se díky jejich ambicím hádali a nechali si vnutit myšlenku, že bez toho, aniž bychom jim důvěřovali, to nezvládneme! Zvládneme, ale potřebujeme jen vůli a trochu trpělivosti, než bude to nejhorší za námi. Nenechme se zastrašit, ani přesvědčit o tom, že koráč je blamáž! Všem přeji hodně zdraví a sil.
Zdroj: vlastní Foto: pixabay.com
Na internetu publikuji od roku 1999, kdy jsem založil blog s názvem Prasklá moucha a společně s několika přáteli jsem se mu věnoval až do března 2019. Následně jsem se rozhodl s tvorbou pokračovat v internetovém deníku a vytvořil tak novou “značku” eListy.cz. Odmala svěřuji své emoce především klavíru a kromě hudby mám blízko také k filmu, literatuře nebo PC i deskovým hrám. Ať už jde o zážitky herní, filmové, nebo jakékoliv jiné, snad se mi je podaří smysluplně sdílet také na těchto stránkách.
