Popravdě řečeno, nemám ráda otázky personalistů typu: „Kde se vidíte za 5, 10 let?“ Tak jistě, nějaké plány a vize mám, ale jako každý netrpělivý smrtelník bych je ráda realizovala dříve než za 5, 10 let. Na druhou stranu mě v dalších 13 letech pořád čeká splácení hypotéky, a tak se za 5, 10 let někde prostě vidět musím, i kdybych nechtěla. Nevzpomenu si ani, kde jsem se viděla před těmi 10 nebo 5 lety, ale jedno vím zcela jistě, určitě jsem se neviděla ve školství.
Patrně jsem si myslela, že budu každý měsíc létat do Soulu a nakupovat v UNI QLO, TOPTEN, WHO.A.U., NATURE REPUBLIC, ETUDE HOUSE, OLIVE YOUNG, TONY MOLY, 7-ELEVEN, ale hlavně E-MARTu a DAISO. Ironií osudu je, že kromě obchodů s kosmetikou Nature Republic a Etude House jsem nebyla schopna si vzpomenout na názvy těch dalších, ač jsem si před lety myslela, že se to nikdy nemůže stát. Prostě jsem je ze své paměti naprosto bezděčně vytěsnila. Musela jsem zapátrat ve skříních a podívat se na cedulky oblečení a pak také pomohl strýček Google, a na legendární E-Mart jsem se musela podívat dokonce na street view a romanticky se vrátit do těch končin, které ale vůbec romantické nebyly a dost často mě i štvaly.
Asi proto, že to bylo pořád stejné dokola. Přiletět, ujít x kilometrů na šteklích po letišti, neusnout v shuttle busu, vzít si na recepci v Nest hotelu klíč od pokoje a sušenku a po sprše sebou fláknout do postele. Několikrát upadat do limbu a stejně se nevyspat. Po pár hodinách busem nebo MAGLEVEM (tenhle název jsem nezapomněla) dojet k hotelu GRAND HYATT. Jít na večeři, při nejlepším do indické restaurace (prostě lepší než u nás), po večeři si dát kafe a jít nakoupit nezbytnosti do E-Martu. Pak celou noc nespat, převalovat se, koukat na stupidní filmy, poslouchat hudbu na spaní, přemístit se ve 2 v noci do fitka za účelem běhu na pásu, odrovnat se a pak konečně usnout a ve chvíli, kdy se vám spí nejlépe, se násilně nechat vzbudit mobilem, abyste mohli jet do města nakupovat další kraviny, které vůbec nepotřebujete a dát si kafe v INNISFREE.
To jsem ale udělala pěknou odbočku. Ale souvisí to s tím, že jsem si asi tenkrát myslela, že podle tohoto zajetého modelu pojedu až do skonání světa. A ejhle, všechno je jinak, a vlastně to ani tak špatné není. Paradoxně mi ale připadá, že teď mám mnohem méně času.
Úplně bezpečně si pamatuji, co bylo před třemi roky. Chodili jsme zatím jen v šitých rouškách, svět se zbláznil a téměř nic jsme nesměli. Nemohli jsme ani chodit do práce, a proto jsem jela na chmel. Byla jsem totiž o podobnou zkušenost za studií ochuzena. A právě tam jsem se rozhodla, že už ve svém životě nebudu na nic čekat. Mohla jsem si tenkrát vybrat mezi třemi možnými variantami, jak pokračovat dál a nějak se rozhodla. Během těch tří let jsem si několikrát představovala, jaké by to bylo, kdybych zvolila jinou možnost.
Náš život je řetězcem rozhodnutí, které vytvářejí naši nezaměnitelnou cestu. Nemá smysl se vracet, protože neexistují dobrá a špatná rozhodnutí. Dobré a špatné jsou jenom jejich důsledky. Zatímco dřív jsem se bála dělat chyby (co by si pomysleli druzí?), teď jsem naopak za svoje chyby ráda. Nic vás v životě neposune víc než vaše vlastní přešlapy. Okolí je patřičně okomentuje, ale to si můžete jen představovat, jelikož vám nikdo nic neřekne do očí. Řeší se to ve vaší nepřítomnosti. A tak smíte zůstat zcela klidní.
Oproti roku 2020 jsme opravdu udělali kvantový skok. Můžeme jet bez testu na covid, kam chceme. Můžeme se projít i za hranice naší obce, máme možnost se navštěvovat a normálně jezdit do práce. Oproti roku 2020 vidím opravdu pozitivní posun, protože to v jednu chvíli vypadalo, že to nikdy neskončí.
Určitě jsem se za ty tři roky taky změnila a doufám že k lepšímu. To musí ale posoudit jiní. My lidé se měníme tak nějak kontinuálně a jelikož jsme sami se sebou 24 hodin denně, tak si nějakých změn ani nestihneme všimnout. Každou chvíli nás ovlivňuje něco jiného a někdo jiný. S něčím/někým jen tak do sebe drcnem a zase se od sebe vzdálíme a něco naopak vstoupí do našeho života dlouhodobě nebo napořád. Nic není náhoda a nepřichází beze smyslu.
Dospěla jsem k závěru, že vůbec není důležité mít představu o tom, kde se vidíme za 5, 10 let, ačkoli je to zcela jistě fajn. Mnohem důležitější je vědět, co chceme prožívat, s kým chceme být a jaké chceme mít pocity. Čím jsem starší, tím víc toužím mít hlavně klid. Kolem sebe pár spřízněných duší, šanci cestovat a navštěvovat kulturní akce a možnost sepisovat blbosti, které mne právě napadnou. Ovšem, sama sebe neustále svými „posuny“ překvapuji, takže kdo ví, po čem budu prahnout zítra. Dnešní myšlenky si odložím do paměti počítače a za tři roky si řekneme, jestli ze mě bude zase nový člověk nebo ne.
Zdroj: vlastní Foto: pixabay.com vlastní
Poletuju si v práci i v životě. Vytvářím si vlastní světy, ve kterých se žije líp, než v tom reálném. Miluju zvířata, staré české filmy, Čapka, hudbu nejrůznějších žánrů, jógu a běh, levanduli, knihy a spoustu dalších věcí. Nemám ráda pokrytectví, rajčata, pravidelný režim, nátlak a moc lidí na jednom místě.
