Tak nevím, jestli vás něco při pohledu na toto slovo napadne. Snad se nebudeme přít a polemizovat o tom, že bude mít něco společného s češtinou. Slovotvorným základem, tedy částí společnou se slovem základovým (od kterého bylo nové slovo odvozené) a slovem nově utvořeným, je slovo češtin. Čata je tzv. slovotvorný prostředek. A tento slovotvorný prostředek dává slovu příznak mláděte. Snad vidíte, jako já, paralelu mezi češtinčetem a štěnětem, kotětem, kůzletem, hříbětem, seletem, teletem a kuřetem. A po lingvistickém úvodu se dostáváme k jádru věci. Dovolím si říci, že nejen děti, ale i my dospělí jsme vlastně taková češtinčata, neboli mláďata v češtině, která se musí každý den zdokonalovat. Paradoxně možná nejvíce ti, kteří se češtinou živí.
Miluji češtinu pro její bohatou slovní zásobu, slovní hříčky, které v ní můžeme tvořit, pro její hravost, libozvučnost a někdy i absolutní nelogičnost. Ač jsem také obdivovatelem angličtiny, fascinovaná romantickou a těžkou francouzštinou a naopak poměrně „lehkou“ španělštinou, stojím si za tím, že čeština je nejkrásnější a nejvytříbenější jazyk, který si zaslouží, abychom ho kultivovali. V dokonalém výsledku bych si představovala, že bychom šli v šlépějích literátů formátu Karla Čapka nebo Vladislava Vančury. Ale to je v intencích této postmoderní doby asi opravdu pošetilé.
V době, kdy jsem měla za cíl vystudovat jakoukoli vysokou školu a bylo mi v podstatě jedno, co to bude, převládl nakonec záměr věnovat se anglickému jazyku. Jelikož se tehdy ale na Pedagogické fakultě v Praze neotevírala angličtina jednooborová, přibrala jsem si češtinu jako ostatní váhající studenti. Koneckonců mi šla, bavilo mě číst a jsem přeci Čech. Nastoupila jsem studium kvůli angličtině a pohltila mě čeština, i když angličtina také nebyla marná.
Měla jsem štěstí na profesory, samozřejmě správně to takto není, jelikož profesor je nejvyšší akademický titul, a ten měla na fakultě asi jen prof. Brabcová. Byli to docenti a doktoři. Když poprvé studenti viděli kapacity typu Milena Švehlová a Otakar Mališ, trochu zkoprněli a úsměv na tváři vymizel. Bylo totiž jasné, že se budeme muset opravdu učit a že semináře budou jasným sítem pro budoucí pedagogy. Už jako dítě jsem zbožňovala ty přísné učitele, kteří ale byli spravedliví, a navíc nás opravdu něco systematicky naučili. Jako taková přidaná hodnota byla skutečnost, že většinou měli velmi suchý humor, který mám sama ráda. Po první hodině s Mališem se pár slabších jedinců šlo přepsat na seminář k jinému vyučujícímu.
A my jsme brousili pravopis. Ano, i na vysoké škole se trénuje pravopis. Příručku interpunkce v složitějších souvětích mám stále ve své knihovně. Sama osobně si ale myslím, že interpunkce ve složitějších souvětích je velice subjektivní záležitost, a tak ráda používám středník. První seminárku na téma Jak nás přijali na fakultě jsem odevzdávala s chvějící se rukou, jelikož byla dosti kritická vůči některým vyučujícím i celkovému klimatu na naší alma mater. Jaké bylo mé překvapení, když mě docent Mališ před všemi pochválil se slovy: „Ladislavo, ponechte si svoji kritičnost po zbytek vašeho života.“ Oslovení jménem u něho bylo víc než oslovení kolegyně. A tu kritičnost jsem si tedy ponechala 😊
Milena Švehlová nás zase získala pro mediální výchovu a pragmatiku. Ještě po téměř 30 letech pořád není mediální výchova ve školách úplně zakotvená. Hltala jsem její gesta a rozčarování nad články v bulvárním Blesku, pozastavovala se nad vyjadřovací neobratností našich politiků. Bohužel tato ikona v roce 2002 zemřela. Myslím, že dnešní doba, sociální sítě a v neposlední řadě jeden z kandidátů na českého prezidenta by pro ni představovaly bohatý materiál k pragmaticko-lingvistickým rozborům.
