Rock of Sadská 2019

Tak letos už to bylo potřetí, co jsem navštívila tento hudební festival. Letos to ovšem bylo poprvé, kdy jsem si mohla vytvořit trochu komplexnější obrázek o celé akci. V minulých letech jsem přijela jen na koncert Dymytry a nanejvýš slyšela pár písniček od kapel, které jim předcházely, či následovaly po nich.

Hned v úvodu si musíme na rovinu přiznat, že pokud by se můj muž nepodílel na technickém zázemí a ozvučení kapel a pokud bych neměla zdarma vstup, asi by mě ani ve snu nenapadlo se podobné akce zúčastnit, ač to byla zkušenost k nezaplacení.

Výhodou Sadské je její poloha nedaleko Prahy, a tudíž snadná dostupnost i pro ty,kteří stejně jako já sice řidičský průkaz vlastní, ale jejich řidičské “schopnosti” jim neumožňují tohoto prostředku použít. Stíhá mě noční můra, že při vjezdu do areálu bych nechtěně přejela pořadatele či pracovníka security. Při své nešikovnosti bych ho přejela určitě hned dvakrát. Jednou při jízdě směrem vpřed a posléze podruhé, kdy bych chtěla vycouvat. Takže mojí jasnou volbou je cesta vlakem.

Pohodlně nastoupíte v Praze na Masarykově nádraží do komfortního vlaku označeného ELEPHANT a zhruba po 40 minutách jízdy přestoupíte do osobního vlaku v Poříčanech. Za 7 minut už jste v Sadské. Z nádraží vás čeká asi 40minutová procházka k jezeru, kde se festival odehrává. Pokud byste si nebyli jisti směrem, zcela určitě vám ho ukážou davy fanoušků na to místo mířící. A tak jsem následovala jeden starší pár oděný do černých šatů, těžkých bot a ověnčený řetězy. Ta módní složka je na rockových festivalech velice výrazná. Někdy se nestačím divit, co na sebe někteří lidé, kteří jsou již staršího data narození, nebo mají nějaké to kilo navíc, nejčastěji lidé spojující oba dva prvky; dokážou nasoukat. Přiléhavé kalhoty, síťované punčochy apod.

Nedovedu si představit, že někdo dobrovolně stráví celý víkend na místě, kde se pořádně nemůže umýt a je odkázán na toalety TOI TOI. Takový člověk musí po dvou dnech zákonitě smrdět. Co je ale horší, že někteří smrdí už při příjezdu na takovou akci. Promiňte mi tuto explicitnost popisu, ale je to pro mě velice zarážející. Možná k tomu přispívá i fakt, že vysoké procento české populace je obézní, a tak má k zápachu větší sklon.

Tohle se mi honí hlavou a já se zvolna blížím k jezeru, míjím svůj oblíbený Penzion Modrá hvězda, kde se mi tentokrát nepodařilo sehnat ubytování. Je k prasknutí zaplněn, ono totiž moc možností noclehu v Sadské není.

A jsem na místě. Vše perfektně funguje a já dostávám modrou pásku, která mě opravňuje k vstupu do backstage. Ano, jsem zhýčkaná. Nerada se prodírám masou lidí, mezi kterou bych v bílých šatech s motivem Tater stejně vypadala poněkud nepatřičně. Jsem šťastná, že si mohu užívat luxusu, který mi poskytuje tato páska. Sledování kapel hned u pódia, čisté toalety bez front a stánek s občerstvením, kde se netlačí davy lidí. Na tu “druhou stranu” odcházím jen když chci k jídlu něco jiného než klobásu, a to je vlastně vždycky, když mám hlad, a nebo když jdu do zvukařského stánku zvaného FOH.

Když jsem si poprvé přečetla line-up festivalu, přenesla jsem se pár let dozadu, což pochopíte ve chvíli, kdy pořadí kapel vypíšu. Zaujaly mě dvě až tři kapely z pátečního programu. Z toho sobotního přicházel v úvahu leda tak Arakain, a to jen díky zpěvákovi Toužimskému. V pátek tedy vystoupily následující formace: Eagle heart (v životě jsem ten název neslyšela), Törr, Debustrol, Alkehol (o těchto kapelách jsem se domnívala, že už dávno neexistují), Motorband (na první pohled nezajímavá kapela, o níž byl natočen velice zajímavý dokument),Škwor, Hämatom, Walda gang, Doga, Trautenberk (nejen záporná postava z Krkonošských pohádek), Hand Grenade. Z tohoto seznamu je patrné, že to chce mít v sobě notnou dávku recese, abyste to vlastně snesli.

Za zmínku a pozastavení snad stojí jen čtyři kapely, které se snést daly. Je to nejen tím, že mají aspoň sem tam dobrou písničku, ale také proto, že je doprovázejí zajímaví lidé. První z nich je Škwor, česká metalová skupina založená v roce 1988. Teprve dnes jsem se dozvěděla, proč se takhle pitomě jmenují. Původně se kapela nazývala SKWAR, ale jelikož neustále někdo z pořadatelů komolil jejich název, nakonec se přejmenovali na Škwor, s výrazným W. Škwor mají fungující tým v čele s manažerem Pepou Sršněm, který umí všechno zařídit a je vtipný. Největším hitem je asi píseň Síla starejch vín, kterou jsem si s chutí zazpívala. Ovšem s malou obměnou textu.

Nikdy bych si nemyslela, že mezi toužebně očekávané kapely označím také německé Hämatom. Poprvé jsem je viděla minulý rok v Plzni, kde dělali předskokany Dymytry. Jejich stylizace mi připadala naprosto nevkusná. Stejně jako Dymytry hrají pod maskou. Píseň, kterou zpěvák odzpívá na elektrickém křesle, se mi zdála trapná. Vůbec jsem se na ně nemohla dívat. Ovšem když několikrát za sebou uslyšíte hity Wir Sind Gott, nebo Ahoi, nějak plouživě se vám dostanou pod kůži a když navíc zjistíte, že pod maskou se skrývají milí chlapci a citlivé duše, rázem si je oblíbíte. Pak navíc zjistíte, že mají i nějakou tu filozofii. Například, že jednotliví členové se pojmenovali po světových stranách. Že původní texty vycházely z bajek a nyní jsou texty zejména náboženského a sociálně kritického charakteru. Koncert kapely doprovází už téměř legendární drummer diving, kdy bubeník vleze na plošinu s omezenou bubenickou výbavou a je publikem přenášen dál a dál do davu. Když se pak bezpečně vrátí na pódium, odychne si nejen bubeník, ale i vy, že to zase šťastně dopadlo. Takže na jedné stagi nám pomalu dohrává Hämatom a na druhé se nám připravuje největší bomba večera Walda gang.

Walda Gang je česká rocková kapela, kterou založil zpěvák Harleje Vláďa Šafránek po smrti Waldemara Matušky. Skupina hraje rockově upravené hity Waldemarovy. Jako např. Eldorádo, Čert ví etc. Dále písně Wabiho Daňka a Pověste ho vejš od Michala Tučného. Nejvýraznějším hitem je předělávka písně Bad Touch od Bloodhound Gang, v češtině známá jako Opičáci a já jí říkám Žabáci. Posluchače potěší také píseň Lásko, má já stůňu od Heleny Vondráčkové. Šafránek v ní pozměnil jeden jediný tón a ten charakteristicky změnil celou píseň. K lepšímu. Bohužel Šafránek začal mít v roce 2016 zdravotní problémy a minulý rok zemřel. Už v roce 2016 ho ve Walda Gangu nahradil Miro Šmajda. Zpívá opravdu skvěle. Leckterou fanynku, která mu v Superstar, už nevím kterého roku, držela palce, by jistě překvapil. Zejména, když tento hubeňoučký klučík, který se živí veganskou stravou, nabádá publikum, aby začalo víc chlastat. Walda Gang je opravdu cirkus a neskutečná “prdel”. Musíte to brát takhle. Jejich hlavním cílem je publikum pobavit. A to se daří zpěvákovi, hudebníkům i “tanečnímu doprovodu” ve složení ATOM a MARTIN. Dva svalnatí chlapi, kteří plní funkci roztleskávaček a nenápadně vás vmanipulují do nápodoby svých pohybů. A bujará nálada graduje při závěrečné písni, v níž se zpívá Mám rád svařené víno červené, mám rád rád svařák….

Letos jsem na Sadské řekla legendární větu: ” Půjdu si lehnout, až dohraje Doga.” Tak tohle by mě před dvěma lety, kdy jsem je poprvé viděla v Dřevohosticích, fakt nenapadlo. Když hraje Doga, tak se směju. Nechci je zesměšňovat, ale prostě to tak je. Jejich texty i hudba mi vždy vyloudí úsměv na tváři, který se umocní, když se moje oči setkají s očima mé dcery, která před těmi dvěma lety chytila jeden z černých balonků s názvem DOGA. Doga hraje už od roku 1988 a založil ji zpěvák Roman Izzi Izaiáš. Izzi je šedivý dlouhovlasý padesátník se smyslem pro humor. A asi bude legenda, jelikož se jeho osobnost objevila i ve filmu Muzzikanti o hudbě československopolského trojmezí. Ztvárnil ho tam Pavel Kříž. Izzi také nazpíval duet s Martou Jandovou Noc vášnivá. Je to píseň naprosto příšerná a nedokážu si představit, co oba umělce přimělo k tomu, aby něco podobného stvořili, tedy kromě peněz. Patrně si ale skalní fanoušci myslí něco jiného. Moje dcera tento počin sarkasticky glosovala slovy. ” Něco takovýho složit, tak jsem za vodou:-).” Doga má několik hitů, třeba Už nejsi nevinná, nebo Já si tak poletuju. Koncert Dogy vrcholí obnažením Izziho zadnice a následným schováním se za vlajku. Izzi vypadá vcelku vyžile, ale musí se nechat, že postavu má na svůj věk pěknou. Tedy zezadu. Zepředu bych ho, popravdě, vidět nechtěla. Doga má navíc bezvadnýho zvukaře Láďu Görgela a milého manažera Peponda, který býval manažerem Dymytry.

Jak jsem slíbila, tak jsem také udělala. Po Doze jsem si šla lehnout. Ještě jsem stihla slyšet intro Trautenberka, kterou překvapivě představoval hudební motiv Krkonošských pohádek. A jak to tak po Večerníčku bývá, vyčistit zuby a spát.

Probudila jsem se do deštivého sobotního rána. Několik hodin před opětovným otevřením areálu. Kolem dokola spoušť, tisíce plastových kelímků pošlapaných návštěvníky. Pár lidí s kocovinou, nerudná obsluha u kapelního stánku a hrstka smějících se techniků. V 10 hodin naběhlo několik studentíků a tu spoušť odpadků během chvilky zlikvidovalo. Všechno uklizené, připravené, vybavené, aby před dvanáctou mohly začít proudit davy fanoušků do areálu, který působil jako tabula rasa, na níž se začaly psát nové příběhy.

Zdroj: vlastní Foto: vlastní

Jak se ti líbil tento článek?

Průměrné hodnocení: 5 / 5. Celkem hlasů: 1

Komentujte

Pro přidání komentáře se nejprve přihlaš