Narození a smrt. A mezi tím PŘÍBĚH každého z nás. Někdo tvrdí, že záleží více na jeho kvalitě, než délce. Jinému se zdá vymezený čas příliš krátký. Já se snažím mít pomíjivost života neustále na paměti, což jste možná poznali nebo ještě poznáte z některých mých dalších příspěvků. Mám totiž pocit, že jakmile si začneme myslet, že je náš příběh nekonečný, nebudeme si ho dostatečně vážit a velmi snadno pak můžeme přehlížet důležité věci.
Tím nejdůležitějším jsou podle mě vztahy s nejbližšími, rodinou. Jakmile je totiž považujeme za samozřejmé, může se automaticky vytratit jistá pokora a vděčnost za společné chvíle. Často si právě vzácnost přítomnosti nejbližších uvědomíme až tehdy, když někoho ztratíme. Ale není to už trochu pozdě? Neměli bychom se snažit využít radost z blízkosti druhých, pokud možno, během každé chvíle, kdy jsme spolu?
Neříkám, že je všudypřítomná myšlenka na pomíjivost života něčím naprosto nezbytným, nebo dokonce příjemným. Zároveň musím upozornit, že pokud se z něčeho takového stane obsese, tak to vaše srdce těžce ponese a bude třeba vyhledat pomoc. V tomto směru mám celkem bohaté zkušenosti, ale věřím, že to v mém příběhu asi nemělo být jinak. Proto se o tom ani nebojím zmínit, když mám tu potřebu.
Nedávno jsem měl potřebu zhlédnout dokument z produkce HBO Alternativní konce: 6 nových způsobů, jak zemřít v Americe. V tomto případě se spojilo mé nadšení pro dokumentaristiku a vlastní vyrovnávání se s tímto tématem. Můžete vidět spoustu filmů, ve kterých se objevuje téma smrtelně nemocného člověka, ale pouze dokumentární snímek je nekompromisní pohled do skutečné, nepřikrášlené, reality.
6 příběhů, které nás upozorňují na to, že tu nebudeme věčně. 6 příběhů, které zachycují realitu smrti a umírání. 6 nových způsobů, jak zemřít v Americe je dokument ukazující smrt jako přirozenou součást života, kterou však brát přirozeně většinou odmítáme.
Některé pohřební metody zachycené v dokumentu působí sice výstředně, až bizarně, ale nakonec jsou to přeci jen naše vlastní konvence, jejichž hranice si nastavujeme výhradně podle sebe. A není důležité, jestli se vymykají tradičnímu vnímání posledního rozloučení. Nechat se vystřelit do vesmíru? Nebo se stát součástí umělého korálového útesu, který zůstane na dně oceánu? Nebožtík už si stěžovat nebude, ale pozůstalí mají ten nejlepší pocit ze své laskavosti, kterou mají možnost, ještě naposledy, svému blízkému prokázat. A o to jde, patrně, především.
Snímek se snaží představit proces oslavy života, který se chýlí ke konci a nemohu se zbavit dojmu, že je to celkem náročná podívaná. Jak vnímat svůj vlastní konec coby oslavu, když musíme opustit všechno, co jsme ve svém příběhu tolik milovali? Jak se smířit s tím, že už nikdy neuvidíme svoji manželku, děti, kamarády? A k tomu všemu ani nevíme, co bude dál?
Obdivuhodný a pro mě osobně asi nejdojemnější je příběh Dicka Shannona, inženýra ze Silicon Valley, který si zvolil možnost dobrovolně ukončit svůj život. Trpěl rakovinou v posledním stádiu a vyčerpal všechny možnosti léčby. Dick se rozhodl využít lékařskou pomoc, aby zemřel, než bude nezpůsobilý. District of Columbia a šest státu v Americe mají totiž zákony o důstojné smrti, dovolující smrtelně nemocným pacientům použít směs léků, které ukončí jejich život. Nejsilnější moment přichází ve chvíli, kdy se celá Dickova rodina sejde u společné – poslední večeře (viz obrázek).
Málokdo z nás si umí představit, jak nesmírně těžké je něco takového nejen pro jeho rodinu, ale především pro Dicka. Vidět bychom však měli hlavně to pozitivní – ne vždy máme vůbec nějakou možnost, abychom se dostatečně rozloučili s těmi, kteří nás navždy opouští. Na druhou stranu si myslím, že žádné rozloučení nemůže být dostatečné, pokud se milujete a strávíte spolu celý život. Přesto je tahle část dokumentu upřímná, lidská a v zásadě pochopitelná.
Umírání jednou potká každého z nás a není dobré tuhle realitu ignorovat. Dokument 6 nových způsobů, jak zemřít v Americe nám může, alespoň trochu, pomoci v tom, jak konec života vnímat. Sice nás nezbaví strachu, ani smutných pocitů, které naopak spíše vyvolá, ale připomene jedinečnost našeho bytí a probudí ještě větší zodpovědnost za to, co ve svém příběhu děláme.
Snímek doporučuji všem, kteří si myslí, že smrt je něco příliš vzdáleného, co se nás zatím netýká, nebo se nám dokonce může vyhnout! Citlivější divák by měl ovšem sledování dokumentu raději zvážit.
Zdroj: vlastní Foto: HBO
Na internetu publikuji od roku 1999, kdy jsem založil blog s názvem Prasklá moucha a společně s několika přáteli jsem se mu věnoval až do března 2019. Následně jsem se rozhodl s tvorbou pokračovat v internetovém deníku a vytvořil tak novou “značku” eListy.cz. Odmala svěřuji své emoce především klavíru a kromě hudby mám blízko také k filmu, literatuře nebo PC i deskovým hrám. Ať už jde o zážitky herní, filmové, nebo jakékoliv jiné, snad se mi je podaří smysluplně sdílet také na těchto stránkách.
