Nezáleží na tom, kam cestujete, ale s kým cestujete. Budu se opakovat pořád dokola, ale cestování je pro mě nejdůležitější a nejefektivnější forma vzdělávání. Nejde jen o to, že při cestách objevujeme místa a lidi, zvyky, kultury. Při cestování hlavně objevujeme sami sebe, narážíme na vlastní limity a snažíme se je nějakým směrem posouvat. Právě při putování máme mnohem více času se zhluboka nadechnout, vychutnávat si okolní krajinu a tak nějak volně a přirozeně být. Kdekdo má cestovní horečku, ale já vždycky pocítím jistý stupeň volnosti. Jsem extrovertní introvert, který rád cestuje s někým. V tomto ohledu mám obrovské štěstí, že pořád existuje někdo, kdo moji lásku k cestování sdílí. Nejdříve to byli rodiče, pak moje dcera a můj partner, jenže ti už jsou dnes dosti zaneprázdnění, tak jezdím s mými kamarádkami, které znám od základní školy.
Je vážně zázrak umět se shodnout a vyrazit do světa. V tomto ohledu jsem dítě štěstěny. Někdo přijde s nápadem, kam se vydat, někdo cestu naplánuje, někdo celou cestu odřídí a rozmazlínek – já, řekne, kdy si má zbytek naplánovat dovolenou. Pochopitelně podle toho, jak má paní učitelka jarní prázdniny. A vy už si jen nasednete do auta a necháte se unášet krajinou a vlastními myšlenkami a vychutnáváte si jízdu, zejména tedy na německé dálnici. Cestou vás čekají bonusy v podobě pečlivě zvolených kaváren, samozřejmě dle referencí. Těšíte se, že po cestě vyfotíte desítky fotek a napíšete několik recenzí na google, a tím se posunete blíže postu místní průvodce 8. úrovně. 😊
Rujanu naplánovala moje přítelkyně. Někde hluboko v podvědomí mám uloženou informaci z dětství, že Rujana musela být nějaká indiánská vesnice, zní to tak apačsky. Vždy se mi pečlivě vybaví látková vlaječka, která visela na verandě naší chaty v Újezdě nad Zbečnem. Její původ byl ale mnohem prozaičtější. Šlo o osadu na řece Berounce a indiáni v ní opravdu nežili.
Ať už byla naše motivace jakákoliv, na Rujaně jsme se s holkami shodly a pro každou z nás to byl návrat v čase, sladká reminiscence do dětství, mládí, zkrátka minulosti. V bývalé NDR se odehrávala většina socialistických rekreací a Češi měli tamní oblasti dosti zmapované. Balt jsem poprvé zažila ve svých 5 letech, kdy jsme vyrazili v našem moskviči do Kühlungsbornu, lázeňského městečka v okrese Rostock v Meklenbursku. Do teď obdivuji moje rodiče, že se v tomto autě vydali na cestu poměrně dlouhou, vybaveni pouze autoatlasem. V dnešní době pohodlných a bezpečných aut s navigacemi a neomezenými daty nám to připadá už jako archaické sci -fi.
Baltské moře bylo mé první moře v životě. Je to dávno, ale jako dnes si pamatuji ty první pocity, vjemy a vůně, které jsem při prvním setkání s mořem pocítila. I v létě bylo moře docela studené, vál tam vítr, chytali jsme medúzy a máma mi tam koupila kornout, který nosili německé děti první den do školy. Večer jsme hráli kostky, které byly uloženy v nádobkách tvaru muchomůrek. A největší stopu ve mně zanechaly charakteristické plážové koše, které vás měli chránit před větrem a pískem. Nejčastěji byly v bleděmodré barvě, ale vybavuji si i sytě červené kousky. Byly pro mě naprosto magické a tajemné, ale máma mi řekla, že jsou jenom pro důchodce, takže jsem se nikdy neodvážila si do nich sednout, nebo, nedej Bože, snad i dokonce lehnout.
Když jsme vyjížděly směr Rujana, zapomněla jsem na to, že dva dny před tím mi bylo tak zle, že jsem se nemohla téměř ani hýbat. Nastavila jsem se tak, že si odpočinek zasloužím, ať se odehraje kdekoliv. První zastávku na benzínce v Čechách vlastně ani zmiňovat nemusím, důležitější byla hned ta druhá, už německá, v originální kavárně Bloc café v areálu staré továrny. Okolí dosti připomínalo holešovickou tržnici, ovšem s mnohem lepším využitím prostoru. Tohle mě baví, vynořit se na neobvyklých místech, o kterých vědí snad jen místní obyvatelé a tři zbloudilé Češky by tam nikdo nečekal. Péťa má ale dopodrobna zmáklé mapy, recenze a prostě najde vždycky to nejlepší, kde je navíc klid od lidí. Začínáme si zvykat na „studený odchov“.
