Sbohem, má milovaná átéerko…

16.3. oslavím rok od svého posledního služebního letu. Odehrál se na airbusu 319 a směřoval do ruské Samary a zpět. Byl to noční let a jelikož noc před tím jsem pro změnu letěla do Kazaně, z té druhé noční už si pamatuji méně než z té první. V tu chvíli už se kolem nás začalo rozpínat něco, co už dávno nechci pojmenovávat ani zmiňovat. Nikdo z nás neměl tušení, co nás čeká. Zcela bez jakékoli ochrany dýchacích cest jsme s kolegyněmi s obrovským zaváháním a hrůzou pohlédly na každého, kdo jenom malinko v kabině zakašlal. Ač jsem měla na březnovém plánku poměrně slušnou skladbu letů, bylo mi jasné, že už se nikdy neuskuteční. Pořídila jsem si několik fotografií letadla i mých kolegyň a odcházela domů s pocitem – tak buď za 14 dní, nebo nikdy. A mé podvědomí mi napovídalo, že ta druhá varianta bude správná.

Po letech strávených v oblacích jsem se dokázala smířit s faktem, že je mě potřeba úplně někde jinde a že práce pro naši firmu nemá budoucnost. Bylo to těžké, jelikož jsme všichni byli srdcaři a za tu společnost bychom dýchali. Žít na zemi se dá, ale je to jiné. Dnes už jen z povzdálí  a s emocí nižší intenzity pozoruji dění v letectví. Smutno mi ale je. Nejvíce mě  zasáhla zpráva, že po 29 letech odchází z flotily turbovrtulová letadla typu ATR. Jasně, jejich existence byla nejasná několik let a s piloty i letadly se hýbalo, jak se zrovna hodilo do krámu. Ještě na začátku roku 2020 tu byla jistá naděje, že tyhle starší dámy nahradí moderní airbusy 220. Ovšem stalo se a svět a dění v něm šlo jinou cestou. 

Kdyby náhodou někdo nevěděl, ATR ( Avion de Transport Régionale) je dvoumotorový turbovrtulový úzkotrupý dopravní letoun primárně určený pro kratší regionální tratě. Záměrně píšu, že letadlo bylo určeno pro kratší tratě. To se totiž z důvodu ekonomického začalo měnit a bylo nasazováno i na delší lety, a to zcela určitě jeho reputaci poškodilo. 

Představme si například, že v něm letíme do Kyjeva. To jsou tři hodiny čistého času. To je doba tak dlouhá, že i kdyby byla o polovinu kratší, je pořád dlouhá. Ano, i airbusem do Kyjeva poletíte 1 hodinu a 40 minut, ale to je přeci jen letoun trochu komfortnější. ATR je  stísněný prostor jak pro cestující, tak pro posádku. V cockpitu moc místa není, a tak jsem obdivovala piloty vyšší postavy, jak mohou vydržet spousty hodin v něm sedět. Pro stewardy to také žádný med nebyl. Vedoucí kabiny vítal nastupující cestující v průvanu otevřených vstupních i servisních dveří, kterými zpravidla nakladači loudovali zavazadla. Rozmístění jumpseatů, neboli sedadel určených pro palubní průvodčí dovolovalo řadovému stewardovi nezávislou konverzaci s cestujícími a vedoucímu kabiny zase možnost kontrolovat zadní cargo prostor. Stísněný prostor v palubním bufetu neumožňoval současnou práci dvou lidí a umístění business třídy v zadní části letadla zas nezabránilo nechtěnému tělesnému kontaktu steward – cestující při manipulaci s vybavením. ATR si získala několik pejorativních názvů od cestujících i letového personálu. Nejroztomilejší je asi název mixér. Mladé kolegyně, které toto letadlo viděly poprvé v životě, s úžasem v očích prohlásily: „ Ty vole, s tím se orá pole, ne?“

Řekněme si to na rovinu, na ATR bylo v létě strašné vedro a v zimě děsná zima. V letních měsících jsme se dusili, v zimních mrzli i ve 4 vrstvách oblečení a teplé obuvi. Lidé nebyli na takové letouny zvyklí, ač to rozhodně nebylo jen české specifikum. Postupem času jsme se s kolegy naučili spoustu věcí, které cestující nevhodnou manipulací zničili, opravit sami. Například zaseklou okenní clonu, rozbité sedadlo, zničený úložný prostor a hlavně populární toaletu. Na té nebyla nouze o různé defekty v podobě utrženého držátka na toaletní papír či vysazených dveří. Kolikrát já jsem je nasazovala zpět do kolejničky a vysvobozovala uvězněného v jejích útrobách. 

Nalejme si čistého vína, ATR není pro všechny. Není pro třasořitky, co se bojí létat. Pohybuje se totiž v takových hladinách, kde vzniká počasí a meteorologické jevy nezřídka vytvářejí silné turbulence. Jelikož je to menší letadlo, je senzitivní. Při neúplném obsazení je citlivé na vyvážení, a tak hned na mém prvním letu na tomto typu letadla do Žiliny jsem přehazovala cestující ze sekce do sekce, aby bylo letadlo na přistání dobře vyvážené. Když jsem pak jednou měla možnost vidět tamní přistávací dráhu, nechápu, jak se nám tenkrát v noci v obrovském vichru vůbec podařilo bezpečně přistát.  Vlastně vím, protože jsme měli skvělé piloty. Ať to šlo s firmou z kopce jakkoli, vysokou úroveň našeho výcviku nám musel závidět celý svět. A také to, čemu se říkalo CRM (Cabin Resource Management) neboli optimalizace činnosti posádky. V podstatě šlo o kooperaci pilotů a letušek. Zejména na typu ATR jsme skutečně fungovali jako rodina. I když i v té nejlepší rodině se sem tam objeví černá ovce😊

