Cítit jaro ve vzduchu

Určitě to všichni znáte ze své vlastní zkušenosti. Z ničeho nic, klidně uprostřed tuhé zimy, se nadechnete a cítíte jaro ve vzduchu. Nevím, co to způsobuje, ale najednou něco dráždí smyslové buňky v nose a vy víte, že jaro se nezadržitelně blíží.

Tento slastný pocit jsem pocítila asi před třemi týdny, takhle odpoledne, ve středu, když jsem odcházela z hodiny franštiny. Aby bylo jasno – tento způsob zimy zdá se mi poněkud šťastný. Z hlediska meteorologických podmínek, ovšem. Po letech si člověk užívá stálého přívalu sněhu. Dětem se konečně rozzářily oči, když táhly sáňky na svah.

Jenomže takové jaro ve vzduchu, to dává naději. Umí nás namotivovat, navnadit, rozvinout naši fantazii. Na rozdíl od utlumujícího, depresivního a mrtvolného podzimu, je jaro obdobím pozitivním, jasným, živoucím. Blížící jaro nám vlévá život do žil, láká nás na pučící stromy, rozkvétající přírodu, narozená mláďátka, znovuzrozenou lásku. Například loňské jaro bylo snad nejintenzivnější v mém životě. Květiny i stromy voněly více než kdy před tím, příroda byla čistá až panensky. Kromě úchvatné přírody jsem tehdy začala jinak vnímat i hudbu. Zatímco dříve pro mne byla skladba kompaktním, uceleným souborem hry všech nástrojů, nyní vnímám linku jednotlivých instrumentů a skládám jednotlivosti do celku. Nejvíce si těchto nuancí všímám u Novosvětské od Antonína Dvořáka. Všímám si detailů, vidím to, co jsem dříve neviděla.

Jaro ve vzduchu vybízí k dlouhým vycházkám na romantická místa. Tak rád by si je člověk užil se svým partnerem, ale to naladění na stejnou notu se jaksi nekoná a potencionální pohled na kyselý obličej nás v pravou chvíli zarazí, a tak se na romantiku raději vydáme s dcerou nebo kamarádkou. Dokonce i tu kávu do kelímku si zase můžeme dopřát, a tak je stav téměř idylický. Tradičně mě to táhne k řece. To už tak mám, že řeka a jmenovitě Vltava, na mě dýchá tou prvorepublikovou atmosférou, neopakovatelnou pokaždé, jelikož nejen že do jedné řeky dvakrát nevstoupíš, jednu řeku také dvakrát neuvidíš. Náplavka je takový můj ráj. Všimli jste si, že najednou se všichni otužují?  Ale popravdě, nechápu, kde se v lidech bere ta odvaha do studené řeky vkročit. A teď nehovořím o teplotě vody, ale spíš o té špíně, co ve vodě vězí. A když spatřím mezi odpadem i rukáv bundy, začnu se obávat, že někde došlo k mordu a že řeka zanedlouho vyplaví i mrtvolu.

Pokračuji dále na Vyšehrad. Naposledy jsem tam byla snad v mládí. Při výstupu na Vyšehrad po schodech se člověku nabízí pohled na řeku a přírodu připomínající krajinu tajemného Skotska. Kostel sv. Petra a Pavla právě hraje zvonkohru. Člověku srdce plesá a uvědomuje si sílu dějin. Miluju ta filmová místa a ač jsem věděla, že Ženy v běhu se trápily asi zrovna na Vyšehradě, neskutečně mě potěší, že najednou vidím tu nádhernou zeď a kráčím po místech, kde trénovala čtveřice oněch dam i s trenérem. Pro jistotu posílám foto místa mojí dceři a během několika vteřin, aniž bych foto jakkoli komentovala, mi přichází zpráva následujícího znění – Ženy v běhu. Prostě telepatie. Jak já bych tam chtěla běhat. Jenomže představa, že jedu ve sportovním oblečení z Makotřas, zaběhám si na Vyšehradě a nemám se následně kde osprchovat, mé plány utne ihned v zárodku.