Patřičně jsme si vychutnaly jízdu po pompézním mostě Rügenbrücke, který nás spojil s největším německým ostrovem. Po právu je tento most uznávaným architektonickým skvostem v Německu i ve světě. První noc se můžeme těšit na ubytování na zámečku Ralswiek. Vždycky jsem byla romantik a vždycky jsem chtěla na zámku bydlet , nebo aspoň přespat. Podařilo se mi to pouze v 90.letech, kdy jsem týden přebývala v krásném neogotickém hrádku v Hradci nad Moravicí. Zámek byl pěkný ale jen zvenčí, uvnitř vládl umakart a necitlivé zásahy socialistické bytové kultury. Tajně doufám, že ty hrůzy socialismu někdo dávno napravil.
Ralswiek byl ovšem něco jiného. Ubytování bylo, až na rušivé červené zdi pokoje, velmi vkusné, dobové, ale splňující potřeby moderního člověka. Bez nadsázky mohu říci, že jsme si tam mohly připadat jako skutečné princezny. Tento pocit pak ještě umocnila procházka přilehlým pohádkovým parkem a zejména skvělá snídaně v hezké restauraci se secesními doplňky. A po té luxusní snídani, kde nechybělo vůbec nic, už nás čekal přesun do přístavního městečka Sassnitz, které je zároveň největším městem Rujány. Je to městečko malebné zejména pro ty, co milují lodě a mola. V zimě to má ale dozajista mnohem větší kouzlo, jelikož se na promenádě nemusíte vyhýbat davům turistů. Od moře vás ovívá vcelku čerstvý a silný vítr, obdivovat můžete 90metrovou ponorku, ve které je nyní muzeum. O tom si ale raději nechám zdát, jelikož ponorka ve mně probouzí respekt a vlastně až hrůzu. Pak se projdete po moderní lávce nad městem a milovníci ryb ochutnají rybí burgery, které vám prodá sympatický, bodrý pán přímo z lodi. Sassnitz se mi moc líbil. Jediné dvě vady na kráse byly tyto: 1) táhnout můj obr kufr do druhého patra po točitých a vcelku strmých schodech 2) nemožnost se nasnídat v legendárním Sunset coffee, jelikož tam musíte mít rezervaci.
Cestou do Sassnitzu z Ralswieku nás ale ještě čekala příjemná zastávka v lese Čarodějnic s charakteristickými stromy. Další bod zájmu je na pláži, jejíž jméno si nepamatuji a ani nevím, jak se jmenovalo městečko. Každopádně jsem prožila moment déja-vu, když jsme procházely lesem k pláži. Zažila jsem úplně stejný pocit jako tenkrát v pěti letech, když jsem měla poprvé spatřit moře. Bratranec mě táhl za ruku a několik metrů před cílem mi zavelel zavřít oči. „Už to moře slyšíš, už cítíš tu sůl? A teď ty oči otevři!“ A přede mnou se rozprostřela ta nádhera Baltského moře a nekonečná písčitá pláž. I tentokrát, přesto, že byla zima, bych se nejraději rozběhla a do té vody skočila.
Odpoledne nás ale už čeká ten nejlepší výlet na Kap Arcona, tedy mys na severovýchodě Rujany, který je tvořen křídovým útesem. Výhledy na pláž jsou pitoreskní a pokud milujete, stejně jako já majáky a stejně jako můj muž bunkry, tak zrovna vy si tu přijdete na své. Pokud máte štěstí, na horizontu můžete spatřit švédské městečko Malmö. A my jsme to štěstí měly. Sejít můžete na pláž, která je tentokrát kamenitá. Pro lenochy, kteří si nechtějí udělat krásnou vycházku z městečka Putgarten, je tu připraven klasický vláček, který vás na místě povozí. Přes veškeré výstrahy meteorologů nás čekalo krásné slunečné počasí. Ano, větřík byl opravdu fresh a nádherně nám zbarvil tvářičky a čistý vzduch roztáhl hrudní košíčky. Byla to opravdu krásná vycházka a za odměnu nás čekala kavárna 80. Asi již dobře tušíte, že šlo o kavárnu ve stylu 80.let s artefakty té doby, včetně motocyklu Simson, postavy E.T. a fotografie Ericha Honeckera. Hned se nám vybavil i Lubomír Štrougal. 😊 Za odměnu si dáváme pořádný hrnek kafe, žádný mini presíčko, a luxusní domácí koláč. Celkový kladný zážitek umocnila píseň od Sinéad O’Connor Nothing comapres 2U při placení, ač z let 90. Den byl nádherný a mám pocit, že ten silný vítr mi vyfoukal mozek i veškeré negativní myšlenky.
