Dlouhý vlasy krátkej rozum?

No, to je mi ale pěkné rčení. A jestlipak se zakládá na pravdě? Do té doby, co jsem měla ultrakrátké vlasy, jsem jistě připouštěla jeho pravdivost. Ale když jsem si ve zcela nedávné době nechala vlasy povyrůst, už bych trochu oponovala:-) Kdyby rozum rovnal se přemýšlení, musela bych mít jeden z nejdelších rozumů na světě. Možná je dobře, že ještě nikdo nevymyslel přístroj na měření průtoku myšlenek hlavou člověka. V případě měření mé osoby by se musel takový přístroj zákonitě přehřát a možná by ho to i vyřadilo z provozu. Snad je také lepší, že nikdo ani nepřišel se vzorcem, kterým by se množství myšlenek za časovou jednotku dalo vypočítat. V mém případě by se muselo dojít k závěru, že příklad nemá řešení.

Ne, není to proto, že bych byla tak chytrá. Vždyť kdo říká, že všechny ideje, co nám přijdou na mysl, musí být vždy jen inteligentní? Mě napadají vesměs šílené kraviny, sem tam i něco smysluplného. Jenomže to, jak vám ta hlava pořád šrotuje, to je prostě nesnesitelné. Nemůžete z toho spát, hlava vás bolí. Chcete všechny ty myšlenky, pocity a leckdy i nápady naprosto vypudit, ale ono to nejde. Ta naše hlava je prostě takové naše prokletí.

V dnešní době se to vůbec chytrými hlavami všude jen hemží. Najednou se nám v médiích a na všech sociálních sítích roztrhl pytel s odborníky v oblasti medicíny, politologie, vzdělávání, ale hlavně virologie a epidemiologie. Každý má své prognózy, jak se to s tím koronavirem bude vyvíjet dál. Jaká opatření by měla být přijata, co zmírnit, kde naopak přitvrdit. A už jsme zase tam. Všimli jste si, že ač se člověk chce bavit o čemkoli, prostě nejde se TOMU vyhnout. Tahle doba je vážně prapodivná a není normální. Chytré hlavy nám poradí, abychom ji brali jako požehnání. Pokouším se o to a snažím se vynahradit zanedbané co nejvíce své rodině a svému domu. Jenomže pak mě čas od času, chtě nechtě přepadne neúnosný strach a splín, co bude. Myslím, že se zvýší příjem antidepresiv, aniž bych já o nich uvažovala.

Skutečně si užívám toho, že můžu jít každé ráno běhat pro čerstvý chleba, že můžu vidět 24/7 svoji dceru, že se můžu patlat v hlíně, každý den sledovat, jak už něco vyrašilo ze zasetých semínek. Cítím ohromnou vděčnost, že jsem se zase pustila do “hraní” na klavír. Někdo chytrý řekl, že pokud má člověk knihovnu a zahradu, vlastně mu nic neschází. Takže mně tedy vůbec nic nemůže chybět! A přece. Mně prostě chybí moje práce. Neumím žít ani bez koncertů, divadla, kultury obecně. Nerada to přiznávám, ale někdy jsem neskutečně naštvaná, tady by se spíše hodilo vulgárnější synonymum, na tuhle dobu a fakt že nemůžu normálně žít a pracovat.

Jistě bychom se mohli s těmi, kteří i v této chvíli do práce chodí, přít o tom, kdo to má horší. Každý z nás by si logicky myslel, že právě on. A jistě by našel milion argumentů na podporu svého stanoviska. Malinko se bojím, aby se ze mě nestal doma asociál. Docela mě začalo bavit, narazit si na hlavu klobouk, nasadit sluneční brýle a roušku a být pořád inkognito. Jistě, chybí mi přátelé, s těmi si napíšu, zatelefonuji a může se žít dál. Někdy si říkám, co by se stalo, kdyby už jsem nemohla nikdy vycestovat. Jo, už jsem toho viděla hodně, ale taky jsem toho moc ještě neviděla. Už jsem i něco ve svém životě prožila. Ale jak k tomu přijdou ti mladí, kteří mají v téhle chvíli získávat vědomosti a zkušenosti. Ti musí mít zákonitě pocit, že jim něco/někdo bere důležité dny, týdny a asi i měsíce života.

Myslím, že spoustě dětí teď chybějí sociální kontakty se spolužáky, a přesto že školu nenávidí, rádi by se do ní vrátily. Jejich rodiče se ale chopili akce a sepisují petice Do školy až po prázdninách. Zajímalo by mě, zda tato aktivita vzešla z těch samých rodičů, co nemůžou přijít na jméno učitelům. Zastávají názor, že učitelé si válí šunky za 100 % platu doma a neustále ty jejich chudinky dětičky obtěžují úkoly. Tak úkolů je poměrně dost, to ano. Mám to štěstí, že už mám velkou dceru, která si je udělá sama a já jí pak třeba jen zkontroluju angličtinu a češtinu, zkrátka to, na co stačím. Ta naše holka byla na prvním stupni ZŠ poměrně často nemocná, bohužel. Takže jsem byla zvyklá se s ní učit a chodit do časově náročné práce. Vždycky jsme všechno stihly během krátké chvíle. Nevím, jak ji, ale mě to bavilo. Patrně je to tím, že jsem v tomto směru trochu exot a taky mám štěstí, že dcera rychle chápe.

