Není na světě člověk ten, aby se zachoval lidem všem. Božena Němcová
A jsme zase u mé oblíbené Boženy Němcové. Zbožňovaná i zatracovaná, ale zcela určitě originální a krásná. Mým cílem není vás přesvědčovat o její dokonalosti, ale zamyslet se nad jejím citátem, který se objevil v Babičce a více méně předurčil autorčin budoucí osud.
Poprvé jsem na toto téma psala před 29 lety svoji maturitní práci a s malým uzarděním musím přiznat, že jsem se ještě donedávna domnívala, že autorem tohoto citátu je Karel Čapek. Oooops 😊 Bylo by zcela jistě pozoruhodné srovnat, co napsala tehdy v maturitní úvaze 18letá Laďka a co píše dnes. Sebekriticky si přiznávám, že k žádnému výraznému posunu ve vnímání a interpretaci asi nedošlo. Možná právě názory té mladší by byly mnohem „rozumnější“, filozofičtější a ryzejší, protože byly nezatížené životní zkušeností a byly oproštěné od nánosů, které se za těch téměř 30 let nashromáždily. Neboť- „Chceš-li pochopit život, staň se znovu dítětem.“
Během svého života si stále více uvědomujeme toto moudro. Pokud chceme být skutečně tvorem společenským, musíme se o sociální interakce alespoň snažit. Někdy to není úplně lehká věc, jelikož to, co vyřkneme prochází hlavami a posléze ústy mnohých lidí, takže není nic překvapivého, že z původní informace se stane úplně jiná. Můžeme to přirovnat k naší oblíbené hře z mládí Na tichou poštu. Ať už pustíme do éteru cokoliv, dojde to značných změn. V případě této hry je úprava obsahu ovlivněna hlavně tím, že další a další mluvčí špatně slyší a jelikož se vyřčené nesmí opakovat, upraví si větu tak, jak to považuje za vhodné.
V reálném životě si ale nehrajeme pořád na Tichou poštu. Přesto rádi modulujeme informace zejména tehdy, kdy se nás samých bezprostředně netýkají. Každý z nás do výroků vkládá něco svého, něco téměř intimního, aniž by si to uvědomoval. Říká se také, že když hovoříme o někom jiném, nemluvíme vlastně o něm, ale sami o sobě. Něco na tom je. Každý z nás má vlastní úhel pohledu a málokdy se dokážeme smířit s faktem, že by byl nějak špatný. Chceme se zviditelnit, protlačit se, ublížit druhým, ze sebe udělat lepší, a nebo chceme být jen vtipní. Navzájem se zraňujeme, abychom se aspoň zdánlivě my sami vyvýšili. Výsledkem je ale naprostý opak. Necítíme se nejlépe, pochybujeme sami o sobě. Místo toho, abychom ukázali svoji sílu, neustále poukazujeme na slabosti a chyby druhých. Jak lidské! Učíme to i vlastní děti. Generace uplakánků a závistivců přenáší svoje vzorce chování na další a další generace.
Ale není to s tou omladinou vůbec tak špatné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Děti z mojí třídy mi minulý týden daly docela slušnou lekci. Měly napsat o svých smělých snech, o tom, co jsou ochotné pro dosažení snu udělat a co už dělají. I ti nejuzavřenější nebo nejzlobivější se, kupodivu, dosti otevřeli a naprosto spontánně se rozepsali o svých plánech do budoucna. Chtějí studovat dobrou střední školu, mít skvělou práci, dobré partnery, peníze, jachty, zkoumat podmořské dno. Už jenom to, že si přiznají, že prostě chtějí mít peníze, je fajn. Nejsou to pokrytci, kteří zdánlivě peníze nepotřebují. Sice někdy nebyli úplně upřímní v tom, že například sdělovali, že k dosažení svého cíle už směřují tím, že se poctivě učí 😊, ale třeba jsou o tom opravdu přesvědčeni.
