Každý máme něco, o čem by někdo jiný mohl říci, že je to nenormální. A tohle bychom se měli naučit považovat za normální, protože se většina z nás ještě nedokázala smířit s tím, že rozdíly a odlišnosti mezi námi chlapci i děvčaty zkrátka byly, jsou a budou. Otázkou zůstává, jak moc nás to dokáže rozdělovat a jak moc jsme ochotni snášet výstřednosti ostatních. Cokoliv pro nás totiž není přirozené, máme snahu automaticky považovat za výstřední. Až takhle jsme v základním nastavení nuceni fungovat. Příroda to tak přeci chtěla a my si to musíme nechat líbit. Tečka.
Přesto se občas pokouším svému základnímu nastavení vzdorovat a ukázat přírodě, že jsem se vyvinul v něco mnohem horšího: tolerantního idiota, který nechce bojovat s pojmy jako normální či nenormální, výstřední či nevýstřední a považuje sám sebe dokonce za nezpůsobilého k takovým soudům!
Kdybych se do tohoto bodu dostal o pár let dříve, mohl jsem se méně divit, méně starat o sebe i druhé a měl zcela jistě méně mrzení. Jistě, život by zase nebyl tak zábavný a připravil bych se o sérii napínavých hádek, které jen zázrakem neskončily úrazem, ale zřejmě bych udělal lépe.
Na druhou stranu, umíte si představit svět plný tolerantních idiotů? A byl by takový svět vůbec v něčem lepší, nebo snad prospěšnější? S ničím by se to přece nemělo přehánět, takže ani toleranci bychom neměli považovat za absolutní a jediné řešení všech nesrovnalostí. Pokud je nám ovšem něco nesympatické, zkusme se nad tím jen zamyslet dříve, než učiníme jakýkoliv netolerantní závěr. Potvrzuji, že to zase není tak složité.
Kupříkladu nedávno jsem si pustil jeden pěkný americký animák, určený i evropským dětem, kde se dva kluci statečně drželi za ruce a tajně toužili jeden po druhém. V první chvíli mi hlavou proletělo, jestli jsem ještě evropské dítě a jak moc jsem ve škole dávalo pozor, když se probírala zrovna tahle látka? Byl to zkrátka bezprostřední šok, který přiznávám, nebyl příjemný. Podobnou reakci jsem pak u sebe zaznamenal ve chvíli, kdy mi Fantastická zvířata udělala z Brumbála homosexuála. Na tyhle novoty není evropské heterosexuální dítě ještě dostatečně připraveno, ale to neznamená, že by si odlišná sexuální orientace automaticky zasloužila pohrdání.
Když přestaneme klást prvotní odpor, přestože se nám některé scény mohou zdát přímo odporné, dostaví se uvědomění, že všechno vlastně vidíme jen optikou prostředí, ve kterém jsme byli vychováni a ve kterém jsme vyrostli. Nic jiného v tom ve své podstatě není. Pokud v nás společnost dlouhodobě pěstuje názor, že homosexualita je něco nenormálního, nepřirozeného, nebo dokonce nebezpečného, bude pro nás homosexualita nenormální, nepřirozená a dokonce nebezpečná. Vzájemná náklonnost dvou lidí stejného pohlaví je pro heterosexuála totiž sama o sobě často nepochopitelná i nepříjemná, ale díky společnosti a výchově ji navíc můžeme považovat za nepřijatelnou a špatnou.
Změna přístupu je proto nevyhnutelná a kinematografie jde příkladem. Filmaři už se tolik nebojí ukazovat jiný, než heterosexuální vztah, protože sexuální orientace není otázkou rozhodnutí jedince, ani volba, kterou by mohl kdokoliv ovlivnit. Stejně jako já můžu tvrdit, že mám štěstí, když jsem se ve většinově heterosexuální společnosti narodil s heterosexuální orientací, mohou být lesby a gayové nešťastní z toho, že je okolí nepřijímá. Být tolerantním idiotem se bohužel zatím příliš nevyplácí a bude se to nevyplacet do chvíle, než se změní myšlení většiny lidí. Ale to by se pak muselo změnit i náboženské vnímání partnerského vztahu v řadě kultur, což je prakticky nemožné. Problematika tolerance jiné sexuální orientace než je ta naše, patří k největším výzvám lidstva, ale bohužel je zjevné, že se zneužívá nejen ve jménu konkrétní víry, ale také politiky. Jako by nestačilo, že na to často nestačí naše vlastní hlava.
Poslední dobou se však stále častěji setkávám s jiným fenoménem, který představuje daleko nezdravější přístup ke zvládání této výzvy. Někteří mládežníci a zejména ti pubertální, se totiž hlásí k jiné sexuální orientaci jenom proto, aby na sebe upozornili a byli zajímaví, začlenili se do všeobecně populárního trendu. Prohlašují o sobě, že jsou “UNISEX” a nutně potřebují na školách “UNISEX WC”, ale jejich skutečné přirozenosti to neodpovídá. Dá se to sice považovat za dočasné období, které souvisí se snahou liberalizovat celé téma na všech frontách, navíc během relativně krátkého času, ale nedá se to brát příliš vážně. Alespoň ne do chvíle, než si pubertální kluk bude chtít z frajeřiny ufiknout přirození, nechat narůst prsa a spáchat na sobě nevratný proces díky liberálnímu přístupu svých chápavých rodičů. Tady mé tolerantní idiotství bezpochyby končí a trochu se bojím, že podobných případů by mohlo být víc, než dokáže farář Kuffa vypočítat během svého katolického běsnění. Promiňte, kázání.
Vždycky jsem byl zásadně proti tomu, aby se kdokoliv montoval komukoliv do soukromých záležitostí. V tomto případě je však lepší být ve střehu a raději upozornit na bizarnost doby, než jen tleskat pseudo pokroku v hledání identity za každou cenu. Přistupovat k vlastnímu sebeurčení je potřeba nanejvýš citlivě a s rozumem. Nejlépe za asistence odborníků a lidí, kteří mohou nejlépe rozlišit, zda-li se jedná o pubertální rozmar, nebo skutečné pochopení vlastní sexuální orientace.
Zdá se mi, že zde dlouhodobě selhává také české školství. Stále není dostatek odborníků, ani příležitostí, jak danou problematiku efektivně pokrýt a tak se bezesporu ještě dočkáme řady překvapení. Není to téma zdaleka tak jednoduché jako třeba násobilka, ale mělo by být přinejmenším stejně důležité.
Osobně nejsem proti, aby také u nás ve školách bylo UNISEX WC. Když to někomu pomůže, aby se cítil lépe, tak proč mu tenhle fresh zážitek nedopřát? V Americe už to prý intenzivně řeší, protože „Amíci“ potřebují být za každou cenu ve všem pokrokoví. A kdo ví, třeba je to tak správně. Posoudit už to musí každý sám, ale nezapomínejme, že nikdo z nás není normální a každý máme něco, o čem by někdo jiný mohl říci, že je to nenormální. Názory nevyjímaje.
Zdroj: vlastní Foto: pixabay.com
Na internetu publikuji od roku 1999, kdy jsem založil blog s názvem Prasklá moucha a společně s několika přáteli jsem se mu věnoval až do března 2019. Následně jsem se rozhodl s tvorbou pokračovat v internetovém deníku a vytvořil tak novou “značku” eListy.cz. Odmala svěřuji své emoce především klavíru a kromě hudby mám blízko také k filmu, literatuře nebo PC i deskovým hrám. Ať už jde o zážitky herní, filmové, nebo jakékoliv jiné, snad se mi je podaří smysluplně sdílet také na těchto stránkách.
