Pes. Vždycky v naší rodině byl. Až na krátké pauzy. Vždycky to byl rovnocenný partner. Mazlíček, ňuňánek, prdelka a mnoho dalších deminutivních tvarů bych pro toho pejsánka vymyslela. Hafíček, ťutínek, rozmazlínek, Bafík. Prostě němá tvář, která vás nikdy nenechá ve štychu, vždy vás povzbudí, oblíže vás a umazlí vás téměř k smrti.
Psa jsem, pochopitelně, chtěla už jako dítě. Abych ho mohla tahat, vozit v kočárku nebo dokonce snad oblékat. Na to ovšem žádný pejsek není zvědavý. Z mého prvního psa-jezevčíka Pajdika jsem chtěla udělat nefalšovaného intelektuála. Večer, když usínal na židli v kuchyni mé babičky, chodívala jsem mu číst knížky na dobrou noc. Většinou se docela ošíval, chodil pořád dokola, ale nakonec se nechal udolat. Oproti mým hračkám měl tu výhodu, že jsem ho aspoň ze čtení nepřezkušovala. V mládí samozřejmě žádnou péči o zvířata tak moc neřešíme, jelikož od toho jsou přeci naši rodiče a prarodiče. Pamatuji si, že mně tehdy vlastně i vadilo nalít psovi vodu, děsně mě to zdržovalo a nebavilo. Venčení mě bavilo jen někdy. Pes vždycky strašně tahal a zmítal mnou. Když Pajdik umřel, už jsme doma u rodičů žádného jiného psa neměli, ačkoli jsme měli barák. Máma zastávala názor, že pes je starost. Že někam chceme jezdit a se psem nemůžeme. Tak je pravda, že v době normalizace nebylo úplně tak běžné brát všude pejska s sebou. Vlastně musím přiznat, že jsem na mámu byla kapánek naštvaná. Ovšem v současném věku už ji naprosto chápu. Mazlíčci se pořizují zejména kvůli dětem, naslibují, jak budou pomáhat a o pejska či kočičku se budou pečlivě starat. Ale ve skutečnosti to nikdy neudělají, anebo jen minimálně.
Pak jsme měli psa Rudu. To už bylo s mým mužem, dokud jsme neměli dítě. Ruda byl pes z útulku v Tróji. Narodil se tam. Ruda byl něco jako špic. Malinký. Nejchytřejší pes. Byl to filozof, všemu rozuměl, poskytl vám psychickou podporu a psychologický rozbor vašeho problému. Když jste se řízli a tekla vám krev, Ruda vám přišel ránu olízat a vyléčit. Když jste potřebovali poradit, tak vám svýma očima opravdu poradil. Mrknul na vás a bylo jasné, že všechno dobře dopadne. Jelikož jsme vždycky chtěli i většího psa, přibyl po mnoha letech k Rudovi ještě pes středního vzrůstu-Agát. Další pes z útulku. Našli ho uvázaného u stromu. Agát byl kříženec vlčáka a vlkodava, neměl rád jiné psy a ani malé děti. Agát se jmenoval proto, že jméno Agáta se mi moc líbilo. Fenu jsme ale nechtěli. S Rudou se pořád prali, a přitom se měli rádi. Prožili se mnou mé jediné těhotenství. Z té doby mám na pravé ruce památku-obtisk zubů Rudolfa. Inteligentně jsem mezi ně vstrčila ruku, když se prali o salám. Když se nám narodila dcera, snažila jsem se oba psy pořád venčit. Aspoň mi dělali společnost v lese na procházkách s kočárkem, kde bych jinak sama chodit nechtěla. Jednou Agát kousl do nohy běžce, který mě míjel. Pán byl ale velmi tolerantní, zasmál se tomu a pomohl mi přenést kočárek přes koleje. Když ale Agátek kousl Johanku, ve chvíli, kdy mu tahala pelech, museli jsme Agáta nechat u rodičů. Zpočátku radost neměli, ale nakonec ho milovali. Jeho oblíbené sušenky jsem například nesměla ani ochutnat, aby mu neubylo.
Když bylo Johance pět, chtěla, ostatně jako každé dítě, svého psa. Ruda totiž už nežil. A tak jsme od kamarádů přinesli štěňátko voříška a holčička ji pojmenovala Markétka. Markétka byla hodná a zlatá. Vlastně to byl takový nenáročný pejsek. Navíc měla tu výsadu, že se skoro okamžitě stěhovala z bytu do baráku, a tak měla k dispozici zahradu. Díky naší Markétce se naše dítě odnaučilo ráčkovat. Uměla totiž velice rychle vyslovit hlásku-ř. Je s podivem, že tuhle těžší uměla, ale klasický rotacismus -r ne. Paní logopedka založila strategii nápravy řeči na užívání ř tam, kde se vyslovuje r. Takže Mařkétko se hned po dvou dnech změnilo na Markétko, zašli jsme si na logopedii pro diplom a bylo. Tak byla naše Markétka užitečn! Rok 2020 byl po všech stránkách složitý, mimo jiné proto, že Markétka umřela.
Myslela jsem, že už žádného psa mít nebudem, ačkoli je zbožňuju. Je to přeci jen starost, pořád řešíte, jestli můžete někam odjet etc. Jenomže my psa potřebujeme. Kámoše. Někoho, kdo vás bude vítat každý den, kdo vás bude milovat bez ohledu na to, jaký jste. A já, asi jako každá ženská, potřebuji o někoho pečovat, starat se o něj. A ta péče je určitě pro ostatníi už naprosto úmorná. Rozhodně pro moji dceru. A právě dceruška nám nasdílela štěňátka špice vlčího. Zaujal nás šedovlký kluk, a tak jsme si pro něj 2.1. 2024 dojeli až za Olomouc. Byla to láska na první pohled, hned byl náš. Celou mě oblízal a umazlil. Zažila jsem poprvé převzetí psa u cizích lidí. S tím nemám zkušenosti. Holčičky, které v té rodině žijí, to samozřejmě oplakaly. Stejně jako další čtyři pejsky. Jeden jim ale pro radost zůstal. Bart, Bartolomius je součástí naší smečky už 18 dní a naprosto nám změnil život. Chvílemi mi připadá, že mám mnohem víc energie, že konečně zase vidím pořádný smysl života. Těším se na něj celý den v práci, nejsem líná chodit na procházky bez ohledu na denní dobu nebo počasí. Baví mě ho pozorovat každou chvíli. Jak leží na zádech, jak zápasí se smetákem nebo klackem, doráží na kočku. Líže jí hlavu. Dokonce mi nevadí sem tam louže, kterou trpělivě utřu. Odměnou je mi totiž ta bezpodmínečná láska, to nekonečno, ten Vesmír v jeho očích. Rok 2024 je vážně zázračný už od samého počátku.
Zdroj: vlastní Foto: vlastní
Poletuju si v práci i v životě. Vytvářím si vlastní světy, ve kterých se žije líp, než v tom reálném. Miluju zvířata, staré české filmy, Čapka, hudbu nejrůznějších žánrů, jógu a běh, levanduli, knihy a spoustu dalších věcí. Nemám ráda pokrytectví, rajčata, pravidelný režim, nátlak a moc lidí na jednom místě.
