Skočili jsme z léta rovnou do studeného podzimu. Zatímco o minulém víkendu nás až nepřirozeně hřálo slunce, hned v pondělí nastoupilo sychravé počasí. Žádný pozvolný přechod. Jako bychom přešli z žáru slunce hned do listopadové deprese. Myslím to jenom jako příměr. Naštěstí mě žádné chmury nepřepadají. Ačkoli jsem v předešlých letech velmi těžce nesla konec léta a v hlavě mi zněla slova dvorních dam z filmu Noc na Karlštejně: „Už odjíždějí i kejklíři, bude tady smutno.“ „Už je tady smutno, a proto odjíždějí.“ Přeci jen už jsem „zmoudřela“, eufemicky vyjádřeno, stárnu. Pochopila jsem, že všechno má svůj čas, vše přichází v ten pravý čas a my to nezastavíme, i kdybychom se stavěli na hlavu. A je to tak správné.
Stejně jako v létě a na jaře i na podzim a v zimě budu chodit každý den se psem, akorát krajina bude jiná a podmínky budou odlišné. Určitě nebude tak krásně, nebude tak často svítit sluníčko, ale bude to mít zase jiné kouzlo. Vlastně i déšť, vítr, sníh, plískanice mají něco do sebe. I to bláto na botách a špinavé oblečení se dá ustát. Krajina bude smutnější, dumavější, rozjímavá, melancholičtější, meditativnější. Určitě se budu vždycky ráda vracet do tepla domova. Konečně si uvědomím, jak je můj dům, ačkoli v mnohých ohledech tak nedokonalý, mým pravým útočištěm, mým přístavem, který mě vždycky ukotví v pravou chvíli.
U srdce mě budou hřát vzpomínky na léto a příslib léta nového. Díky svému čtyřnohému příteli vím, co je krása a že nás Vesmír miluje, což nám dal najevo tím, že prakticky při každé vycházce kolem nás létali motýli. Bělásci, žluťásci, ale i modrásci. Tolik motýlů, co bylo letos, jsem snad naposledy zažila v dětství. Přisuzuji to tomu, že můj pes je veselý a přitahuje vše krásné a nosí mi štěstí. Když jsme se v létě potulovali kolem řek, přitahoval také vážky. Vážkám připisuji až magické vlastnosti.
Nesmírně jsem si během léta užívala ty chvíle, kdy jsme šli polní cestou a všude kolem nás mávala ta kouzelná křídla a pohybovala se celou cestu kolem nás, i když jsme ušli několik kilometrů. Jsem ráda, že lidé nechávají růst louky nebo trávníky u svých domů a divoké kvítí, a tím přilákávají právě motýly, kteří jsou zase častějšími návštěvníky naší krajiny.
Až se přeci jen přiblíží nějaký ten podzimně-zimní splín, budu to mít na paměti. To, že v dalším roce mě zase čeká setkání s motýly. Stejně jako v létě ale uvidím srnky. I těch bylo letos nějak více a přiblížily se ke mně jen na pár metrů. Zajíci zas byli zmatení a místo toho, aby před mým psem utíkali, tak před námi kličkovali vcelku pohodově. Zkrátka, když to shrnu, musím říci, že všechna zvířata se k nám dostala blíže, než jak tomu bylo v minulosti. A já jsem si díky tomu užívala své pobyty v přírodě mnohem více.
V zimě se budu těšit na chvíle, kdy napadne sníh. Doufám, že také chvilku vydrží. Miluji klidnou, tichou krajinu pokrytou bílou dekou, kde vládne čerstvý vzduch. Jiskrnost a mrazivost toho momentu si dokážu asociovat hned teď, kdykoli se nadechnu. Sníh bude pod tíhou mého těla křupat a bude mě kolébat do klidu a pohody. V zimě si dokážu vychutnat čaj, kávu, svařák tak nějak více, a navíc mi to po vycházce chladným krajem připadá tak nějak zaslouženější. Můj pes sníh zbožňuje. Když se před téměř dvěma lety narodil, sníh právě opanoval přírodu, a tak si ho pořád užívá a je v něm šťastný.
Léto skončilo a já snad poprvé ve svém životě necítím smutek. Vím, že je to tak správné. Že roční období střídá jiné, aby pak zase přišlo další. Běh života je přirozený, logický a spravedlivý. Nemá na to vliv žádné globální oteplování, moderní výdobytky světa ani sociální sítě, které nás ovládají. Je to nepopiratelný fakt. A já jsem vděčná, že jsem došla k tomuto závěru a cítím naprostou vyrovnanost a klid.
Zdroj: vlastní Foto: vlastní
Poletuju si v práci i v životě. Vytvářím si vlastní světy, ve kterých se žije líp, než v tom reálném. Miluju zvířata, staré české filmy, Čapka, hudbu nejrůznějších žánrů, jógu a běh, levanduli, knihy a spoustu dalších věcí. Nemám ráda pokrytectví, rajčata, pravidelný režim, nátlak a moc lidí na jednom místě.
