Venca Pé


Dnes bych rád krátce zavzpomínal na Vencu Pé, který měl tento čtvrtek funus. Jak by řekl kamarád Fanálek: “Šoupli ho do truhly!” Zabalil to v jednapadesáti letech a já stále neumím odhadnout, jestli dojel na svůj životní styl, nebo to byl jeho spontánní nápad. 

Víte, já už těch lidí kolem sebe, kteří podobné nápady realizovali, mám docela dost. Až mě tahle skutečnost neskutečně děsí. Skutečně! Minimalně tři lidé si v mém okolí zkrátili život a přestěhovali se mezi pomníčky. Z toho mi opravdu moc dobře není! Někdo se může snažit sebevíc a za život nepotká jediného sebevražedníka, já už mám na kontě tři. Doufám, že Venca Pé mezi ně ale nepatří. 

Venca? Skvělý kérkař, který kolem sebe šířil dobrou náladu, zřejmě i dobré zboží a přestože jsem ho neznal nijak důvěrně, naše letmá setkání se mi v hlavě otáčela ještě nějaký čas. Ne snad proto, že bych měl o Vencovo menu nějaký zájem, nebo snad potřeboval ke štěstí čmáranice na těle. Venca byl typ člověka, o kterém by se dalo říct, že je to absolutní marnotratník, ovšem bez marnosti. 

Jsem přesvědčený, že žádné setkání v životě není marné, ani bezvýznamné. I sebenepatrnější událost můžeme vnímat velmi intenzivně a to i s odstupem času. Jsem opatrný v tom, co o Vencovi chci vlastně napsat, protože mám problém vystihnout příčinu mé vlastní náklonnosti k jeho nakažlivé živočišnosti. 

Jízda Venci Pé navíc zahrnuje spoustu bájí a pověstí, kterými se to na Obecnici při rozlučce, určitě jenom hemžilo. A kdyby byli všichni jako Venca, hemží se to tam vším možným ještě teď! Nemám rád funus párty a zažil jsem v minulosti jen jednu, proto jsem všechny další raději vynechal. Ničím zajímavým bych do společného vzpomínání stejně nepřispěl, vždyť jsem Vencu ani pořádně neznal.

Syndrom hospodského kamarádství je totiž zvláštní fenomén. S někým jste v jednu chvíli na stejné vlně a pak se vidíte třeba jen jednou za rok, ale něco ve vás pořád zůstává. Kdykoliv jsme na sebe s Vencou narazili, zdravili jsme se, jako bychom spolu vyrůstali od školky a znali se dlouhá léta. Možná to byla jenom oslava toho, že jsme si vůbec jeden na druhého dokázali vzpomenout! A to přece za určitých okolností taky není málo. 

Jo, Venco, ty držko jedna vytlemená, ten pocit, že si tuhle hru na vzpomínání už nikdy nezahrajeme, se mi ani trochu nelíbí. Doufám, že se tomu teď někde tlemíš a u toho čmáráš na nějakou pěknou babu, ať už tě šoupli kamkoliv! 

Zdroj: vlastní Foto: Pixabay.com, Facebook Soňa J.

Jak se ti líbil tento článek?

Průměrné hodnocení: / 5. Celkem hlasů:

Komentujte

Pro přidání komentáře se nejprve přihlaš