Pekelný zmrzlinostroj

… a skladník, který si rozhodně Vergilia v originále nikdy nepřečte

Přistřihli nám křídla a my jsme s kolegy vyhlásili soutěž v tom, kdo si najde nejtrapnější brigádu. Probíhají nějaké ty Lidly, například. Jeden kolega začínal jako doplňovač zboží do regálů a po pár týdnech povýšil až na kasu. Jeho plat se ale, bohužel, s cíleným rozvolňováním reálných hrozeb dopadů koronaviru snížil. Jednoduše řečeno, koronaviru už se tak nebojíme, tak můžeme pracovníkům v obchodech zase platy snížit.

Pak tu máme nakládání hermelínů, asistentka veterináře, recepční ve zdravotnickém středisku, průvodčí ve vlaku, doučování cizích jazyků etc. Můj chmel a kolegovo sázení stromů beru jako nejužitečnější. Možná by se hodil sběr jahod, ale o ten je letos extrémní zájem. Na brigády existují nejrůznější aplikace a servery. Téměř na všech jsem zaregistrovaná a denně mi chodí několik mailů s nabídkou práce a brigád. Na desítky inzerátů jsem odpověděla a jen málokdy se mi dostalo, byť negativní, odpovědi. Když se mi náhodou telefonicky z nějakého místa ozvali, už jsem si bezpečně nepamatovala, o jakou práci vůbec jde a že jsem na jejich pracovní nabídku reagovala.

Také jste si všimli, že tvůrci pracovních inzerátů nejsou nikterak originální? Stylistický útvar inzerátu je značně omezený. Když opomenu, že se v leckterých najdou i pravopisné chyby, tak i použití slovní zásoby je značně fádní. Úkolem pracovního inzerátu je najít člověka, který umí úplně všechno, v jistém slova smyslu půjde o nadčlověka, ale nenabídnou mu vůbec nic. Často se zamlčuje i plánovaný plat, jelikož je jasné, že by se nepřihlásil nikdo. Je třeba získat kvalitu za rozumnou cenu. Ale abych nebyla úplně moc kritická, některé inzeráty mě skutečně zaujaly. Třeba ty, kde se avizovalo, že do 2 týdnů dostanou odpověď úplně všichni, kteří se na daný post přihlásí. Ojedinělý a sympatický přístup. Dále se mi líbila nabídka práce, už nevím které, kde potencionální adepty lákali na dobrou kávu na recepci a mísu s čerstvým ovocem. Je pravda, že ovoce a zelenina podražila, ale proč by zrovna ovoce mělo rozhodnout o mé volbě budoucího povolání? To nevím, to nevím.

Poté se mi líbilo, že jsem se na nějakém serveru zaregistrovala normálně jako žena, ale ihned mi začaly přicházet nabídky určené pro fyzicky zdatné muže. Překladatelským oříškem jsou brigády, na které když kliknete, dostanete se na úplně jiný typ pracovního postu a klikáte a klikáte dál a nic konkrétního se nedozvíte. Jen se dostanete k dalšímu a dalšímu typu práce. Dejme si příklad. Zaujme vás práce recepční s angličtinou a ruštinou, pracovní nabídku rozkliknete, ale nedozvíte se podmínky tohoto povolání. Jen se vám zobrazí další nabídky práce, které s recepční nikterak nesouvisí.

Pojďme si to říct na rovinu. Bez známostí práci neseženete, ani tu nejméně kvalifikovanou. V téhle době si zaměstnanci drží i ty nejstupidnější a nejpodřadnější zaměstnání. Doba je nejistá. Takže mě jako vysokoškoláka nechtěli ani na doplňování zboží do regálů v Kauflandu. Přišla mi univerzální odpověď – po prostudování vašeho životopisu jsme dali přednost jiným kandidátům. Aha, tak nejsem dobrá ani k regálu v Kauflandu. Vysvětlení se mi dostalo po pár minutách, kdy mi pracovnice HR zavolala a optala se, zda si dělám legraci a s VŠ se hlásím na tento post. Já jí na to povídám, že si legraci nedělám, že jen hibernuji ve svém zaměstnání a jestli si všimla, že kvůli koronaviru někteří lidé nemohou vykonávat své originální povolání. To už opravdu patrně nepochopila a ukončila hovor slovy, že to není nic pro mě.