Zajímalo by mě, jak si signatáři petice představují přijímací zkoušky na SŠ a maturity. Přijímačky na střední školy asi na září přesunout nejde, to dá rozum. A maturita? Návrh na klasifikaci zprůměrováním posledních tří vysvědčení, to je pěkné. Vím, že asi nic moc inteligentního vymyslet nelze, ale toto opravdu sráží hodnotu maturity na úplné dno. Až pak člověk zmíní, že maturoval v roce 2020, budou na něj patrně všichni nahlížet jako na absolventa plzeňských práv. No, je to těžké. Na uměleckých školách, stejně budou muset proběhnout praktické části maturitní zkoušky.

Nevím, jak probíhá nyní online výuka na různých školách. Zda jsou streamovací hodiny na denním pořádku. Z toho, co zakouším s mojí dcerou, jsem nabyla dojmu, že těch online hodin asi zase tak moc není. Většinou dostanou žáci a studenti úkoly mailem. Taková běžná věc. Ale představte si, že stále ještě existují lidé, kteří nemají připojení k internetu. Je to mizivé procento, ale existují. Pak se mi docela líbí, že dcera má své hraní na hudební nástroje nahrávat na mobil a přeposílat učiteli. Je to záruka toho, že opravdu zkouší.

A zůstaňme ještě u vzdělávání. Jako bývalá učitelka angličtiny a češtiny jsem mým přátelům nabídla pomoc jejich dětem s domácími úkoly, popř. vyučováním online. Jeden z úkolů, který jsem v uplynulých dnech řešila, bylo určování větných členů. Děti to ve škole probírají, ale vesměs to neumějí, rodiče se to také kdysi učili, ale už to zapomněli, nebo se to nikdy nenaučili. Ačkoli jsem češtinář a vážně magor v tom smyslu, že mě tyhle věci vždycky bavily, i já si musím ale říct, k čemu vlastně ty větné členy jsou? Kdybychom na základně znalosti větných členů dokázali vytvářet smysluplné věty, bylo by to fajn. Jenomže vytvářet věty (někdy snad i smysluplné) umíme zcela automaticky, bezděčně, intuitivně. Takže je to vlastně všechno úplně obráceně. Vytvoříme větu, souvětí a pak začneme identifikovat podmět, přísudek etc. Je nám to dobré právě jen na přijímačky na SŠ, k maturitě, možná na studium VŠ, pokud se věnujeme bohemistice. A pak je taky dobrý v době koronaviru, abysme mohli poradit těm, kteří to neumějí. Takže jsou to víceméně jen větné členy pro větné členy. Když někdo pozná, že jde o příslovečné určení, je to super. Ale kdo už rozezná účel od přípustky? Málokdo.

No, neobjevila jsem Ameriku, to vím. Jen si teď stále více uvědomuju, že moje vzdělání je v podstatě na nic, ve chvíli, kdy neseženu ani brigádu jako doplňovač jogurtů v supermarketu. Jelikož žádná práce prostě není. Pak je mi znalost valence slovesa úplně k ničemu, když neumím srpem posekat trávu na své zahradě. V tom mikrosvětě, kde se teď celé dny nacházím a ještě kvůli své šikovnosti rozbiju xtou sekačku na trávu. Lituju toho, že mě babička nenaučila šít. Jenže já v jejích očích byla vždycky nemehlo a intelektuálka, která se za ten šicí stroj ani neuměla posadit.

Tahle doba mě navíc vyzývá k tomu, abych se zamyslela nad tím, že spoustě lidí chybí selský rozum a kritické myšlení. Někdo bezmezně věří médiím a informacím v nich podávaným. Už před více než dvaceti lety se měla zavádět do škol mediální výchova, ale já ji nikde nevidím. Proč většina dětí i dospělých stále podléhá kouzlu manipulativní reklamy? Slova našich vládních představitelů jsou schválně vágní, aby vybízela k mnohočetným interpretacím a konfrontacím. Není důležité správně provést analýzu věty, ale umět smysluplně komunikovat a dosahovat kýžených efektů u těch, kteří nás poslouchají. A že někdy je důležitější u jiných sledovat ne to, co říkají, ale jak to říkají. Jestli se jim dá věřit…. Je jedno, jestli máme krátké, nebo dlouhé vlasy. Důležité je přemýšlet a nepapouškovat názory jiných a nezkracovat si vlastní rozum.

Těším se, až tohle období skončí. Snad nás skutečně obohatí. Každopádně tenhle rok je tedy zatím opravdu dost divnej. Soudě i podle toho, že minulý rok 7.4. už mi na zahradě kvetly tulipány. Dnes je 9.4. a furt nic.Tak snad už brzy pokvetou. A já slibuji svým čtenářům, že příště budu psát o něčem veskrze pozitivním. Třeba o józe a mé oblíbené pozici holuba. To je totiž asána, ve které si člověk připadá vznešený a možná i trochu důležitý.

Zdroj: vlastní Foto: vlastní

Jak se Vám líbil tento článek?

Průměrné hodnocení: 5 / 5. Celkem hlasů: 6

Zatím nikdo nehodnotil.

Napsat komentář