Učitelské celebrity

Je možné, aby se z učitele stala obdivovaná celebrita, jako třeba v případě zpěváků, herců nebo sportovců? A je to vůbec žádoucí? Vypadá to, že se s nimi roztrhl pytel, ale také je to možná tím, že se na toto téma moc soustředím. Dneska se totiž může v médiích a na sociálních sítích kdekdo vyjadřovat k čemukoli. Připouštím, také mě to napadlo. Ale na  školství bych se ve svých plánovaných aktivitách zaměřovat nechtěla. Nemohla bych být objektivní, a navíc si myslím, že by se člověk měl nanejvýš vyjádřit k předmětům, které učí, a tudíž o nich něco ví.

Podle většiny obyvatelstva ČR máme školství jako za Marie Terezie , takže možná i proto spousta učitelů začíná veřejně střílet do vlastních řad. Jako by nestačilo, že učitele neustále kritizuje většina společnosti, která absolutně nemá potuchy, o čem práce pedagoga je a co všechno obnáší. Na serveru Newstream se objevil článek pana Dalibora Martínka s názvem Učitelé mají teď prázdniny. Ale peněz by chtěli čím dál víc. Už jen z titulku je jasné, že jde o ryzí novinařinu. Pokud tento člověk vystudoval žurnalistiku, a předpokládám, že ano, jsem vděčná, že jsem neztratila několik let svého života studiem této VŠ. Podle pana Martínka jeli učitelé na hory, koukají na televizi, šli na nákupy….Pokud mám mluvit sama za sebe, zatím jsem opravila testy, zformulovala testy na příští týden, udělala přípravy a prezentace. Absolvovala školení GDPR, zhlédla dva webináře a konečně si našla čas projít si část online školení o badatelské výuce. Ano, šla jsem dvakrát ráno běhat, což se mi během školního roku nepoštěstí, pokud bych tedy nechtěla vstávat ve 4 ráno.  Současně začínám přemýšlet o tom, jak si přivydělat další peníze, jelikož z učitelského platu, jenž je zcela odlišný od toho, který prezentují média, se v současné době nedá vyžít.

Pana Martínka a jemu podobné nebudu přesvědčovat o náročnosti učitelského povolání. Nebudu ani mluvit o tom, co si učitel musí do školy koupit ze svých peněz. Nemá to smysl. Patrně se na něm vyřádila nějaká socialistická soudružka učitelka, a tudíž se teď musí zase on subjektivně vyřádit na učitelích. Co mi ale rozum nebere, je fakt, že na učitelích se musí vyřádit také jiní učitelé. Aneb Učitelé sobě. Pod rouškou vylepšování systému vzdělávání se někteří kantoři sebestředně prezentují v médiích a na sociálních sítích, ne zrovna šťastně poukazují na školní neřesti a masírují si své vlastní ego. Říkám jim „samozvaní reformátoři“. Dává se jim čím dál větší prostor. Neříkám, že věci, které sdělují jsou špatné. Oni mají většinou pravdu. Musíme ale rozlišovat mezi obsahem a formou, kterou se sděluje. Ta forma je často arogantní, nabubřelá a neetická.

Také patřím mezi kritiky MŠMT a CERMATu. Odtrženost těchto institucí od reálu je totiž více než markantní a jsou často úplně mimo mísu. Na druhou stranu moc dobře vím, že středem zájmu každého učitele by měl být žák. Ta tabule nepopsaná, kterou my jako učitelé začínáme popisovat a formovat. Mělo by nám jít o blaho toho dítka. A jelikož nám jde o jeho blaho a také o to, aby v budoucnosti obstál v životě, neměli bychom dítě zbožšťovat a dělat mu neustálé ústupky. Tím ho na život opravdu nepřipravíme. Dovolím si o sobě tvrdit, že ke každému ze svých téměř 100 žáků mám individuální přístup a i když je mi někdo bližší, rozhodně to nehraje žádnou roli v mém hodnocení jeho práce. Je třeba si uvědomit, že žák, stejně jako učitel, má svá práva a povinnosti. A povinnosti se mají plnit. Tak to holt je.