Další den byl pro mě takový ospalý, málo energie a možná trochu ponurá nálada, která na mě padla při návštěvěProry. Tento rekreační areál vybudovala v letech 1936-1939 organizace Kraft durch Freude. Osm masivních bloků se táhlo 4,5 km podél zálivu a podle nacistických funkcionářů zde mělo trávit dovolenou až 20 000 německých dělníků v jednu chvíli. Stavba nebyla nikdy dokončena a teprve před pár lety byl areál prodán soukromým investorům a vybudovány luxusní apartmány. Přesto je tu cítit stísněnost, kterou umocňují ruiny komplexu v přilehlém lese. Káva v místní kavárně nebyla moc dobrá a celkový dojem vylepšily jen toalety zasvěcené Audrey Hepbourne.
Náladu si vylepšíme v malebné vesničce Vitt, kde jsou nádherné domy s originálními doškovými střechami, kolem domů se to jen hemží kozami a celé je to takové nádherně snové. Čeká nás poslední návštěva dne v lázeňském městečku Sellin se známým molem Seebrücke, který se nachází pod zalesněným útesem. Nahoru a dolů se můžete dostat buď výtahem nebo projít „schody do nebe“. Ve chvíli, kdy jdeme po molu, fouká opravdu silný vítr a já cítím obrovský respekt k těm živlům – větru a moři. Nikdy jsem nechtěla umřít v moři, ve vodě, na lodi. 😊 Kdybych si mohla vybrat, tak raději spadnout v letadle. Berte s nadsázkou.
Nic naplat, Láďo, další den už musíme jet domů. Patříme ale mezi ty, co si rádi prázdniny a prožitky prodlužují, takže nás ještě čeká zastávka v hezkém městečku Stralsund. Sympatické městečko založené ve 13. století s překrásnou radnicí a gotickými cihlovými kostely. V roce 2002 bylo město zapsáno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Nenechaly jsme si ujít snídani v Junge die Bäckerai. Ano, už jsme v Čechách hodně postoupili, ale stejně sladké i slané pokrmy v této pekárně jsou mnohem dále než u nás. Pak už nás čeká jen zastávka v Café 21. Opět kavárna v tovární hale, vcelku originální prostor, kde nikdo žádné Čechy nečeká. Bavíme se tedy německo-anglicky. Ano, snažím se, ale němčinu jsem se prostě nikdy neučila.
Úplně poslední zastavení je v nákupním středisku. Ty německé produkty jsou při vší úctě vážně milionkrát lepší, než to, co koupíte v Čechách. Nejsem ale systematická. Házím do košíku, co mi přijde pod ruku a jsem brzy unavená. Takže jdeme raději na kávu a čekáme na řidičku. V první kavárně je kafe odporné, takže jdeme do Tchiba, při čemž se dokážeme ztratit. Nechtěně jsme si tak prodloužily pobyt o další půlhodinu, ale to už nikoho ani nerozhází.
Nezáleží na tom, kam cestujete, ale s kým…. Každá jsme jiná, každá originál, každá vidíme věci svojí optikou. Cestování mi dává volnost, svobodu a potřebnou energii. Odpočatá učitelka bude jistě deváťákům větším přínosem než tak zdrchaná. Pokud máte Rujanu zakořeněnou jako tu socialistickou destinaci, rychle na to zapomeňte. Už to dávno není pravda. Štrankorby v zimě na pláži nejsou, ale můžete je potkat klidně na ulici, na zahradách, nebo si je dokonce zakoupit v e-shopu zmíněného Tchiba. Chvíli jsem o koupi uvažovala, ale pak si vzpomněla na slova mámy, že je to jen pro důchodce. Tak to mám ještě, naštěstí, čas. 😊
Zdroj: vlastní Foto: vlastní
Poletuju si v práci i v životě. Vytvářím si vlastní světy, ve kterých se žije líp, než v tom reálném. Miluju zvířata, staré české filmy, Čapka, hudbu nejrůznějších žánrů, jógu a běh, levanduli, knihy a spoustu dalších věcí. Nemám ráda pokrytectví, rajčata, pravidelný režim, nátlak a moc lidí na jednom místě.
