TGM. To byl chlapík! Kázal spoustu skvělých myšlenek a často se k jeho odkazu hlásí řada politiků, myslitelů všeho druhu a nepochybně i ti, kteří si tatíčka Masaryka váží opravdu hlasitě! Kolik vlastně váží taková úcta k tatíčkovi? A kolik z těch, kteří si tatíčka váží, to myslí vážně? Tyto a podobné otázky mě napadaly během návštěvy Mnišecké kaple na Svaté Hoře. Až do 31. prosince 2019 zde můžete vidět velmi zajímavou výstavu s názvem TGM to nikdy nebude mít lehké.
Nelhat! Nebát se a nekrást! To jsou panečku výroky, jako dělané do každé doby, nejen do té dnešní! Vždycky se společnost potýkala s mizery, kteří lhali, kradli, ale bát už se u toho jaksi zapomněli. Třeba se za ně bál někdo jiný, někdo z rodiny. Někdo, kdo věděl, že ta zlodějina není v pořádku a stejně jako má lež krátké nohy, také na lapky a tuneláře jednou může dojít.
Mám příbuzné pohřbené na Lánech. Kdykoliv tam jedu, zastavím se ještě u Masarykova hrobu. Někdy zapálím svíčku, když si tedy vzpomenu a vezmu ještě jednu. Ale pokaždé si vybavím nějakou chytrou tatíčkovu říkánku, třeba tuhle: “Život se nedá slovy dostatečně vyložit, jen žít.” Nebo taky: “Cit ani vůle nejsou argument, chybí-li rozum.” Tomáš Garrigue toho tenkrát navykládal, až hanba!
“Tady leží Masaryk, vole!” křičel jeden, který s kamarádem projížděl okolo na kole a chtěl si zřejmě také vzpomenout na nějaký ten citát. Oba pak mašírovali ráznými kroky přímo k nízkému plůtku, který společný hrob Masarykových ohraničuje. Když jsem je pozoroval, jak tam tak stojí s těmi cyklistickými přilbami na palicích a v těch svých barevných dresech, ze kterých jako tenisové míčky vyčnívalo zejména jejich přirození, vybavil jsem si výrok: “Řekni mi, co máš za dres, a já ti řeknu, kdo jsi.” Nebo tak nějak to, myslím, bylo. Bizarní představivost nezastavíš ani na hřbitově!
Radši se vrátím ve vzpomínkách na výstavu, připomínající dobu, kdy byl prezidentem naší země mimořádně vzdělaný člověk, který …bořil národní mýty a stereotypy, bojoval proti pověrám, předsudkům a nesnášenlivosti. A pokud nyní Masarykovi stavíme pomníky, měli bychom si alespoň některé jeho myšlenky vzít k srdci a občas také připomenout.
Úvodní slova Jana Skácela, která na výstavě určitě nepřehlédnete, znějí: “Mám rád TGM. O to víc, že se na něj pamatuji a vím, že vždycky byl osamělý. A ani dnes to nebude mít lehké. Budou ho citovat. Ale řídit se podle něho nebudou. Nikdy se podle něho neřídili.”
Pokud jste četli Čapkovy Hovory s T.G. Masarykem, možná si některé vystavované myšlenky vybavíte, nebo připomenete. Z této knihy totiž výběr převažuje. Ale najdete zde také citace z Masarykových článků v Lidových novinách, nebo jiných publikací (Nová Evropa, Česká otázka). Pohyboval jsem se řadu let ve školství a proto mi dovolte citovat těchto pár vět z Masarykova článku o školské reformě z dubna 1929. Následující text je pro mě osobně velmi inspirativní a musím se s vámi o něj podělit:
Lidé jsou ve všem šablonovití; zvyk, to je šablona, lenost mysli! Student musí mít dnes trochu rtuti v sobě. Tož tak si představuju školskou reformu. Co to může být jiného, než to, že ve škole najdeme to, čím žijeme… škola nemá pěstovat jen praktičnost, utilitárnost; víme dobře z vlastní zkušenosti, že zapomínáme mnoho, čemu jsme se naučili, jakmile se chopíme speciálního oboru; ale přece zůstane to obecné, obecné vzdělání, a především je důležité, aby se žák… naučil myslit…, aby se dovedl v praktickém životě vypořádat s jednotlivými problémy. Takzvaný život začíná obyčejně a doopravdy teprve po škole – škola je přípravou pro dospělého člověka, nesmí se proto životu odcizovat.
Dobře se to čte a dává to smysl – napříč prostorem i časem. Výstava je doplněna řadou fotek z Masarykova osobního života, ale budete-li mít cestu kolem a zastavíte se, jistě to poznáte sami. Nebojte se zastavit a poznávat, i kdyby vás tlačil čas. Ty myšlenky, které pak ve vás ještě nějakou dobu zůstanou, za to rozhodně stojí.
Zdroj: vlastní Foto: vlastní, Archiv Masarykovy univerzity
Na internetu publikuji od roku 1999, kdy jsem založil blog s názvem Prasklá moucha a společně s několika přáteli jsem se mu věnoval až do března 2019. Následně jsem se rozhodl s tvorbou pokračovat v internetovém deníku a vytvořil tak novou “značku” eListy.cz. Odmala svěřuji své emoce především klavíru a kromě hudby mám blízko také k filmu, literatuře nebo PC i deskovým hrám. Ať už jde o zážitky herní, filmové, nebo jakékoliv jiné, snad se mi je podaří smysluplně sdílet také na těchto stránkách.