Jednou z osobností, která se snaží rehabilitovat naše školství je pan Robert Čapek alias Líný učitel. Pedagog, didaktik a psycholog, který sepsal několik knih o moderních metodách vyučování. Pár z nich jsem přečetla. Jako první to byla kniha Uč jako umělec. Pan Čapek je propagátorem tzv. badatelské výuky, což se mi poměrně dost líbí. Badatelskou výuku lze vcelku dobře aplikovat na předměty jako je přírodopis nebo zeměpis. Vytvářet hypotézy a ověřovat je v hodinách českého jazyka lze sice také, ale ne vždy a při každé probírané látce. Ve chvíli, kdy MUSÍME předat dětem znalosti o větných členech  a druzích vedlejších vět se prostě bez trapného výkladu a frontální výuky neobejdeme. A může mě pan Čapek kamenovat. I když nebudu pochybovat o inteligenci svých žáků, musím si přiznat, že tyhle věci prostě sami neodvodí. Jasně, také mě baví více komunikace a domnívám se, že umět konstruktivně diskutovat, podávat argumenty, rozeznávat dezinformace a manipulaci je mnohem důležitější než identifikovat ve větě doplněk. Ovšem do té doby, než se změní systém jednotných přijímacích zkoušek, budu ono výše uvedené do své výuky pašovat jen  čas od času a zaměřím se na jádrové učivo, které svým specifickým způsobem okomentuji. Skupinovou práci a prvky badatelské výuky mám moc ráda. Chtěla jsem se tedy nechat inspirovat mistrem Čapkem. Zatím jsem pro češtinu v jeho knihách našla jedinou věc- hrajte si na novináře. Vytvářejte  perexy  článků. V tomto  smyslu jsem na sebe pyšná, jelikož mě to napadlo dávno před tím, než jsem publikace četla. Tím neříkám, že Čapkovy knihy a semináře nejsou inspirativní. Mnohem více mě ale mrzí, že svoji image si pan Čapek vytváří na základě svých postů na FB, kde velmi rád zveřejňuje  odstrašující případy z učitelské praxe. Ukazuje opravené testy a posléze se vyjádří ve smyslu, že test sestavila a opravila úplně dementní kráva, která nechápe dětskou duši. Tak ano, existují opravdu učitelské zrůdy typu bába Pelcová, která učila na ZUŠ v Kladně. Klidně si dovolím napsat její pravé  příjmení, jelikož tato dáma hystericky na děti řvala, že jsou blbé a nechala ta „mimina“ celou vyučovací jednotku v pěti letech psát houslové klíče, které jim pak opravovala k obrazu svému a dávala jim za to pětky a poznámky typu hrůza! Je zvláštní, že tyhle báby Pelcové nikdy žádná inspekce neodhalí. Ale zpátky k Čapkovi. Docela by mě zajímal zdroj, který mu testy na veřejné lynčování posílá, jelikož takové věci by neměly být volně  dostupné. Každopádně dle pana Čapka by se nemělo psát, zkoušet  z ničeho. Pravopis není důležitý, základní znalosti z předmětu také ne, diktáty jsou děsně stresující. Na všechno by si žák měl přijít  sám. Jenže on někdy také potřebuje trochu nasměrovat. 

Druhou učitelskou  „ikonou“ současnosti je Štěkánka the učitelka. Svojí arogantní sebeprezentací připomíná Čapka v sukních. Spousta lidí si také dělá legraci, že oba zmínění bydlí v dvojdomku. Štěkánka je uštěkaná a to, co říká je vesměs pravda. Ale ten tón, ten tón! Štěkánka má soukromou hudební školu a určitě bude skvělou učitelkou hudební výchovy. Zaujala mě i její učebnice hry na klavír. Pokud se ale na svém TIK TOKu vyjadřuje k tomu, zda děti mohou používat mobily, zda mohou dostat za 5 za neodevzdaný úkol apod, připadá mi to značně neprofesionální. Moji domněnku mi potvrdili i moji deváťáci, kteří ji popsali jako nesympatickou a podbízivou, jeden to vystihl slovy „hraje si, že je cool, ale akorát je trapná“. Je to asi tím, že ráda zvedá prstíček a dělá na učitele tytyty. 