Vraťme se ale k úvodnímu citátu. Trvalo mi opravdu mnoho let, než jsem se dopracovala k současnému stavu, tudíž k přesvědčení, že i kdybych se rozkrájela, nebudou mě všichni milovat a obdivovat a nebudou se mnou vždy souhlasit. Stálo mě to docela dost utrpení, pláče a přemýšlení, a to zpravidla v noci, kdy by se spíše hodilo spát a relaxovat na další den. Patřila jsem mezi ty, co potřebují před ostatními vypadat dobře, uhlazeně a všechno muselo být bez poskvrnky. Ale i tak se sem tam našel někdo, kdo vás, pochopitelně za vašimi zády, jak jinak, zkritizoval. Matně teď vzpomínám, co nejhoršího jsem se o sobě kdy dozvěděla. Asi to, že nejsem dostatečně hezká, štíhlá, že letuška musí být vysoká, hubená a krásná, tak proč si vybrali mě…. Naposledy jsem byla označena za nafrněnou úču. Pochopitelně existuje spousta mnohem pikantnějších zvěstí, zejména ve vesnici, kde žijeme a je zde asi jen 500 obyvatel. Lidé mě tu znají, ale já je ne. Jejich názory mě asi nemohou ranit. Co je ale mnohem zásadnější a bolestnější, když vám pomyslný nůž do zad píchne někdo, komu jste věřili. Je to ale život. Asi už se vám také stalo, že jste někomu chtěli pomoci a nakonec se vaše dobrota obrátila proti vám. Většinu věcí jsem vždy dělala nezištně a párkrát se stejně nezavděčila. A teď si vezměte, že byste za svou službu chtěli dostat nějakou odměnu. Nemusí být zákonitě peněžitá, prostě odměna v širším slova smyslu.
Je zvláštní, že za hmotné věci nám není líto vynaložit finance. Když vám známý vlastnící stavební firmu udělá střechu, asi vás nenapadne říci, že mu nedáte peníze, když je vlastně váš kámoš. Ovšem pokud vytváříte něco nehmotného, automaticky to lidé chtějí zadarmo, jelikož výsledek je pro ně z nějakého důvodu nehmatatelný. A vám bývá třeba trapně, abyste si o svoji odměnu řekli, přestože jste činností strávili stejně času, jako ten, co vám rekonstruoval barák.
Měli bychom všichni znát svoji hodnotu bez ohledu na to, co si o nás ostatní pomyslí. Možná nás dokonce odsoudí. Stanovovat vlastní hodnotu se učím každým dnem a doufám, že se posouvám😊
A to (zatím) nejsme žádné celebrity, a přesto nás společnost přetřásá. Lidově řečeno – bere si nás do huby. Ve chvíli, kdy jdeme s kůží na trh, a je jedno v jaké oblasti, musíme v první řadě počítat s negativními reakcemi okolí. Před dvěma lety jsem napsala článek, ve kterém jsem chtěla podpořit zvukaře a obecně pracovníky v kultuře, když jim během covidu všichni házeli klacky pod nohy. Bylo vcelku s podivem, že se našlo několik negativních ohlasů právě z jejich řad. Nedovedu si představit, že bych se zastala letušek a ony by mě zkritizovaly. Fakt ne. U učitelů je to jinak. Fascinuje mě facebooková skupina Učitelé+, kde se stále nepřestávám divit, co dokážou lidé „vzdělaní“ vyplodit a jít proti sobě. Prostě, jak se ve všech profesních skupinách střílí do svých vlastních řad.
Mohli bychom polemizovat hodiny o tom, proč se nikdy nemůžeme zavděčit všem. Mezi lidmi prostě funguje taková chemie. Nechceme dát na haló efekt, ale často je nám někdo sympatický naprosto bez příčiny, a naopak se nám někdo protiví, aniž by udělal něco zlého. Zkrátka, každého z nás obklopuje cosi, klidně tomu můžeme říkat aura, co každý vnímá podle sebe, podle svých pocitů, podle svých zkušeností.
Božena Němcová se lidem spíše nezavděčila, než zavděčila. Bohužel. A teď vůbec nemám na mysli otázku její literární tvorby, ale její styl života a charakter. Nikdo z nás nevidí do duše toho druhého a nemáme právo kohokoli soudit, ale zase nemusíme trpět jeho/její agresivní chování a záměrné ubližování a ponižování. Člověk by měl žít a jednat podle svého nejlepšího svědomí a vykašlat se na to, jak ho vidí druzí. Protože opravdu není člověka, kterého by měli všichni jen rádi a nikomu by ničím nevadil. Proto budu vždy vděčná za každý projev lásky ve svém životě, který přijde.
Zdroj: vlastní Foto: vlastní
Poletuju si v práci i v životě. Vytvářím si vlastní světy, ve kterých se žije líp, než v tom reálném. Miluju zvířata, staré české filmy, Čapka, hudbu nejrůznějších žánrů, jógu a běh, levanduli, knihy a spoustu dalších věcí. Nemám ráda pokrytectví, rajčata, pravidelný režim, nátlak a moc lidí na jednom místě.
