Dnes večer se stalo něco hodně zvláštního. Neskutečně moc pocitů při sledování NÁROD SOBĚ, KULTURA TOBĚ! Dnes večer jsem opět byla pod podiem skvělých muzikantů, herců a tanečníků, a dalších umělců. Za celý večer mi bylo několikrát do breku, asi 4x jsem se regulérně rozbrečela a zároveň v sobě měla opět ten pocit, že můžu být u toho, když někdo tvoří, protože, ten neskutečně krásný první moment, když vzniká dílo vám před očima a vy to vidíte na vlastní oči, je prostě krásný – tak na mě působí umění.
Celý živý pořad byl dokonalý právě tím, že v něm byly věci naprosto nedokonalé, nepovedené a místy i vážně trapné, ale to prostě k živému vystoupení patří. Navíc čas na přípravu byl jistě víc než šibeniční. Všechno sedlo jak „prdel na hrnec“! Zas jsem mohla být chvíli hrdá na českou šikovnost, talent a empatii. V poslední době totiž nabývám dojmu, že to s naší společností jde dost rychle z kopce a brzdový destičky máme sjetý na plech!
K vidění byla vystoupení, která mi byla milá, některá se mi nelíbila, z některých jsem byla naprosto ohromená a z některých překvapená.
Spousta z nich mě přenesla do minulosti, na vzpomínky, kdy jsem si užívala na koncertech a festivalech a vybavovala si ty nejšílenější a nejkrásnější chvíle! Třeba jak Matěj Ruppert řádil na podiu s Evičkou Pilarovou v Trutnově! Nebo jak mě dojímala Lenka Dusilová na koncertě v krásném Neratovském kostele. Nebo jak Na Jednom břehu v Hradci Dan Bárta hrál a pršelo. Nebo jak Jirka Macháček s MIG 21 na Coloursech (ještě když byly ve městě) mával sakem nad hlavou – jako vždycky. Nebo jak jsme jeli z koncertu Lucie vlakem z Prahy až druhej den ráno. Nebo jak jsme seděly ve filharmonii v Pardubicích v první řadě (s rouškou) a bylo to hrozně fajn. (Jenom ten Metronome jsem nikdy nějak nezvládla☹). Tyhle všechny krásný vzpomínky se mi vracely a já byla vážně moc smutná z toho, že tomu je teď strašně dlouho konec a asi ještě bude…a nemuselo by být…kdyby se chtělo…A na to měl ten dnešní pořad upozornit a udělal to naprosto skvěle!
A jako bonus k tomu všemu dokázal, že máme opravdu skvělé dramaturgy a režiséry a kameramany a zvukaře a herce a tanečníky a akrobaty a kulisáky a hudebníky a kostymérky a dalších asi 20 profesí, na které se vždycky zapomene.
Naprosto mě ohromila Bára Poláková s Danem Bártou – brečela jsem poprvé. Ben Cristovao a PSH – obojí naprosto skvěle režisérsky zvládnutý! Čistý! A pak jsem si taky uvědomila, jak moc mám ráda Jirku Macháčka! Na koncertě jsem ho viděla asi jen jednou v Ostravě roku 2006 nebo 2007, myslím. A mám fakt ráda to jeho: Snadné je žít! A jak si rozezpíval orchestr jako by pod ním stáli diváci! A jak mě strašně mile potěšil jeho rozhovor na DVTV na jaře, kdy jsme sice vůbec nebyli v takových sračkách jako jsme teď, ale mysleli jsme si to. Za to teď ve sračkách jsme, ale nemyslíme si to. – Ale to už mi přijde pomalu jako folklor, takže pohoda.
A jako další bonus: Donutil mě uvědomit si, jak je tanec krásný způsob vyjádření se! A taky zamyslet se nad tím, že tanečních představení jsem viděla zatím strašně málo a že to chci napravit. A že kdyby to každého, kdo na ten pořad kouká přimělo třeba zajímat se o některého interpreta, který tam vystoupil, nebo o to jak ho podpořit, bylo by to vážně hrozně hezký. Stejně tak kdyby každý ze sledujících podpořil svoji oblíbenou kapelu nebo interpreta nebo divadlo, nejenom to, co bylo v telce.
Jedna velká kaňka na tom pořadu by se našla, ale nechám si to pro sebe, protože za nápad a realizaci si tahle věc zaslouží opravdový obdiv a respekt! Festival METRONOME a Česká televize jsou borci! Bylo by hezké, kdyby ten projekt pokračoval i nadále! Určitě by ještě zvýšil svůj náboj! To by bylo vážně skvělé! Snad se najdou štědří partneři, kteří takový projekt podpoří, případně, já si prosím, chci koupit lístek – dva!
Zdroj: vlastní Foto: ČT Art
Narodila se v prosinci LP 1986 v Pardubicích. Celý život žila na vesnici a do dnešní doby se stihla věnovat všelijakým projektům, které zanechaly hlubokou stopu v jejím srdci (rádio KLFREE ONE, festival Step By Rock, rodina, rádio Pohoda, rodina) – seřazeno chronologicky. Dnes žije na malém městě. Vášnivá milovnice požárního útoku přichází do redakce, aby zhmotnila své dojmy z událostí, z poslechu hudby i ze zážitků, které v ní zanechaly stopu -tu pěknou i tu méně pěknou. Pro ostřejší slovo nejde daleko a nebojí se věci nazývat pravým jménem. Jako matka od rodiny ví, co se sluší a patří.
Pěkný článek, se kterým naprosto souzním! Také jsem s nadšením sledovala minulý týden a pořad mi udělal neuvěřitelnou radost, stejně jako váš příspěvek. 🙂
Radost střídá radost! Díky!