ATR bylo tedy rodinné letadlo, na kterém nebyla nouze o zajímavé momenty. Každý z nás má desítky historek úsměvných i vážnějších. V den mých 33. narozenin na letu do Boloni nám odešel generátor na motoru přímo nad Alpami a my jsme byli nuceni připravit kabinu a nouzově přistát v Mnichově. Na ten den nikdy nezapomenu, jelikož jsem si tehdy řekla, že jsem k létání předurčena. Od té doby jsem byla hodně obezřetná a citlivá na jakýkoli nestandardní zvuk letadla. Když například vznikala námraza, piloti prováděli nějaký úkon, který hodně zintenzivnil zvuk vrtule. Neumím to sice odborně pojmenovat, ale většinou si nedovolili dělat něco, aby nás o tom nejprve neinformovali. Jelikož jsme vždycky všechno poznali a okamžitě telefonovali, co s tím letadlem sakra dělají. Jednou nám zase nešel zasunout podvozek, ale na 5. pokus se to podařilo. A létání v bouři Kyrill také nebylo nic moc.

Spousta cestujících do letadla nastupovala s despektem a otázkami typu: „ A je to vůbec bezpečné?“ Měla jsem sto chutí jim říci, že ne, že nás strašně baví hazardovat s jejich i vlastními životy a že je to pokaždé taková sázka do loterie. Jenomže má profesionalita a empatie mi to nikdy nedovolily. Poznámky typu: „Řekněte kapitánovi, ať si dofoukne pneumatiky“ , jsem glosovala slovy, že mu ihned zavolám. Podezřívám cestující z toho, že si o nás mysleli, že jsme absolutně největší zoufalci ve firmě, a proto létáme na tom nejhorším možném letadle. Neměli ani potuchy o tom, že letušky mají tzv. trojtypovost – tedy licence pro létání na třech typech letadel současně a že ty ostatní jsou opravdu sofistikované a létají se na nich třeba i dálkové linky. 

Takže, zatímco někteří dřeli tři týdny na pláži v Karibiku, my služebně mladší jsme brázdili evropské nebe na křídlech ATR. Během dne jsme mohli nalétat až pět úseků. A nestěžovali si. Neskromně si dovolím říci, že i ten největší kritik a prudič nakonec odcházel nadšen a děkoval za skvělý zážitek. Jestli jsme něco uměli, bylo to získat si klienta na svou stranu. Často se nám stalo, že nám cestující řekli, že to byl nejlepší let jejich života, že původně nevěřili, ale že ATR je perfectly safe. Ti srdečnější nás objímali, tleskali, skandovali. A nejmilejší byl moment, kdy pán, hledíce na moji jmenovku tleskal a křičel na celé letadlo: „Ladysláva, ladysláva it’s like Bratislava. And your plane is like a bus and I love it!“

Upřímně řečeno, nechybí mi létání ve špatném počasí, nechybí mi  neustálé počítání kabinových zavazadel, tahání podpěry, sezení v nákladovém prostoru, přehazování kufrů, abyste se dostali k vybavení. Už vůbec mi nechybí neustálý monitoring kufrů a jejich vykládání na víceúsekových linkách. Ano, i to má letuška na starosti. Chybí mi legrace, kterou jsme denně zažívali, ta euforie, která snad vznikala nedostatkem kyslíku. Postrádám výhledy, panoramata nad Alpami, kdy máte pocit, že letíte neskutečně nízko. Povídání s cestujícími, kteří se někdy uměli hodně otevřít. Jednou jsem poradila cestujícímu do čeho investovat, několikrát jsme uklidňovali cestující, kteří se báli, museli je držet za ruku a dýchat s nimi, podávat první pomoc, museli jsme se rychle rozhodovat a reagovat.

Mrzí mě, že práce letušek byla naprosto degradována. Protože stejně jako v jiných sférách se vždycky najde někdo, kdo je schopen cokoli udělat levněji. Ale pokud nikdo nevyzkouší, nepochopí. ATR už byla letadla starší a dnes už snad mohu i říct, že jednou během pojíždění na start na letišti v Gotteborgu mě piloti poprosili, ať otevřu a zavřu servisní dveře, jelikož v cockpitu se rozsvítila falešná signalizace špatného zavření dveří.  Když mě uviděla kolegyně spráskla ruce, řekla, že jsme již na prahu dráhy a navrhla, abych se stala organizátorem zážitkových letů paní Ladislavy…ATR byla letadla hlučná, málo komfortní, pomalá, ale odvedla obrovský kus práce. A my jí za to děkujeme.

Odchodem turbovrtulových letadel z flotily končí jedna důležitá éra českého letectví, snad nekončí však úplně celá. Ranní rozbřesky, roztávání u teplé kávy, která někdy také  moc teplá nebyla, pobyty, sezení na unitech, tlačení vozíků uličkou, Vltava po přistání v Praze –  to všechno v nás zanechalo nesmazatelné stopy. Ale užili jsme si to.

P.S. Nikdy nepochopím, proč mechanici říkali to átéérko, když správně, aspoň tedy pro posádky, byla ta átéerka.

Zdroj: vlastní Foto: vlastní

Jak se Vám líbil tento článek?

Průměrné hodnocení: 4.7 / 5. Celkem hlasů: 70

Zatím nikdo nehodnotil.

Napsat komentář