Proč kartářky nefungují?

Bude tomu už skoro osm roků, co jsem se, za dramatických okolností, rozhodl, navzdory svému odporu vůči tomuto druhu zábavy, navštívit kartářku. Prožíval jsem tehdy rozchod s partnerkou a když mě jedna všímavá kolegyně už delší dobu pozorovala, rozhodla se, že pro to tělo bez duše, kterým jsem se evidentně jevil, musí něco udělat! A tak udělala to, že si mě vzala stranou a nabídla řešení: kartářku, která mi poví, jestli má cenu za krachující vztah ještě nějak bojovat, nebo se moje životní láska teprve objeví. Byl jsem ve stresu a moje běžné racionální uvažování přestávalo fungovat, takže jsem si kontakt na bábu s kartami nesměle vzal. Naneštěstí jsem jejích služeb, ve svém momentálním zoufalství, také využil. Dnes vám tedy povím, jak se její předpovědi úspěšně nevyplnily a jak si z toho vůbec nic nedělám! 

Bába se nacházela v podkroví vysoké budovy a když jsem se objevil před vstupem do její ordinace, ještě jsem si chvilku přál, aby se tohle vůbec nestalo a Matrix mě nějak dostal zpátky! Dveře se však nelítostně otevřely a protože jsem se díval od prvního okamžiku do země, přivítal mě palec v ponožkové díře. To je k nevíře, pomyslel jsem si, tak já jdu k bábě s dírou na ponožce! Tohle zaručeně nemůže dopadnout dobře! Na druhou stranu mě celkem těšila představa, že díky mojí návštěvě bude mít, snad ještě dnes, nové ponožky! 

“Nechci nic slyšet,” varoval jsem hned ve dveřích, což byl ekvivalent k mému tradičnímu úvodnímu prohlášení u zubaře: “Veškerý zákrok prosím umrtvit!” Děsil jsem se totiž představy, že mi bába nadiktuje datum a hodinu mé smrti, nebo v horším případě odchodu mých blízkých. Nebo že mi odhalí nějakou závažnou zdravotní lapálii, které už neuniknu.

Zahnala mě do koupelny, abych si umyl ruce. Zřejmě si ty karty budu muset vykládat sám, pomyslel jsem si nejprve, ale pak mi došlo, že to bude asi jen obyčejný hygienický rituál. Kdoví, kolik pracek už tenhle balíček osahávalo! Možná si mě už dokonce proklepla a přezdívku “Okresní hygienik” bere sakra vážně! Dobře jí tak. 

Když jsem se posadil za stůl, proběhlo míchání, sejmutí a zase míchání a pak jsem se dozvěděl, že jsem normální, zdravý muž. Hurá! Brala vážně moje přání, že detaily ohledně mého zdraví a rodiny mě opravdu nezajímají a věnovala se čistě krachujícímu partnerském vztahu. Když tedy budu ještě jakkoliv usilovat o jeho záchranu, chvíli to prý vydrží, ale pak se to stejně rozpadne. Hurá! Stejně jsem tušil, že už se to tak nějak rozpadlo! Teď mám ale větší jistotu, protože bába s dírou v ponožce to přece musí vědět líp! Chtěl jsem ještě znát jestli budu mít někdy v budoucnu potomka, protože jedináček nechce umřít bez dědice. Padl termín. Osm let! Osm let? Zatraceně, to je ale vážně dlouhá doba! Bábě jsem vysolil patnáct stovek a s osmiletým výhledem šťastné rodiny odcházel domů. 

Termín se blíží, ale rozhodně to nevypadá, že bych měl, již v příštím roce, přivést někoho na svět, natož dítě! Ono “nejšťastnější období mého života”, jak bylo bábou předpovězeno, stále v nedohlednu. Nadějné vyhlídky se zkrátka nekonají a já mám bohužel tušení, že bába reklamace nepřijímá. 

Člověk v úzkých je především zmatený a má snížené kritické myšlení. Návštěva kartářky byla v mém případě spíš jen recese spojená se zvědavostí a přestože bych si moc přál mít už vlastní děti, nemám pocit, že by se kartám dalo jakkoliv věřit. A jestli je náš osud opravdu někde napsaný, bába s dírou na ponožce se musela dívat do jiného záznamu. Nebo je to jen stejná podvodnice jako většina individuí tohoto typu, která využívá naivitu a složité životní situace svých klientů. A to bude s největší pravděpodobností důvod, proč kartářky nefungují. Není tam totiž nic, co by mělo fungovat, kromě vynikajícího smyslu pro odhad nejvíce pravděpodobného scénáře našich životních příběhů. 

Kdyby totiž kartářky opravdu fungovaly, možná by bylo ve světě méně válek a trestných činů. Možná by se dalo předejít katastrofám a lidé by se mohli lépe připravit na všechny zlé události, které je v průběhu celé historie potkávají. Možná bychom měli šanci zachránit civilizaci před nejhoršími hrozbami, kterým čelí, nebo je  přinejmenším s předstihem očekávat. 

Zdroj: vlastní Foto: pixabay.com

Michal

Na internetu publikuji od roku 1999, kdy jsem založil blog s názvem Prasklá moucha a společně s několika přáteli jsem se mu věnoval až do března 2019. Následně jsem se rozhodl s tvorbou pokračovat v internetovém deníku a vytvořil tak novou “značku” eListy.cz. Odmala svěřuji své emoce především klavíru a kromě hudby mám blízko také k filmu, literatuře nebo PC i deskovým hrám. Ať už jde o zážitky herní, filmové, nebo jakékoliv jiné, snad se mi je podaří smysluplně sdílet také na těchto stránkách.