Konec roku bývá tradičně obdobím, které mě svádí k ohlédnutí za mým životem a následné panice, že zase nejsem dokonalý! A to je jedině dobře, protože dokonalost je nebezpečná a před každým, kdo se považuje za dokonalého, bychom se měli mít na pozoru! Ale pravdou zůstává, že se v různých situacích chceme k dokonalosti, alespoň částečně, přiblížit. Tedy snažit se dělat některé věci jak nejlépe umíme a jak nám dovoluje naše vlastní nedokonalost.
Letos jsem se asi nejvíce snažil o lepší sebepoznávání, které pro mě vždy bylo, je a bude tím nejdůležitějším úkolem. Člověk se nejlépe učí z chyb, a proto vnímám drobné i větší nezdary všeho druhu jako vzácné zkušenosti, které nabízejí novou úroveň poznání. Přestože patřím k těm, kteří se učí velmi pomalu a chápou ještě pomaleji, jsem na svoji snahu: být v mnoha ohledech lepší, patřičně hrdý. Už jen to, že jsem letos na tuhle snahu nerezignoval, navzdory varování některých bývalých partnerek, že „jiný rozhodně nebudu,“ považuji za velký úspěch. Ony o tom naštěstí nerozhodují.
A tak jsem se rozhodl zkusit být jiný pokaždé, když se přede mnou objeví stejný problém, který jsem v minulosti nezvládl. Pokud stokrát spadnete do stejné díry, přestože o ní víte, neznamená to, že jste hovado, které se odmítá poučit, ale potřebujete tam spadnout znovu, klidně ještě stokrát, abyste našli to správné řešení, fungující výhradně ve vašem případě. Proto nikdy neposuzujme druhé podle toho, jestli zvládli svoji osobní výzvu dříve či později, nebo dokonce, jestli si vzali k srdci všechny dobře míněné rady. Buďme trpěliví a shovívaví nejen k sobě samým, ale také ke svému okolí. I tohle je totiž můj skromný cíl.
Jsem v letošním roce vděčný hlavně za to, že jsem konečně začal chápat význam přátelství a osobního setkávání s lidmi, kteří mi byli okolnostmi dopřáni právě proto, abychom se v našem úsilí a duchovním růstu vzájemně podporovali, nikoliv soupeřili. Považuji za nesmírně důležité, abych na přítomnost takových lidí nejen nezapomínal, ale byl za ni vděčný. Uvědomil jsem si, že takovou vděčnost můžu projevit třeba tím, když příjmu pozvání k návštěvě i ve chvíli, kdy se mi zrovna nikam nechce a neodmítnu pomoci, když je potřeba.
Vím, že jsou podobné věci pro většinu z vás naprostou samozřejmostí, ale musím přiznat, že jsem byl vždycky velký sobec, líný hnout pro někoho prstem a přitom očekávající, že se ostatní přetrhnou, aby mi se vším pomohli. Bez sourozenců se možná tahle vlastnost vyvíjí podstatně rychleji a důsledněji, ale na to se rozhodně nechci vymlouvat. Jen to drze přiznávám a vnímám trochu jako polehčující okolnost. Hlavní je, že takový být nechci a díky přátelům si to stále uvědomuji. Děkuji Vám, drazí přátelé, že tu káru se mnou táhnete dál, navzdory všem výmolům na naší cestě!
Odmítám si dávat nějaká novoroční předsevzetí, protože všechna předsevzetí jsou od toho, aby se porušila! Jestli si však něco do dalšího roku upřímně přeji, pak jen to, abych nezapomínal, že každá, byť jen nepatrná a snadno přehlédnutelná změna k lepšímu Michalovi, je pro mě důležitá a díky tomu jsem na světě opravdu rád.
Za chvilku je tu nový rok 2023 a tak přeji všem pravidelným čtenářům mých blogů všechno nejlepší a opravdu moc děkuji za Vaši přízeň v roce letošním! Snad nebude informační hodnota budoucích článků nulová – to přeji našemu časopisu i jeho návštěvníkům. Kéž jsme všechny bytosti šťastné!
Zdroj: vlastní Foto: vlastní
Na internetu publikuji od roku 1999, kdy jsem založil blog s názvem Prasklá moucha a společně s několika přáteli jsem se mu věnoval až do března 2019. Následně jsem se rozhodl s tvorbou pokračovat v internetovém deníku a vytvořil tak novou “značku” eListy.cz. Odmala svěřuji své emoce především klavíru a kromě hudby mám blízko také k filmu, literatuře nebo PC i deskovým hrám. Ať už jde o zážitky herní, filmové, nebo jakékoliv jiné, snad se mi je podaří smysluplně sdílet také na těchto stránkách.
Vaše články se nejlépe poslouchají! 😀 Ale také mám podobný rok, asi jako většina z nás… chce to někdy překonat pohodlnost a mít přátele až na prvním místě! 😀