Ukrajinské Česko

Ještě že se na našich stránkách vyhýbáme politickým tématům jako čert kříži. Komentovat téměř vlastizrádnou vládu a její neschopné bizarní figurky na rozpadající se šachovnici země české, nebo dokonce předsedu vlády, který v tom lepším případě působí jako nabubřelý snob, si proto odpustím. Rád bych se však podíval na jiný fenomén, který s politickým děním jistou souvislost bezesporu má a všem čtenářům se za to předem omlouvám. 

Česká republika se v posledních měsících zahalila do modro žlutých barev a když jsem na budově místního obecního úřadu zmerčil ukrajinskou vlajku vedle té české a obecní, uvědomil jsem si, jak jsme my Češi hodným a empatickým národem. Jak umíme podporovat lidi v nouzi a nebereme přitom ohledy ani sami na sebe. Myšleno v dobrém, protože ne každý je ochoten věnovat část svého pohodlí a ubytovat u sebe doma válečné uprchlíky. 

Svoji solidaritu pak rádi demonstrujeme nálepkami na autech, vlajkami na úřadech či stužkami na oblečení. Chceme ukázat, že to s tou pomocí myslíme opravdu vážně, ať už se zapojujeme přímo, nebo jen v myšlenkách. Dáváme najevo, že nám osudy lidí z postižených oblastí nejsou lhostejné a je to naprosto v pořádku, protože jistá míra teatrálnosti zřejmě vždycky patřila k českému folklóru. Přinejmenším na sociálních sítích je vidět, kolik uživatelů si zase přebarvilo profilovou fotku, aby byl jejich postoj dostatečně zřetelný. 

Na jednu stranu mě tahle míra soucitu dojímá a jsem hrdý na své krajany, že mají tak velké odhodlání pomáhat, na druhou stranu mě děsí, že si právě pomoc Ukrajině vzala česká vláda jako hlavní a nejdůležitější téma svého volebního období a NAVZDORY MOŽNOSTEM, které Česko má, se rozhodla zadlužit naší zemi až po uši, jen abychom také pomohli. Vy jste snad někdy někomu půjčili peníze, které jste neměli? Vždycky jsem pomohl půjčkou, pokud mi to moje vlastní ekonomická situace dovolila, ale nikdy jsem si nepůjčoval, abych sám mohl půjčit. U vlády, která spravuje finance veřejné, tedy naše společné, je takové chování ještě méně pochopitelné. 

Pomáhat by se mělo jen tehdy, pokud je to v našich silách a můžeme takovou pomoc nabídnout. A pokud to v našich silách není, je absurdní se v zájmu solidarity dobrovolně poškozovat, propadat do chudoby a snižovat si solidárně kvalitu života na úroveň zničené země, které tak dáváme najevo, že v tom není sama. Vypadá to, že je teď humanismus a solidarita v područí zbrojního průmyslu a dalších businessů, které budou na této situaci vydělávat těžké peníze. Obyčejný člověk pak bude dál chudnout a ještě si připadat svým dílem chudoby užitečný. Nabubřelý snob totiž vysílá signály, které těm naivnějším z nás zřejmě nepřijdou ani trochu přitažené za vlasy. 

Stává se z nás ukrajinské Česko, které si pravděpodobně zasloužíme. Máme totiž konečně demokratickou vládu, kterou jsme tolik chtěli a premiéra, kterému se během vystoupení v televizi nepřiplete jediné slovenské slovíčko do vytříbeného projevu. Máme přece lepší politickou kulturu a buďme na to hrdí. Hrdí až do konce! 

Pomáhejme všem, kteří jsou v nouzi, ale v rámci svých vlastní možností a kapacit. Nevytvářejme ve společnosti dojem, že teprve když budeme v nouzi také, je naše solidarita dostatečně upřímná. Přistupujme ke svěřeným prostředkům s péčí řádného hospodáře, abychom také jednou nemuseli my nebo generace našich potomků obnovovat celé Česko. 

Zdroj: vlastní Foto: vlastní, pixabay.com

Michal

Na internetu publikuji od roku 1999, kdy jsem založil blog s názvem Prasklá moucha a společně s několika přáteli jsem se mu věnoval až do března 2019. Následně jsem se rozhodl s tvorbou pokračovat v internetovém deníku a vytvořil tak novou “značku” eListy.cz. Odmala svěřuji své emoce především klavíru a kromě hudby mám blízko také k filmu, literatuře nebo PC i deskovým hrám. Ať už jde o zážitky herní, filmové, nebo jakékoliv jiné, snad se mi je podaří smysluplně sdílet také na těchto stránkách.