Nehodím se ani na módní redaktorku jisté značky obchodující s oblečením. Tady mi poctivě také odpověděli, že po zvážení mého životopisu dali přednost jinému uchazeči. Jelikož jsem si dovolila do svého CV udat zmínku o redaktorské činnosti a odkazu na svůj blog, v jistý moment se návštěvnost mého blogu skutečně zvýšila. Ovšem jen návštěvnost, ne zájem o ten blog 🙂 Jedna ze čtyř dohod, konkrétně ta druhá, zní ” Neberte si nic osobně.” No, tak tedy neberu.

V jednu chvíli už jsem si připadala naprosto zoufalá, ale najednou se mi začalo dařit. Ozvala se mi milá slečna z HR jedné logistické společnosti. Jelikož jsem trochu vysazená na cizí čísla, která avizují lukrativní nabídky zvýhodněných energií, trošinku jsem ji znejistila slovy, že pokud mi chce něco nabízet, tak hovor hned ukončíme. Jelikož šlo o dámu inteligentní a pohotovou, uzemnila mě slovy: ” Nabízet vám něco budu, ale snad to bude nabídka příjemná. Chci vám totiž nabídnout brigádu.” Následoval pohovor v oné logistické firmě a zastupitelka osobního oddělení na mě udělala jen ten nejlepší dojem. Nevadilo mi ani, že budu dělat “podřadnou” práci ve skladu. Na první pohled pracovní náplň působila i dosti rozmanitě. Nafasovala jsem výstražnou vestu a ID kartu a čekala na první směnu.

Znáte film Flashdance? Milovala jsem ten příběh o svářečce Alex, která šla za svým snem a excelovala u přijímacího řízení na taneční akademii. Ze svářečky tanečnicí. To je prostě něco! V tom filmu také Alex jezdila do práce na bicyklu. V tom jsem se vzhlédla nejvíc. Sklad je pouze pár kilometrů od mého domu, a tak jsem se těšila, že do práce budu jezdit na kole, na kole.

A pak už jsem jen čekala, až se mi z firmy ozvou a naplánují první službu. To přišlo po asi deseti dnech. Těšila jsem se jako malé dítě, jenomže jen pár hodin před směnou, mi ji zrušili z důvodu nedodání zakázky. A pak se rušila další a další. Poprvé jsem do skladu zavítala až po po dvou týdnech trvání pracovního poměru. Ranní služba má své kouzlo. Vstanete si v půl páté, teď už je krásně vidět, a když zrovna neprší, je to romantická cyklistická vyjížďka s vycházejícím sluncem. Na vrátnici vás přivítá milý člověk se slovy: “Slečinko, kam se hrnete?” Tak slečinko už mi dlouho nikdo neřekl, potěší. To asi ta rouška dělá divy. Dozvídám se, kam si uložit kolo a že se do areálu pouští až v 5:50. Aha, tak to mám ještě 20 minut času a trochu se začnu obávat, zda dorazím na místo včas, jelikož směna začíná v 6 a já vůbec nevím, kam mám jít. Prostě asi poběžím. Přesně v 5:48 přijíždí smluvní autobus s agenturními zaměstnanci, vesměs ukrajinského původu. V 5:50 se nahrnou zaměstnanci na vrátnici. Měří nám teplotu a poté turniketem vstupujeme do oné firmy. Jako jedna z mála mám vlastní ID kartu. Ostatní musí ukazovat své osobní doklady a je jim vystavena dočasná karta, která je opravňuje ke vstupu. A pak mě někdo nasměruje do “mého” provozu. Ale ouha, musím jít po mostě, nebo chcete-li po rampě umístěné vysoko nad zemí. Výšku neumím odhadnout, ale je mi to velmi nepříjemné. Podlamují se mi nohy a cítím téměř závrať. Cesta v této výšce trvá snad 5 minut. Cestou se seznamuji s jedním pracovníkem mířícím na stejné místo.

