Existuje posmrtný život?

Ve slovním spojení „posmrtný život“ nacházím určitý druh rozporu. Nemohu se zbavit dojmu, že život a smrt jsou dvě oddělené, vzájemně neslučitelné roviny bytí, ačkoliv hranice mezi nimi je často velmi tenká a jejich existence v zásadě nevyhnutelná. Vyhýbat se životu je asi stejný nesmysl, jako se vyhýbat smrti. Aspekty lidského života se naše společnost snaží probádat ze všech stran, ale pomáhá nám toto úsilí také v pochopení významu smrti? Zkoumáme vůbec smrt alespoň stejně intenzivně? Smrt a úvahy o ní jistě patří k nejstarším myšlenkám. Jedná se o konec nebo nový začátek?

Smrt, ve smyslu konečnosti bytí a tedy života, by již neměla být spojována s dalším životem. Ať už se s námi po smrti děje cokoliv, odmítám to označovat za život, i kdybych si pomohl slovem „posmrtný“. Mnohem zajímavějším a bezesporu také zábavnějším se mi jeví termín “poživotní smrt”. Jakkoliv bláznivě či nejapně může takové označení působit, na mé chápání působí o něco logičtěji.

Když jsem se poprvé setkal se smrtí, bylo mi třináct let. Úmrtí mého dědečka, kterého jsem měl velmi rád, mi nastartovalo mnoho otázek a zároveň vzbudilo zájem o takové vysvětlení, které by můj zármutek alespoň částečně rozptýlilo. Časem se zármutek milosrdně proměnil v přijetí skutečnosti o pomíjivosti lidského života, ale touha po jakémkoliv druhu poznání byla ještě intenzivnější.

Nějak podvědomě a s jakýmsi vnitřním strachem zřejmě nechci přijímat teorie, ve kterých je smrt chápana jako absolutní konec všeho. Obávám se, že by se mi tak mohl snadno zúžit obzor vnímání života na pouhé – čekání na jeho konec, ve kterém se člověk může snažit maximálně tak o společenské a rodinné zázemí, což jistě není málo! Vybudovat si určitou sociální úroveň a zabezpečit sám sebe, může být pro řadu lidí za hranicemi jejich schopností a tak se život stává, ve svém hlavním smyslu, především slovem: „přežít“.

Každý den se přeci setkáváme s lidmi, kteří tento smysl naplňují přímo ukázkově a ne vždy je to pouze jejich vlastní vina. Přežívají okolnosti, které přicházejí, ale někdy si své čekání na smrt dobrovolně zkracují. A nemyslím teď pouze rychlý čin, kterým člověk úmyslně zapříčiní vlastní smrt. Vždyť i kouření je ve své podstatě sebevražda a tak zde sociální a společenské pozice nehrají žádnou roli. Všichni jsme v čekárně na smrt a pokud je někdo nedočkavý, ať si klidně zapálí. Ti, kteří pospíchají opravdu nejvíce, si velmi často dopřávají oběšení, otravu pesticidy nebo na sebe dokonce vztáhnou střelnou zbraň!

„Na následky sebevraždy každoročně zemře přibližně 800 000 až jeden milión osob, což celosvětově činí sebevraždu desátou hlavní příčinou úmrtí.“

Pokud je život jen čekáním na smrt, během kterého si hrajeme na filozofy, hudebníky, spisovatele i průkopníky, učitele i milovníky, otazníky i vykřičníky, ale v konečném důsledku jsme jen omezeným počtem úderů našich srdcí, pak můžeme v pomíjivosti života vidět uzavření tohoto příběhu, aby mohli vzniknout nové a třeba lepší!

