SEOUL STILL IN MY SOUL

Odpusťte mi, prosím, titulek v angličtině, ale nemohu jinak. Někdy se mi zdá, že angličtina lépe vyjádří podstatu věci, ač je ale oproti češtině, pochopitelně, lexikálně omezená. Navíc ta aliterace v titulku, ta se mi takhle ještě nikdy nepovedla.

Když v roce 1988 probíhaly Letní olympijské hry v jihokorejském Soulu a Florence Griffith Joyner vyhrávala jednu zlatou olympijskou medaili za druhou, plácla jsem před svými spolužáky, že do Soulu také pojedu. Tehdy jsem myslela, že jako úspěšná atletka. Už na střední škole však bylo jasné, že ze mě atletka nebude. Ten Soul ale opravdu vyšel, poprvé 25 let od toho “plácnutí”. A od té doby jsem ho navštívila díky své práci mnohokrát. Nemám to přesně spočítané, ale byly doby, kdy jsem se v něm ocitla i čtyřikrát během měsíce. I proto jsem po jednom příletu do Soulu, v lednu roku už nevím kterého, sarkasticky oznámila mé kolegyni : “Tak ještě sedmačtyřicetkrát a máme tu konec roku.”

Tak rozhodně to nebyla láska na první pohled. Jihokorejská metropole mě zprvu neuchvátila. První dojem – smrad a nic k vidění. Moje první návštěva byla velkým zklamáním. Kolega znalý tamních poměrů nás vzal na pláž na barbecue. Pokud si představujete romantickou pláž, tak jsou vaše představy liché. Mám pocit, že v Soulu je prakticky pořád odliv. Pláž je bahnitá s nepřeberným množstvím odpadků nejrůznějšího druhu, včetně televize. Voda v moři je tak špinavá, že bych do něj nevlezla ani nohou. A barbecue? Pokud stejně jako já nesnášíte mořské plody, tak na něj ani nechoďte. V restauraci na pláži jsem seděla na sucho a naprosto znechucená, kde to jsem.

Korejci nejsou na poprvé také úplně vřelý národ. V prvním plánu jsou velice nadřazení. Vyplývá to z jejich tradice kastování v rámci společnosti. Společenské postavení a prestiž poznáte podle toho, jak se navzájem klaní. Tohle klanění se mi docela líbí, jelikož s jeho pomocí dáváme najevo, že si někoho vážíme. Připomíná mi to jogínský pozdrav Namasté. U těch nejváženějších osob musíte svou páteř hodně ohnout. Korejce poznáte na sto honů a nemusíte se mu vůbec dívat do obličeje. V největší zimě má Korejec na sobě sice nejteplejší péřovou bundu či kabát, ale nohy má holé. Zimní boty u nich snad nenosí nikdo. Nejčastější jsou sportovní nízké boty nejposlednějších modelů a trendů, ovšem bez ponožek, aby byly nohy nahaté. Společenská obuv u mužů je mnohem většího čísla, než ve skutečnosti její majitel reálně má. Tento trend jsem nepochopila. Zdaleka nejoblíbenější jsou však pantofle bez ponožek, samozřejmě také známých světových značek.

Celý obsah této stránky je určen pouze pro předplatitele s příslušným typem předplatného. 

Omlouváme se, ale k této stránce aktuálně nemáte přístup. Co může být špatně? 

  1. Nejste přihlášen(a)
  2. Nemáte aktivní předplatné, které obsahuje přístup do tohoto příspěvku

Přihlášení: