Panelový svět (2015)

Není to tak dlouho, co jsem si znovu připomněl film, který pro mě osobně znamená tak moc, že bych ho nejradši uvedl jako dotaz ve svém inzerátu na seznamce: „A viděla jsi Panelový svět?!“ Toužíme, aby ti nejbližší nám maximálně rozuměli, aby pochopili naši duši – náš svět. Určitá míra sdílení filmových, hudebních nebo literárních zážitků je pro mě ve vztahu klíčová, protože nepřímo ukazuje, jací vlastně jsme. Ale pozor, v tomto případě se nejedná o stejnojmenný snímek z roku 1981, který můžete aktuálně najít na Netflixu!

Jedno sídliště a šest různých lidí s odlišnými příběhy. Paneláková romance! Je to vtipné, zábavné, ale zároveň silně emotivní a nepopsatelně neobyčejné drama obyčejných lidí. Lidí, které s diváky spojuje to nejdůležitější – touha po štěstí. Není však obyčejných lidí, obyčejných životů, protože cokoliv nás potkává je jedinečné a neopakovatelné, jen si to většinou neuvědomujeme, protože se tolik zaobíráme strachem o svoji budoucnost a výčitkami ze své minulosti. Panelový svět ukazuje všechny krásy přítomnosti, aniž by zlehčoval budoucnost či minulost.

Někdy se v našich životech dějí tak zvláštní věci, že přistání amerického astronauta na střeše našeho domu, není až takovou senzací, jak by se mohlo zdát. A umí vůbec vesmírní Amíci opravit kuchyňský odpad? Co je v tom NASA, proboha, učí?! Asi úspěšná přistání mimo obydlené zóny. Tuhle část filmu prostě miluju!

Zažil jsem pobyt na bydlišti. Promiňte, chtěl jsem říci: na sídlišti. Kluk z vesnice si vyzkoušel, jaké to je v paneláku. Nebylo to zlé, i když jsem se budil při každém zapnutí výtahu, sprchy, televize u sousedů nebo jen obyčejné hádky. Ale co bylo asi nejzajímavější, že se ti lidé, sdílející společná schodiště i chodby, téměř neznali. A přestože mi tahle zvláštní odtažitost byla celkem lhostejná, neměl jsem z ní úplně nejlepší pocit.

Proč jsem si předchozí odstavec nemohl odpustit a o co mi vlastně jde? Mám totiž pocit, že v případě českého sídlišťátka se sousedé vlastně moc neznají, ale přitom se o sebe až příliš starají. Zjišťují, kdo s kým přijel a v jakém autě; kolik nákupních tašek za sebou tahají a jestli si cestou domů třeba zpívají. Oproti tomu panelák ve filmu Panelový svět nabízí úplně jinou rovinu občanského soužití. Sousedé se tady sice tak nějak znají, ale v zásadě se o druhé ani moc nestarají.

V co věříme? Co je pro nás důležité? Stejně jako můžeme být obyvateli jednoho panelového domu, jsme obyvateli svého vlastního života. Všechny postavy v tomto filmu jsou osamělé, ale rozhodně ne tak,  jako jejich vlastní fantazie, kterou nesměle sdílí s kýmkoliv, kdo je ochoten naslouchat.

Proč na film Panelový svět nikdy nezapomenu? Protože mi připomněl, jaké by to bylo, kdybychom přestali naslouchat ostatním. Kdybychom se zbaběle spokojili pouze s tím, co máme a báli bychom se nových věcí více, než sami sebe. Pokud vás můj článek alespoň trochu zaujal, dejte tomuto filmu šanci, protože vás čeká mnohem více, než jsem dokázal napsat.

Zdroj: vlastní Foto: distributor filmu

Michal

Na internetu publikuji od roku 1999, kdy jsem založil blog s názvem Prasklá moucha a společně s několika přáteli jsem se mu věnoval až do března 2019. Následně jsem se rozhodl s tvorbou pokračovat v internetovém deníku a vytvořil tak novou “značku” eListy.cz. Odmala svěřuji své emoce především klavíru a kromě hudby mám blízko také k filmu, literatuře nebo PC i deskovým hrám. Ať už jde o zážitky herní, filmové, nebo jakékoliv jiné, snad se mi je podaří smysluplně sdílet také na těchto stránkách.