Mám-li problém, smířit se se životem, který bude jednou bez jakéhokoliv dalšího pokračování ukončen, začnu si v této čekárně představovat dveře, odkud se vydám ven – jinam. A protože jsem v této oblasti bez konkrétních znalostí, představuji si těch dveří přesně tolik, kolik je výkladů světa za nimi. Nevidím jen cedulky s nápisy: „Křesťanství,“ „Islám,“ „Hinduismus,“ nebo „Buddhismus“. Všímám si i těch méně zaprášených: „Kamil Štorek – výklad minulých i budoucích životů“ nebo „Bizariáni – pozor, nejsme sekta!“

Většina náboženských systémů má svůj specifický výklad toho, co následuje po smrti. Bible hlásá existenci nebe, pro ty poctivé a pekla, pro ty zlé. V nebi je prý krásně a také tam nejsou žádné starosti, jen radost, lehkost, láska či volnost. Oproti tomu se v pekle projevuje strach, úzkost nebo třeba výčitky a bolest. Jiná náboženství nabízejí rozmanitější teorie, například reinkarnace do jiných živočichů. Přiznávám, že bych se nechtěl znovu narodit jako kráva pasoucí se na pastvě a chovaná kvůli masu, na porážku. Další názory hovoří o převtělení do jiného člověka – jeden zemře, další se narodí. Tady ovšem chybí vysvětlení exponenciálního nárůstu populace.

Existuje samozřejmě celá řada výstředních skupin přemýšlivců, jejichž pojetí smyslu života a následně smrti, bývá naprosto bizarní. Např. v roce 1995 vzniká v Bostonu společenství, které si říká Church of Euthanasia a jehož cílem je udržovat nekontrolovatelně se množící lidskou populaci na rozumné míře vzhledem k omezenému prostoru na Zemi. Tato sekta uznává pouze ty činy, které vedou k regulaci stavu lidské populace, pro něž se člověk rozhodne dobrovolně.

Jiní rošťáci nám zase připravili myšlenku, že Zemi i první lidské bytosti stvořili bytosti mimozemské, kterým říkají Elohimové. Lidé vznikli klonováním z mimozemšťanů a klonování je také nezbytný krok k věčnému životu. Křesťanů se toto hnutí dotýká především tvrzením, že neposkvrněné početí Panny Marie bylo vlastně klonovacím aktem mimozemšťanů.

Jedním z nejčastěji diskutovaných témat v souvislosti s koncem života, jsou zážitky z tzv. klinické smrti. Jako příklad bych uvedl v současnosti nejpopulárnější příběh amerického neurochirurga Ebena Alexandera, který v roce 2008 onemocněl vzácnou bakteriální meningitidou a upadl na týden do kómatu. Na tomografu nevykazovala jeho mozková kůra žádnou aktivitu. Neokortex, část mozku, která je spojena se smyslovým vnímáním a vědomím, byl prostě „vypnutý“. Dr. Alexander to pokládá za vědecký důkaz, že lidské vědomí není vázáno na mozek a existuje i po tom, čemu říkáme smrt.

Ve své knize Nebe existuje: Cesta neurochirurga do posmrtného života, popisuje zážitky blízké smrti takto:

„Neexistuje vědecké vysvětlení pro fakt, že zatímco moje tělo leželo v kómatu, moje mysl – mé vědomí, mé vnitřní já – byla při životě a to velmi dobře. Zatímco neurony mého kortexu (mozkové kůry) byly zcela ochromeny bakteriemi, které na ně zaútočily, moje vědomí, osvobozené od mozku, cestovalo do další, větší dimenze vesmíru, do dimenze, o níž jsem nikdy ani nesnil, že existuje. Ale tato dimenze, často popisovaná subjekty, které prošly NDE, a další mystické stavy existují. Všechno, co jsem tam viděl a poznal, mě doslova přeneslo do nového světa: světa, kde jsme mnohem více než mozky a těla, a kde smrt neznamená konec vědomí, ale spíše jenom jednu kapitolu na obrovské a nesmírně pozitivní cestě.”

Psycholog Dean Mobbs z Kolumbijské univerzity v New Yorku však upozorňuje na výzkum švýcarského neurovědce Olafa Blankeho, který vyvolal zážitky vystoupení z těla stimulováním určitého bodu v mozku. Rovněž připomněl, že tělo je schopno v nebezpečné situaci uvolnit velkou dávku opiodů, které vyvolávají pocity euforie, podobající se popisům lidí, kteří prošli „klinickou smrtí“. Mobbs dále tvrdí, že mnoho lidí, kteří mluví o zážitcích blízké smrti, vlastně nikdy mrtví nebyli – zatímco většina těch, kteří zemřeli krátce před resuscitací, si nevybavují, že by někam odcházeli.