Vcelku nedávno jsem objevila také Usměvavého učitele. Též  má TIK TOK a patent na rozum. Zajímavé na něm je, že se až tak neusmívá, což odporuje jeho přezdívce. Každopádně se mu nedá upřít, že by neměl se svými studenty dobré vtahy, tedy soudě podle pozitivních ohlasů u jeho videí. Dokonce i moji deváťáci, kteří jsou schopni vymyslet leccos, se dosti pozastavovali nad tím, proč učitel natáčí své žáky, kteří jezdí o velkou přestávku  v krabici po schodech ve škole. Existuje totiž něco, čemu se říká bezpečnost, a tohle moc bezpečné není, sorry! Možná jsem konzervativní a netolerantní, ale také mi dost vadí jeho četné vady řeči. Domnívám se, že učitel by řečové vady opravdu mít neměl. Dříve jsme museli mít potvrzení z foniatrie.

Aby nedošlo k omylu, jsem ráda, že existují lidé, kteří na nešvary ve školství poukazují. To je v pořádku a  zrovna já jsem také velkým kritikem této sféry. Spousta věcí nefunguje, jak by měla. Cestou ke změně ale není veřejné zesměšňování. Cestou není poukazovat na nedostatky druhých, ale cestou je problém pojmenovat a vyřešit. Dobrý člověk druhému pomáhá, nesráží ho. Ale to naše zakomplexovaná česká společnost stále nechápe. A tak je prostor dáván těm, co našli „díru na trhu“ a pořádají své veřejné estrády a sebeprezentace.

Existují ale také výjimky, které se snaží úroveň školství opravdu povznést a dětem pomáhat. Jedním z nich je Mgr. Jarmil Vepřek, Ph.D. alias Běžící češtinář. Velmi inspirativní mladík, který se nestydí za svoji lásku k mateřskému jazyku. Kdo jiný než člověk křestního jména Jarmil by měl také milovat češtinu? 😊 Na svém instagramovém profilu vysvětluje nejrůznější jazykové jevy a užívá k tomu skvělou grafiku a názornost. Absolvovala jsem jeden seminář Běžícího češtináře a musím říct, že byl vynikající. Své dítě bych mu svěřila. Spousta učitelů ho už ale začala kritizovat za to, že jeho kurzy jsou drahé. Inu, milí učitelé, on zná svoji cenu. Je prvotřídní češtinář a prvotřídní češtinář si zaslouží prvotřídní plat. Ostatně jako prvotřídní manažer nebo dělník. Samozřejmě, vždycky se najde někdo, kdo tu práci udělá levněji. Většinou ale také hůř. A dokud budou učitelé ochotni brát za svoji práci méně než nekvalifikovaná pracovní síla, bude si z nás společnost dělat srandu.

Poslední osobností, o které bych ráda pohovořila je Mgr. David Jirsa, Ph.D. – učitel, redaktor a literární teoretik. Jeho pořad Na potítku na youtube už sleduji pár let. Stejně jako Běžící češtinář se chopil příležitosti a v době první covidové karantény začal dělat záslužné projekty. Mluví erudovaně o české i světové literatuře a je velmi inspirativní osobností. Sem tam rozebere nějaký ten didakťák, který stihne v časovém rekordu a pak se zase vrátí k literatuře. Tenhle pán mě naučil, že cokoli si o díle myslím, je dobré. Člověk by se neměl stydět za svůj názor a pohled na věc. Je o mnoho let mladší než já, stejně jako Vepřek, a přesto se od nich já učím a jsem ráda, že takoví lidé jsou. 

Jsou důkazem toho, že učit se dá s láskou a vášní, že člověk by nikdy neměl setrvávat na místě a měl by stále směřovat dál, obrazně být v neustálém poklusu a pracovat na sobě. A  jde to  i bez arogance, povyšování a zesměšňování ostatních.

Zdroj: vlastní Foto: vlastní

Laďka

Poletuju si v práci i v životě. Vytvářím si vlastní světy, ve kterých se žije líp, než v tom reálném. Miluju zvířata, staré české filmy, Čapka, hudbu nejrůznějších žánrů, jógu a běh, levanduli, knihy a spoustu dalších věcí. Nemám ráda pokrytectví, rajčata, pravidelný režim, nátlak a moc lidí na jednom místě.