A life online less ordinary

Kde jsou ty doby, kdy jsem měla čas bezmyšlenkovitě brouzdat na sociálních sítích, začíst se do jakéhokoliv příspěvku a komentovat kdeco. Teď mi čas dovoluje jen sem tam něco lajknout, do komentářů se nepouštím a k Vánocům popřeji přátelům formou Gifu. Možná jsem se jen „sociálně“ vyčerpala, možná nemám nic přínosného k sdělení. Hlavním důvodem je ale fakt, že mě nebaví trávit svůj život 100% online.

Objektivní skutečnost nás k online životu ale dohnala. Výuka, kurzy, konference, pracovní schůzky, cvičení, divadelní představení, koncerty – to vše nyní probíhá online na internetu. Zaplať pánbůh alespoň za tuto variantu přenosu. Je to možnost, jak pokračovat v nelehké době dál. Ač tato forma nikdy nemůže plně nahradit metodu face to face, buďme za ni rádi.

Například využití online hodin v rámci distanční výuky je neustále omíláno a hodnoceno z nejrůznějších hledisek. A někdy neoprávněně také kritizováno. Jsem zastáncem tradiční prezenční výuky, ale když není zbytí, blahořečím možnost výuku svým žákům zprostředkovávat online. A smekám před tvůrci platforem, které tuto formu umožňují. Ač jsou vystaveni také někdy oprávněné kritice.

Ano, distanční výuka může efektivně doplnit tu prezenční, ale nikdy ji nemůže nahradit. A online hodina může být na úrovni. Klade zvýšené požadavky a  tlak na učitele. Určitě je na přípravu mnohem náročnější než výuka běžná. Počítá s perfektní technikou a bezproblémovou wifi sítí. Na online hodině je učitel zároveň učitelem, hercem, režisérem, technikem, osvětlovačem a zvukařem. A možná lecčíms jiným, co mě v tuto chvíli nenapadá. Bylo by fajn, kdyby si tento fakt uvědomili lidé, kteří pak sledujíce paní učitelku z domácího příbytku, komentují online výuku slovy: „Co tam zas ta ženská předváděla?“ Několikrát jsem podobné hodnocení zaslechla na veřejnosti a živě si představila, jak by asi vypadala hodina, kterou by vedl onen kritik. Učitelé nejsou primárně školeni na IT odborníky. Zejména starší ročníky obdivuji, že se vůbec pokoušejí na sobě pracovat a online učí.

Nemusíme se předhánět v tom, kdo vytvoří pro žáky lepší únikovou hru. Za mě, čas a energie vynaložená na jejich tvorbu je až nesmyslná na to, že žáci ji pak proklikají během pár minut. Možná jsem konzervativní, ale tyhle věci na efekt zas až tak účinné nejsou a skutečně platí, že někdy méně je více. U svých žáků jsem například docela překvapeně zjistila, že když jim chci nějakou informaci nebo dovednost zprostředkovat pomocí modernější metody, nevnímají to jako výuku. Někdy mám pocit, že se hodina úplně rozpadne, ale potěšit mě může fakt, že přes veškeré nejistoty v dětech zpravidla něco zanechá. Obecně si ale myslím, že děti nepotřebují blikající obrázky a mnohačetné zrakové a zvukové vjemy. Potřebují spíš řád, disciplínu, jasné instrukce a touhu být kreativní.

Online výuka přinesla do našich životů nové aspekty a také specifický humor. Často parodované „vyvolávání duchů“ na online hodinách je vcelku běžné. Mladší žáci si zcela ochotně zapínají kamery, a tak má učitel přehled o tom, zda se plně věnují učení. U starších žáků je využití kamery ojedinělé a z pohledu učitele nemůže být vymahatelné, jelikož je to zásah do soukromí. Všechny elektronické přístroje, které doma vlastníme mají právě kameru přelepenou. Ještě před pár měsíci by mě tak nenapadlo, že se budu zcela „dobrovolně“ vystavovat a předvádět svým žákům. Člověk se tak neubrání tomu, aby pozoroval svou mimiku tváře a jak vypadá naprosto nedokonale. Patřím k lidem, kteří své emoce dávají hodně najevo, aniž by si to uvědomovali. A tak obličej hraje různými grimasami. Někdy je mi žáků líto, že se jim nabízí takový pohled 😊 Nejlepších obrazů se jim tak dostane ve chvíli, kdy nedávají pozor a začnou se vymlouvat na kolísavost wifi sítě, že se jim prostě sekám, popřípadě na nefunkčnost mikrofonu, na to že je někdo vyhodil ze schůzky, a to i přesto, že výchozí nastavení tuto možnost prostě nedovoluje. Člověk ale nemůže nikdy vyloučit možnost, že prostě nelžou. Proto jsem obezřetná a trpělivá, ač je to někdy velmi těžké.