Milena i Otakar mě osobně naprosto strhli pro bohemistiku, a to tak že jsem si libovala nakonec i v předmětech jako staroslověnština a historická mluvnice, o nichž jsem si myslela, že je nikdy nebudu v životě potřebovat a ejhle, jak se mi teď hodí jejich znalost při vysvětlování pravopisu mlýn versus mlít 😊 Zhltala jsem veškerou doporučenou odbornou literaturu včetně Vzpomínek českého anglisty Josefa Vachka, četli jsme odborné články v časopise Naše řeč a se spolužákem jsme založili fanklub Ferdinanda de Saussura, ovlivněni jeho Kurzem obecné lingvistiky, strukturalismem a pojmy signifiant a signifié, neboli označovaným a označujícím neboli obsahem a formou, což jsou dvě nedílné součásti každého jazykového znaku. Dokonce jsem navštívila přednášky Pražského lingvistického kroužku, který pro mě představoval i v 90. letech 20. století tu krásnou linii První republiky, jelikož byl založen v roce 1926 Vilémem Mathesiem.
My hledači v životě potřebujeme svoje vlastní téma, které se čas od času trochu pozmění. Dozrál ale čas zakotvit se trvale v tom jednom centrálním. A u mě to bude zcela určitě jazyk. Na prvním místě jazyk mateřský a potom ty jazyky cizí. Člověk by měl dělat to, co miluje a u čeho mu srdce plesá a u čeho vibruje na vysokých frekvencích. Zkrátka to, u čeho je v koherenci jeho mozek a srdce.
Trochu nadneseně by se mi chtělo říct, že mým cílem je pozvednout úroveň češtiny. Zdá se mi, že lidé vůbec neumějí komunikovat, že si nerozumějí, neumějí vyjádřit pregnantně své myšlenky, že těkají mezi tématy. Chtěla bych, aby se děti naučily diskutovat, aby uměly vyslechnout názor, se kterým se neztotožňují bez napadání oponenta, aby uměly argumentovat, aby rozeznaly, že s nimi někdo manipuluje, aby identifikovaly fake news a ověřovaly si zdroje informací a jejich důvěryhodnost. Na druhé straně, ale nepatřím mezi učitele, kteří by zastávali názor, že pravopis není důležitý, protože máme automatické kontroly pravopisu. Ani nepatřím mezi ty, kdo by si mysleli, že děti nemají psát diktáty, aby se nestresovaly. Komunikace a pravopis je za mě nejdůležitější, a tak budu své žáky s tímto otravovat. Opravdu si nemyslím, že je normální, aby vysoké procento dospělé populace psalo paskvily jako by jste, nebo shlédněte moje video. Toto je pro mě nedůvěryhodné.
V tuhle chvíli nevím, jestli můžu v rámci češtiny ještě něco vybádat. Možná leda tak najít nový způsob vysvětlení nějakého jazykového jevu. Budu o tom přemýšlet. Jinak přiznávám, že střídám kódy spisovnost-nespisovnost podle kontextu situace, v jaké se nalézám. Nespisovný jazyk nemusí být zákonitě špatný. Kdybych mohla něco změnit, byl by to systém jednotných přijímacích zkoušek a maturit. Už při slově jednotnost mi vyrážejí po těle osypky. Nemůžeme být všichni stejní, ani jednotlivé školy by neměly mít unifikované testy. Ovšem do té doby, než se to podaří změnit, budu asi ponořená v didaktických testech od CERMATu, protože mě nakonec začaly docela bavit. A tak když většina lidí vaří nebo uklízí, já si dělám didakťáky. Mimo jiné proto, abych poznala, že některé úlohy jsou fakt diskutabilní až debilní. Je v tom skoro už posedlost v tom dobrém slova smyslu. I já se totiž počítám mezi češtinčata, tedy češtinářská mláďata, která se musejí každý den zlepšovat.
Zdroj: vlastní Foto: pixabay.com
Poletuju si v práci i v životě. Vytvářím si vlastní světy, ve kterých se žije líp, než v tom reálném. Miluju zvířata, staré české filmy, Čapka, hudbu nejrůznějších žánrů, jógu a běh, levanduli, knihy a spoustu dalších věcí. Nemám ráda pokrytectví, rajčata, pravidelný režim, nátlak a moc lidí na jednom místě.
