Tak už nám několik dnů frčí nový školní rok. Prázdniny uběhly jako vždy strašně rychle. Aspoň mně jako pracujícímu člověku, který si s bídou utrhne dva týdny řádné dovolené v létě, to tak připadá. Začíná nám podzim. Začal v podstatě s koncem prázdnin. Ne nějak plíživě, ale poměrně rychle, bez upozornění. Člověk se na to ani nemohl pořádně psychicky připravit. Tak nějak mi současnou atmosféru připomínají slova dvorních dam z filmu Noc na Karlštejně: “Už odjíždějí i kejklíři, bude tady smutno. ” ” Už je tady smutno, proto odjíždějí.”
Ač školou povinné dítě dávno nejsem, a ani dávno nejsem školou povinný učitel, přesto mne každoročně začátek školního roku vyvádí z míry a má romantická typicky letní povaha trpí. Nelze říci, že bych měla vyloženě deprese, ale nějakou tíži na srdénku tedy cítím. Je konec bezstarostnému poflakování, nekonečně dlouhým vlahým večerům strávených na zahrádce a přichází vnucený a nepřirozený smysl pro povinnost.
Soucítím s každým dítkem, které musí upustit od prázdninového uvolněného režimu a začít chodit spát dříve, aby dříve také mohlo vstávat. Teď to ještě jde, ale až bude po ránu tma a zima, to bude velmi nepříjemné. Nikdo to nemá rád, a tak mě někdy napadá, proč se prostě lidé nemohou nějak dohodnout, že by to celé mohlo být jinak.
Do školy se zpravidla těší jen prvňáci, a taky moje dcera, jelikož konzervatoř není normální škola. Když se děti dozví, zač je toho loket, tak jejich nadšení rázem opadne. Ovšem, aby nedošlo k omylu, do školy se netěší ani učitelé. Není to ani tak kvůli rozpustilým a vědění-resistentním dětem, ale spíš kvůli rodičům. Ti mají totiž neutuchající touhu učitele při každé možné příležitosti prudit, otravovat, poučovat etc. Když si vzpomenu, co všechno si musela třídní učitelka mé dcery vyslechnout na třídní schůzce, byla jsem velice ráda, že jsem školství již opustila.
Miláčkové, on by totiž učitel taky radši měl celoroční prázdniny a k tomu lepší plat. Tak teď se mu přidá, to je pravda, ale spasí českého učitele 900 Kč navíc? Bohužel v České republice nemá status učitele prestiž, kterou by si určitě zasloužil. Všude jinde ve světě si obecně společnost učitele váží. Na tu naši sebranku platí leda tak Igor Hnízdo a pak ještě pár vybraných jedinců. A já před nimi smekám.
Ještě mnohem víc než škola mi na podzimu vadí změna počasí. Slunce sice ještě září, ale ztrácí svoji sílu, už nás tolik nezahřeje. A co když teprve celý den proprší? No, tak to je konečná a začínají tzv. “pejskařské dny”, rozuměj proflákané dny u televize a na kanapi s teplýma ponožkama na nohou a zázvorovým čajem v ruce. Tak popravdě, někdy i takové dny se hodí. Ale ne moc často. Navíc je brzy tma a zdá se, že člověk během dne nestihne nic udělat.
A jak může žít člověk bez slunce?
Tak jako člověk praktikující jógu, bych mohla mít slunce v duši, stejně jako klid a mír. Ale to je v téhle společnosti někdy, sakra, těžký. Já bych prostě potřebovala slunce a teplo po celý rok. Kromě léta by žádné jiné roční období ani nemuselo existovat. S trochou nadsázky mohu říci, že mi vlastně globální oteplování vyhovuje. Jen by mohlo být ještě trochu výraznější. 🙂
Já prostě miluju sluníčko, řeku, vodní plochy tedy obecně, včetně v hierarchii nejvýše postaveného moře. Zbožňuju louky a na nich bych dokázala ležet celý den a abych jen tak nečinně neležela, mohla bych na nich válet sudy. Luční kvítí sbírám domů do vázy, ale jen v malé míře, aby motýli měli, kde létat a spočinout. Chodím ráda v lese a trhám ostružiny, borůvky a v kvantech je pojídám. Miluju vinice. Nejen kvůli vínu, ale také kvůli jejich estetické podobě, kráse, volnosti, kterou mi asociují.
No a pak ty hrady a zámky. Ty prostě zbo – žňu – ju. A v zimě jsou vesměs zavřený. Začala jsem je milovat už v mládí, kdy jsme z chaty v Újezdě nad Zbečnem každoročně jezdívali na Křivoklát. Jako malá jsem si představovala, že budu na hradě bydlet, anebo že tam budu aspoň provázet návštěvníky. To se ovšem zatím nevyplnilo, ale jako životní optimista, nebo spíše naivka, neztrácím naději. Nejlepší by bylo ovšem zjistit, že patřím k nějakému prastarému šlechtickému rodu a nějaký ten hrad, či zámek zdědit.
Když je léto a krásné počasí, chci trávit veškerý čas venku v přírodě. Toulat se po kraji, nechat myšlenky volně proudit hlavou, neohlížet se a prostě být. Můžu působit trochu jako blázen, ale to je mi vcelku jedno. Samozřejmě, že toulat se můžeme i v zimě, ale to není tak romantické jako v létě. Leda že by byl sníh. To už je něco jiného. Když je ale sychravo, tma a celkově nevlídno, můžete leda tak zůstat doma a uklízet. Určitě by takový úklid domácnosti nebyl od věci, ale koho to baví?
Marně se snažím na to podzimní a zimní období psychicky připravit a zatím mi to moc nejde. Využívám stále ještě hezkého počasí k výpravám do přírody a záměrně odsouvám své povinnosti, odkládám je na neurčito. Někdo se raduje, že listí už se zabarvuje do těch teplých barev, ale já ne. Já mám nejraději na stromech tu zelenou barvu. A až přijdou ty krátké dny, budu se snažit navozovat si letní atmosféru aspoň filmy, kterým já říkám “letní příběhy”. Mezi ně patří Léto s kovbojem, Kopretiny pro zámeckou paní, Na samotě u lesa, Jak dostat tatínka do polepšovny a třeba trochu nelogicky i Jak vytrhnout velrybě stoličku. Říkám tomu letní příběh, a při tom se odehrává v zimě…
A když bude nejhůř je ještě možnost si vylepšit náladu nejhezčí písničkou, se zajímavým klipem a nejhezčím zpěvákem, tj. The Universal od Blur:-) Pokud jste letní člověk jako já, asi také teď bojujete se smutkem, že léto opravdu skončilo. Jenomže žít se prostě musí a každý den je třeba žít navíc naplno, a tak CARPE DIEM!
Zdroj: vlastní Foto: vlastní
Poletuju si v práci i v životě. Vytvářím si vlastní světy, ve kterých se žije líp, než v tom reálném. Miluju zvířata, staré české filmy, Čapka, hudbu nejrůznějších žánrů, jógu a běh, levanduli, knihy a spoustu dalších věcí. Nemám ráda pokrytectví, rajčata, pravidelný režim, nátlak a moc lidí na jednom místě.