 A tak se učím, sdílím dokumenty, interaktivní tabuli, videa, u nichž se obraz a zvuk sdílí samostatně a po hodině si oddychnu, že všechno vyšlo. Zajímavé však je, že vše po každé sdílím stejně a přesto každý dvacátý pokus z nějakého naprosto neracionálního důvodu nevyjde. Učím se dál a ve chvíli, kdy získám jistotu, aplikace Teams se naprosto nepochopitelně updatuje. Namísto toho, aby bylo vše jednodušší, je najednou těžší  a jiné, ale my to nevzdáváme. A pořád mi to je málo. Chci pořád víc. Aby to bylo interaktivní, barevný, blikavý a zábavný. A tak se zcela dobrovolně přihlásím na online kurzy tvorby únikových her a použití aplikace flippity. V sobotu večer a pochopitelně online. Řeknu vám, že vydržet hodinu a půl sedět u počítače vcelku bez možnosti se projít, je nadlidský úkol. A už se nedivím těm dětem, které absolvují x hodin online denně bez možnosti hodinu vést, že to prostě nezvládají. Člověk má naprosto rozptýlenou pozornost. Popravdě řečeno, z obou školení jsem neměla vůbec nic, nenaplnila má očekávání a v podstatě se jen pro mě stala takovou sociální sondou do životů jiných lidí – učitelů. Nejvíce mě zaujal úplný začátek, kdy všichni účastníci psali do chatu zprávy typu Zdravíme vás z Brna. Proboha, proč to tam píší? Takové blbosti a dospělí lidé….

Ovšem na druhém online kurzu jsme se s kolegyněmi hecly, že pozdravíme zcela dle místních pravidel. Název mojí obce vyvolal krátkou diskusi a skalní fanoušci si vzpomněli, že onen název mohli slyšet v pohádce Lotrando a Zubejda. Na kurzu mě nejvíce zaujalo, kdo opustil schůzku, kdo si nevypnul kameru, ačkoli jej organizátor k tomu několikrát vyzval a další aspekty, které ovšem neměly být předmětem školení. Se soustředěním má problém většina populace, včetně dospělých i učitelů.

Online výuka může být přínosem, ale přináší také jistá rizika. O sociálním distancu žáků snad ani raději nebudu hovořit, jelikož se mi chce brečet…Dalším negativem je nutnost u počítače sedět a civět do monitoru. Já jsem byla vždycky zvyklá se neustále pohybovat. I během prezenční výuky nachodím během dne kilometry. Sedět mě nebaví a roste při tom zadek. Tuhle jsem si mamince postěžovala. Podívala se na mě zepředu a zezadu a pravila:  „No, správná ženská má mít zadek.“ Díky, mami! A pak ten zrak! Prostě se kazí. Proto jsem si objednala kurz Šance pro oči. Samozřejmě online. Paradox dnešní doby.

Zítra se probudíme do pátého stupně protiepidemického systému PES. PES v pátém levelu. Připomíná mi to počítačovou hru. Oproti počítačové hře je to ale realita. PES v pětce s sebou přináší jisté restrikce a pro učitele to znamená opětovnou distanční výuku od 4.1. nejméně do 10.1. Na tom je nejvíc ubíjející fakt, že nikdo neví, na jak dlouhou dobu bude nastolena. A tak přeji všem zúčastněným, to znamená žákům, rodičům a učitelům, kteří denně budou chodit se svojí kůží na trh, aby tou dobou protančili bez větších problémů a s lehkostí. Stejně jako Ewan Mc Gregor a Cameron Diaz z filmu A Life Less Ordinary, který dal název tomuto zamyšlení.

Zdroj: vlastní Foto: pixabay.com

Jak se Vám líbil tento článek?

Průměrné hodnocení: 4.7 / 5. Celkem hlasů: 14

Zatím nikdo nehodnotil.

Napsat komentář