Usedám ke klavíru…


Usedám ke klavíru a čekám. Čekám na tu vhodnou chvíli, kdy budu moci obnažit klaviaturu a dotknout se tónů. Mám svůj rituál a čekání je jeho nedílnou součástí. Než začnu hrát, potřebuji ticho. Ticho v mé duši, o kterém mi snad ani mluvit nepřísluší, je klidnou koncentrací, do které se pomalu vkrádá nápad. Melodie, kterou ještě neznám. Je má? Nebo jsem ji už někde slyšel? Bojím se ji zahrát a tak o ní nejprve přemýšlím. V duchu si ji přehrávám a slyším její vlnění. Akustika mé duše ji dává vyniknout ještě dříve, než zazní jediný skutečný tón. Rozeznávám každý nástroj, který se najednou objevuje, a poslouchám velmi pozorně. S velkou zvědavostí se nechávám unést hudební myšlenkou, o které vlastně nic nevím.

Odkud ses vzala? Odkud ke mně přicházíš? Jsi výplodem mé fantazie, vzpomínkou či vyšším voláním? Jsi mojí milenkou nebo zklamáním? Jsi jenom nápadem, kterému se nebráním? Jsi pouze náhodným výběrem zvuků v mé hlavě nebo jsi odrazem emocí, znějícím pronikavě? Cítím tvůj rytmus a tiše ho vnímám. Ten prožitek je nesdělitelný a nepřenosný a jsem jím doslova pohlcen. Odkud ses jen vzala?!

Slyším melodii, ale kdo mi ji vlastně hraje? Můj vnitřní zápas o pochopení vzniku a realizace představ hudebního nápadu je celoživotní otázkou, která se nedá zodpovědět jednoznačně. Svoji povahou zasahuje do nejrůznějších oblastí chápání či interpretací lidské duše. Například psychoanalytikové upozorňují, že rozhodující funkci během tvůrčího hudebního procesu má nevědomí, fantazijní složky a citový přetlak . Každý interpret však vykládá složitost zvukové kompozice po svém a přesto mi nepřijdou jednotlivé odlišnosti ve vzájemném rozporu. Za jakých okolností se zrodí hudební myšlenka a co všechno ovlivňuje její podobu? Zdá se mi to jako bezbřehé a v podstatě velmi individuální téma, do kterého cítím potřebu, jako autor hudebního díla, vstoupit.

Svoji osobní zkušenost s návalem kreativity a vědomým pozorováním přicházejícího nápadu, mívám často spojenu s konkrétním druhem inspirace a emocionálním vzrušením. Často jsem klavíru svěřil své radosti, ale i obavy a těžko definovatelné dojmy z nejrůznějších životních událostí a změn. Vždycky jsem od svého nástroje odcházel spokojenější, vyrovnanější a jako bych sám sobě rozuměl o něco více. Jako bych ve své hudbě našel prostředek komunikace se sebou samým a dokázal si lépe uvědomit smysl nedávných prožitků. Někdy se ve svých vzpomínkách k některým dokonce záměrně vracím, abych vznikající skladbou jejich vnímání ještě více umocnil. Tento zvláštní dialog mezi mým nitrem a rodícím se hudebním tématem, považuji za zcela mimořádný způsob svého vlastního hledání smyslu a podstaty života.

Často je mi hudba východiskem z frustrace, způsobenou nemožností (a připouštím, že třeba i neschopností) verbálního vyjádření nevyjádřitelného. Někdy mívám pocit, že slova zkrátka nestačí a omezují mě svým významem, kontextem ve kterém je používám a hudba je tím, co mne z tohoto žaláře osvobozuje! Špatně zvoleným slovem se dá ublížit daleko více, než špatně zahranou skladbou a naopak citlivá harmonie může potěšit mnohem upřímněji, než věta: „Mám tě rád.“ Odmítám hudbu vnímat jakožto objekt zkoumání hudebně teoretického, ale díky svým vlastním prožitkům, raději jakožto objekt zkoumání filozofického.

Usedám ke klavíru a místo not si pokládám na stojan staré fotografie nebo obrazy, které ve mně vyvolávají nové hudební představy. Vím, že jsou chvíle, kdy se cítím zcela přesahován vlastní tvorbou a neumím odhadnout, jak dopadnou např. spontánní improvizace nebo konkrétní variace nového nápadu. Člověk, který hudbu poznal jen z pozice posluchače, ale nikdy nezažil podobné tvůrčí nutkání, může jen částečně sdílet moji rovinu nazírání tohoto fenoménu, který považuji za možný nástroj poznání.

Co je vlastně hudba? Toto slovo bychom klidně mohli zařadit mezi pojmy jako duše nebo vědomí. Pojmy velmi dobře známé, avšak svým způsobem tajemné a vědecky špatně uchopitelné. Hudbu a zejména pak svoji vlastní, vnímám jako osobní životní filozofii, byť obtížně definovatelnou. Hudba není přeci jen „zvuk v čase, který má nějakou estetickou hodnotu,“ jak ji můžeme obecně chápat. Hudba mne totiž často nutí k zamýšlení se nad otázkami pomíjivosti lidského života, jeho významu a smyslu. Prostřednictvím hudby lépe pozoruji své emoce nebo je zvládnu lépe uspořádat či pochopit. Díky mé přirozené schopnosti hudebního vyjadřování, jsem možná schopen vidět řadu věcí jinak a tuto vlastnost považuji za mimořádně pestré či dokonce melodické obohacení života. Hudba ve mně probouzí poetickou zvědavost, co nebo kdo je vlastně za ní?

Zdroj: vlastní Hudba: vlastní Foto: Pixabay.com, vlastní

Jak se ti líbil tento článek?

Průměrné hodnocení: 5 / 5. Celkem hlasů: 2

Komentujte

Pro přidání komentáře se nejprve přihlaš