Přesto je Eben Alexander přesvědčený, že „materialistický obraz těla a mozku jako producentů vědomí je odsouzen k záhubě.“

Zážitek blízkosti smrti tak, jak ho uvádí ve svých knihách např. Raymond Moody, podporuje u lidí tíhnoucích k mysticismu a náboženské víře, určité spirituální představy. Naproti tomu mnozí psychologové, psychiatři a fyziologové o jeho nasbíraném materiálu prohlašovali, že jde o pouhé halucinace. Skutečnost je zcela jistě mnohem složitější, než se zdá.

Mnozí respondenti v jeho knihách uvádějí, že se ve stavu klinické smrti pohybovali tunelem vstříc nevídanému jasu a světelné postavě. Cítili přitom blaženost a nekonečnou harmonii. Světlá postava v bílé říze jim kynula vlídně rukou, vítala je na onom světě. Slyšeli hudbu, zvonky, šumění. Někdy spatřili své tělo z nadhledu, v jiných situacích se dalším zrychleně promítl v obrazech jejich život. V závěru bývali taženi zpět do života, většinou pocitem povinnosti vůči svým blízkým, nedokončeným dílem. Takové zážitky si obvykle každý pamatuje jako příjemné, euforické.

Americký psycholog Kenneth Ring shromáždil výpovědi 102 osob, které přežily infarkt myokardu a zažily syndrom blízkosti smrti. 60 % z nich zažilo nezvykle silný a konejšivý pocit klidu a míru, 37 % se vidělo být odloučeno od svého těla, 23 % prožívalo pohyb temným tunelem, 16 % z nich se přibližovalo ke světlu a 10 % do nezvykle silného a přitom neoslňujícího světla vstoupilo. Ring zjistil, že vznik a průběh těchto zážitků u jednotlivých osob neovlivňují demografické rozdíly, tedy věk, pohlaví, vzdělání, stav nebo sociálně ekonomické postavení. Často jde ale o lidi s velkou představivostí, úzkostnější a neurotičtější než je běžný průměr.

Že jde o ryze lidské a nikoliv nadpozemské zážitky, o tom svědčí jejich sepětí s kulturou, která dotyčného prosycuje svými symboly a hodnotami. Američanům se v takových chvílích zjevuje spíš matka, a odchodu na onen svět se nebrání, neboť není násilný, ale naopak lákavý, což je hodnota, kterou navozuje křesťanský ráj. Indové – hinduisté mívají při přechodu do „jiných světů“ spíš traumatizující zážitky, protože podle jejich náboženství poslové krále smrti Jama, Jamadútové, člověka v komatu násilně unášejí. Muslimy vítá na onom světě častěji otec, i na onom světě je důležitější než v naší kultuře dárkyně života.

Je Dalajláma důkazem reinkarnace?

Duchovní vůdce Tibeťanů Tändzin Gjamccho – 14. dalajláma byl v dětství rozpoznán jako čtrnácté vtělení předchozího dalajlámy a to na základě přesného postupu.

Nalezení nového dalajlámy je totiž z pohledu západní civilizace dost zmatená záležitost a může trvat i několik let. Kromě jiného ji zdokumentoval světoběžník Heinrich Harrer, který s nynějším dalajlámou strávil ve čtyřicátých letech 20. století hodně času. Tímto úkolem jsou pověřeni obvykle nejvyšší lámové, kteří po smrti stávajícího dalajlámy začnou hledat chlapce, jenž věkem odpovídá datu úmrtí předchozího vůdce. Tomuto chlapci pak předloží mnoho předmětů, z nichž pouze některé patřily poslednímu dalajlámovi. Pokud hoch rozpozná ty pravé, považuje se to za důkaz reinkarnace.

V případě, že nebudeme považovat 14. dalajlámu za bláznivého lháře, který byl vychován v iluzi svého vlastního náboženství a kultury, může být tato celosvětově respektovaná osobnost v jistém smyslu jediným skutečným důkazem toho, že smrtí nic definitivně nezmizí a život má hlubší význam, než jen čekání na jeho konec.

Zdroj: vlastní Foto: Pixabay.com

Jak se Vám líbil tento článek?

Průměrné hodnocení: 0 / 5. Celkem hlasů: 0

Zatím nikdo nehodnotil.

Napsat komentář