Na tom místě jde z ničeho nic kominík. V černém klasickém oblečku, s bílou čepicí špinavou od sazí, stejně jako jeho umouněné tváře. Chybí mu už jen žebřík a čtyřlístek. Už je to taková intuice, člověk začne pátrat po knoflíku, aby si štěstí, které mu kominík nese, pojistil. Je zvláštní, že moderní oblečení většinou tuto zcela normální a praktickou věc, jako je knoflík,  nemá.  Já i má kamarádka zběsile knoflík hledáme. Neúspěšně! Blížící kominík se směje a konstatuje: „Tak holky nemají knoflíky.“ A profesionálně dva  vytahuje z kapsy a podává každé jeden. Štěstí ještě pojistí tím, že nám ruce přejede kouskem uhlí. A my máme radost jako malé děti a záchvat smíchu k tomu. Ve chvíli, kdy kominík pronese osudnou otázku: „ Fotečka bude?“, nám to všechno dojde. Tak pán asi nebude kominík, spíše místní atrakce a vykuk přivydělávající si fotkami s turisty. Chudákovi jsme nic nedaly. Vše nám došlo až ve chvíli, kdy jsme se s ním rozloučily. Dnešní kominíci asi už nechodí v tom romantickém mundůru, nenosí štěstí, ale tahají z lidí tisíce za revize kotlů. Záchvat smíchu a dobrá nálada nám vydrží až k malebné rotundě. Následuje prohlídka místního hřbitova. Místo, o kterém se bájí, ve škole vám říkají, jaké všechny legendy tam odpočívají. Na hřbitov musíme vejít tak, aby první hrob, který uvidíme, byl ten Jana Nerudy. A zase ty moje asociace a zase vidím před sebou Jiřího Schmitzera v Marečku, podejte mi pero. „ Tén, Neruda. Jak lvové bijem o mříže.“ Tak tady spočívá Němcová, Dvořák, Smetana…. Klid a harmonie. Je paradoxní, že od té doby, co mi zemřel tatínek, nemám problém mluvit otevřeně o smrti. Nedávno mě překvapil můj přítel, se kterým žiju dvacet let. Bude to brzy 21. Sledovali jsme film Spalovač mrtvol a jelikož, jak on říká, už se kácí v našem lese, sdělil mi svou představu, jak s ním naložit po smrti. Bojí se kremace. Prý, co kdyby nebyl úplně tak mrtvý… Tak pro mě je asi přijatelnější rychlé spálení, než se dusit v rakvi pod zemí. Tedy v případě neúplné smrti. Všechny myšlenkové pochody mám potřebu sdělit své kamarádce, ale pak se z důvodu piety raději umlčím. Romanticky si představím, jaké by tam bylo krásné spočinutí. Jen nevím, jestli bych raději měla na náhrobku napsáno choť zvukařova nebo reformní filozofka.

Z Vyšehradu putujeme na Újezd k pražskému Jezulátku. Také místo, kde jsem byla poprvé a naposledy jako dítě. V duchu jsem pronesla své tajné přání a pevně doufám, že se splní jako to, které jsem před lety napsala na papír a vložila do spáru Zdi nářků v Jeruzalémě.

Bylo to poetické odpoledne a ač se na jeho konci začal sypat z nebe sníh jako z těžké duchny, bylo v éteru cítit jaro. Rozhostilo se ticho a já si uvědomila, že sice ani jeden, ani dva dny jaro nedělají, ale že ve vzduchu ten příslib jara visí. Že v tom pocitu je vše – víra, naděje i láska. A že nezáleží na tom, zda je nám 10, 50 nebo 80. Že prostě v každém věku máme touhu cítit jaro ve vzduchu a vítr ve vlasech.

Zdroj: vlastní Foto: pixabay.com, Ženy v běhu

Jak se Vám líbil tento článek?

Průměrné hodnocení: 4.5 / 5. Celkem hlasů: 11

Zatím nikdo nehodnotil.

Napsat komentář