Směnová vedoucí nás vítá slovy: ” No, vás dva tu nemám. Nemám pro vás žádnou práci:” Aha, tak že by zase zrušená směna? Ale něco se ve mně hne a já pronesu: ” Už jsem vstala, takže se ani nehnu.” Směnová vedoucí je ale velice milá žena a tak nám řekne, abysme šli na kafe a že se to vyřeší. Takže první hodinka práce příjemně probíhá u ranní kávy. Takhle by to šlo. Pár kmenových zaměstnanců mi dá najevo, že jim kradu práci a téměř vyměknu a chci jet domů. Paní Alenka je však hodná a nějakou činnost opravdu pro mě najde. Celou směnu pracuji s Ukrajinkou Ljubou. Je velice milá a nakonec mě to i baví. Druhý den se situace opakuje, nic pro vás nemáme…Ale pak se ukazuje, že jako jediná jsem byla na pohovoru v kanceláři a najednou se všichni začínají chovat mile, až úslužně.

V globálu jsem však logiku logistické firmy nepochopila. V kanceláři nevěděli, co se děje v provozu a naopak. Nevím, zda to zapříčinila koronakrize, ale práce nebylo dost ani pro stálé zaměstnance, natož pro brigádníky. Pokud jste “neutrhli” ranní směnu, tak jste měli smůlu. Odpoledne se rušilo vždycky. Aspoň v mém případě. Nemůžu říct, že by práce ve skladu byla strašná, to ne. Dokonce i zaměstnanci byli vesměs fajn. Vlastně nechápu, jak to tam mohli přežít. Prostředí mi připadalo kapánek depresivní a asociovalo mi budovu koncentračního tábora. Hala je neosobní a navážení palet na vozících úplně tak intelektuální nebylo.

A pak přišla lukrativní nabídka v podobě točení zmrzliny v podniku mého známého. Přes počáteční peripetie a jistou nedůvěru k retro zmrzlinovému stroji, už jsme se trochu zkamarádili. Stroj je poněkud hlučný a malinko ruší návštěvníky podniku i personál, ale to se doladí. Sestrojit přední desku s pákami si ještě nedovolím, ale zmrzlinu už umím namíchat a stroj hezky vyčistit. Opočenská zmrzlina je chutná, ale od té doby, co stroj obsluhuji, na ni už tak nějak nemám vůbec chuť. Je to práce mechanická, ale také práce s lidmi. Neřekli byste, že natočit esteticky pohlednou zmrzlinu je docela kumšt a chce to trochu cviku. Na tom se dá ale zapracovat. Když si připravíte vanilkovou a jahodovou, všichni budou ten den chtít zákonitě čokoládovou, když připravíte čokoládovou, bude poptávka po pistáciové. To je taková klasika. Nikomu se nezavděčíte. Navíc na reklamním obrázku je zmrzlina vanilkovo-čokoládová. Nevadí, že máte na tabuli vypsanou aktuální nabídku. Lidé prostě chtějí tu zmrzlinu z reklamy. Práce s lidmi 🙂

Po mém působením na chmelu, jsem nabyla dojmu, že mě jakákoliv činnost bude nesmírně bavit, všude budou příjemní lidé a já budu objevovat nový svět. Někdy mám pocit, že jsem jako takoví ti redaktoři, co zkoušejí různé profese a referují o nich. Prostě taková ta rubrika Zkusili jsme za vás. Žádnou profesi nepodceňuji, ale patrně se pokusím zabrousit v oblastech mému intelektu přiměřenějších. Bohužel se zatím nemohu živit pěstováním levandule, sepisováním svých spisků a manažerováním kapely mé dcery. Ale já to nevzdávám…..

Zdroj: vlastní Foto: vlastní

Jak se Vám líbil tento článek?

Průměrné hodnocení: 4.6 / 5. Celkem hlasů: 21

Zatím nikdo nehodnotil.

Napsat komentář